ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3229.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3229/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele O. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Palasem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dělnická 30, PSČ 170 00, za účasti Bytového družstva Řezáčovo náměstí 1261/2 "v likvidaci" , se sídlem v Praze 7, Řezáčovo nám. 2, PSČ 170 00, identifikační číslo63 08 19 20, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, PSČ 150 00, o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 165/2006, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 3 Cmo 240/2007-61, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit Bytovému družstvu Řezáčovo náměstí 1261/2"v likvidaci" na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. března 2007, č. j. 78 Cm 165/2006-37, Městský soud v Praze určil, že navrhovatel je členem Bytového družstva Řezáčovo náměstí 1261/2 "v likvidaci", se sídlem v Praze 7, Řezáčovo náměstí 2 [(dále jen „družstvo“), výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně dovodil, že navrhovatel má podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na určení, že je členem družstva, neboť družstvo jej za člena nepovažuje. S odkazem na provedené dokazování dále uvedl, že od 24. června 1977 trvalo manželství navrhovatele a Jany Rázkové, v červenci roku 1979 byl navrhovateli přidělen Lidovým bytovým družstvem Praha (dále jen „LBD Praha“) služební byt 1+1 v domě v Praze 7, Řezáčovo náměstí 2 (dále jen „byt“) a 3. dubna 1984 se stal členem LBD Praha, jak vyplývá z členského průkazu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. června 1986, č. j. 7 C 111/86-4, byl schválen smír mezi LBD Praha a navrhovatelem (v tomto jiném sporu v postavení žalovaného), jímž bylo zrušeno právo užívání služebního bytu s tím, že navrhovatel byt vyklidí do patnácti dnů poté, co mu bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. V roce 1986 se navrhovatel z bytu odstěhoval, poté bylo manželství navrhovatele rozvedeno. V roce 1993 došlo k transformaci LBD Praha a 18. ledna 1993 vzniklo Lidové bytové družstvo Praha 7 (dále jen „LBD Praha 7“), ze kterého vzniklo 19. července 1995 vyčleněním družstvo. Navrhovateli ani v době po rozdělení LBD Praha na deset nástupnických družstev nebyl přidělen družstevní byt a nebyla s ním uzavřena nájemní smlouva k bytu.
Výkladem ustanovení §29 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) [dále jen „zákon o vlastnictví bytů“], dospěl soud prvního stupně k závěru, že i po transformaci LBD Praha 7 na družstvo zůstal navrhovatel členem LBD Praha 7, „žaloba“ by proto musela být zamítnuta. Zamítnutí „žaloby“ však soud prvního stupně považoval za „příliš tvrdé“ a v rozporu s dobrými mravy, zejména vzhledem k dlouhodobé víře navrhovatele ve své členství v družstvu a tomu, že již podal dvě žaloby na určení členství. Soud prvního stupně zdůraznil, že navrhovatel „bezesporu členem některého družstva je“, a bylo-li rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 24 Cm 458/99, pravomocně rozhodnuto, že není členem LBD Praha 7, určil, že navrhovatel je členem družstva, neboť zamítnutí žaloby by bylo v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Vrchní soud v Praze k odvolání družstva v záhlaví označeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud nejprve (správně) uvedl, že řízení o určení členství v družstvu je řízením o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob podle ustanovení §200e o. s. ř. ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., v němž se rozhoduje usnesením. Proto o odvolání družstva bylo rozhodnuto usnesením. K věcné stránce rozhodnutí uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, nikoliv však jeho právní závěr opírající se o ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Uvedený závěr považoval za nesprávný a nerespektující výsledky dokazování. Zdůraznil, že navrhovateli ani v době rozdělení LBD Praha na deset nástupnických družstev nebyl přidělen družstevní byt a nebyla s ním uzavřena nájemní smlouva. Tento stav se nezměnil ani v době vyčlenění družstva z LBD Praha 7, navrhovatel se proto nemohl stát jeho členem. Navrhovatel přitom netvrdil, že by jeho členství v družstvu vzniklo jiným způsobem než přechodem z LBD Praha 7. Proto byl správný závěr soudu prvního stupně, že návrh by musel být zamítnut. Soud prvního stupně však vyslovil názor, že zamítnutí návrhu by bylo „příliš tvrdé“ a v rozporu s dobrými mravy, neboť navrhovatel byl dlouhodobě přesvědčen, že je členem družstva, a podal dvě žaloby o určení členství.
Odvolací soud uzavřel, že použitím ustanovení §3 obč. zák. založil soud prvního stupně navrhovateli členství v družstvu, které by jinak, jak sám dovodil, navrhovateli nepříslušelo a návrh by bylo nutno zamítnout. To je však podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, v níž je zastáván názor, že aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat neexistující práva a povinnosti, ale lze výkon práva pouze odepřít, nepřípustné. V té souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 23, ročník 1998, pod číslem 170) a sp. zn. 2 Cdon 1839/96, rozsudek ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 59/2003) a nález Ústavního soudu ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel namítá, že úvahy odvolacího soudu o aplikaci ustanovení o dobrých mravech nejsou správné, judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž odvolací soud vycházel, nelze v dané věci aplikovat, neboť se vztahuje výlučně na žaloby na plnění, kdežto spor se týká návrhu na určení, zda navrhovatel je členem družstva. Má za to, že soud prvního stupně postupoval správně, zabýval-li se zjištěnými skutečnostmi z pohledu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Důvody, pro které by mělo být ve věci rozhodnuto podle tohoto ustanovení, jsou zejména rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 24 Cm 458/99, dále více jak dvacet let trvající jistota navrhovatele, že je členem družstva, a absence právní úpravy, kterou by bylo možno aplikovat (ustanovení §29 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů) na případy, kdy nově vznikající družstvo přebírá nebydlící členy družstva. Uvádí, že v judikatuře Nejvyššího soudu lze najít oporu pro správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 333/2005 a ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 917/2001. Zdůrazňuje, že odvolací soud dostatečně nezohlednil všechny skutkové okolnosti případu svědčící ve prospěch použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Družstvo považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za zjevně bezdůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud - jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) - se zabýval správností právního posouzení věci z pohledu užití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
K otázce aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v řízení o žalobě o určení, zda tu je právní vztah nebo právo podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99. V něm odůvodnil závěr, podle něhož rozhodnutí o žalobě o určení je deklaratorní povahy, jímž se žádná práva a povinnosti nezakládají, pouze se jím konstatuje, zda určitý právní vztah či právo existují. Žaloba o určení nesměřuje k výkonu práva, proto ji nelze zamítnout s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98. Shodný závěr platí i pro situaci, kdy žalobě o určení by mělo být vyhověno proto, že její zamítnutí by bylo podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož v řízení o žalobě o určení členství v družstvu nelze s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. konstituovat neexistující právo, je správný, byť odvolací soud odkázal na nepřiléhavou judikaturu. Výhrady dovolatele, vycházející z opačného právního názoru, proto nejsou důvodné. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v dovolání není přiléhavý, neboť jde rovněž o rozhodnutí ve sporech o plnění.
Doplnil-li navrhovatel dovolání podáním zde ne 9. června 2008, dovolací soud k tomuto doplnění nemohl přihlédnout (§241b odst. 3, §242 odst. 4 o. s. ř.), neboť tak učinil po uplynutí lhůty k dovolání (2. června 2008).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo zamítnuto a družstvu vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé družstvu sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (ve výši 1.560,- Kč), a činí celkem 9.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. února 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k ová
předsedkyně senátu