ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.3241.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 3241/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. V. V., jako správce konkursní podstaty úpadce L. H., zastoupeného Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalované TS města a. s., se sídlem v Bystřici nad Pernštejnem, K Ochozi 666, PSČ 593 01, identifikační číslo osoby 25 30 36 60, zastoupené Mgr. Evou Barákovou Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ryšánkova 8, PSČ 613 00, o zaplacení částky 576.987,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 128/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 2 Cmo 235/2008-320, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 2 Cmo 235/2008-320, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. dubna 2008, č. j. 44 Cm 128/2005-275, uložil žalované zaplatit žalobci částku 405.416,70 Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. dubna 2005 do zaplacení (výrok I.), ohledně částky 171.570,68 Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. dubna 2005 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, o náhradě nákladů řízení státu a o poplatkové povinnosti (výroky III. až VI.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1. Dne 1. srpna 2002 uzavřeli L. H. (dále jen „úpadce“) a DaimlerChrysler Services Bohemia s. r. o. (dále jen „společnost“) smlouvu o finančním leasingu č. L – 115210 (dále jen „první leasingová smlouva“), jejímž předmětem byl finanční leasing vozidla Mercedes, Atego 1318. Doba leasingu byla sjednána na 48 měsíců se stejným počtem měsíčních splátek. Po odpočtu příslušné části zálohy na konečné leasingové splátky činila výše splátky včetně daně z přidané hodnoty 46.599,23 Kč. Dne 1. května 2004 byla splatná 22. splátka a včetně této splátky zbývalo k zaplacení k danému datu 27 měsíčních splátek.
2. Dne 3. září 2002 uzavřeli úpadce a společnost smlouvu o finančním leasingu č. L – 115211 (dále jen „druhá leasingová smlouva“), jejímž předmětem bylo vozidlo Mercedes, Atego 1318. Doba leasingu byla sjednána na 48 měsíců a tomu odpovídal počet měsíčních splátek, s tím, že výše splátky po odpočtu zálohy činila 44.493,37 Kč. Ke dni 1. května 2004 byla splatná 21. splátka a včetně této splátky zbývalo k zaplacení 28 měsíčních splátek.
3. Dne 14. srpna 2002 uzavřeli úpadce a společnost smlouvu o finančním leasingu č. L – 115347 (dále jen „třetí leasingová smlouva“), jejímž předmětem byl přívěs kontejnerový točnicový TCH 11 M 17,5 ROLO. Doba leasingu byla sjednána na 48 měsíců a tomu odpovídal počet měsíčních splátek, přičemž výše měsíční splátky po odpočtu zálohy činila 9.768,73 Kč. K 1. květnu 2004 byla splatná 22. splátka a včetně této splátky zbývalo k zaplacení 27 měsíčních splátek.
4. Dne 1. května 2004 uzavřeli úpadce, žalovaná a společnost tři smlouvy o převodu práv a povinností ze shora uvedených smluv o finančním leasingu, podle kterých úpadce převedl na žalovanou se souhlasem společnosti práva a povinnosti ze smluv o finančním leasingu, přičemž předmět leasingu byl přenechán do užívání společnosti dnem 1. května 2004 „za cenu určenou zvláštní smlouvou“ uzavřenou mezi úpadcem a žalovanou.
5. Znaleckým posudkem zpracovaným znalcem Českou znaleckou a. s. dne 20. září 2006 byly určeny obvyklé ceny předmětů leasingu (k 1. květnu 2004) dle výše uvedených smluv částkami 1,490.100,- Kč, 1,442.500,- Kč a 404.024,- Kč a dále obvyklá hodnota „práv vyplývajících z leasingových smluv“ k témuž datu částkami 231.921,- Kč, 196.686,- Kč a 140.268,- Kč (tj. celkem 568,875,- Kč).
6. Dle znaleckého posudku zpracovaného K. F. činily obecné ceny předmětů první a druhé leasingové smlouvy 1,568.530,- Kč a 1,518.472,- Kč.
7. Dle přehledu dlužných částek zpracovaného společností 20. dubna 2004 dlužil úpadce podle první leasingové smlouvy čtyři leasingové splátky po 46.599,23 Kč, které byly splatné v době od 1. ledna do 1. dubna 2004, podle druhé leasingové smlouvy jednu splátku 44.493,37 Kč, která byla splatná 1. dubna 2004 a podle třetí leasingové smlouvy jednu splátku 9.768,73 Kč, která byla splatná 1. dubna 2004. Spolu s dalšími závazky představovanými dlužnými úroky a úhradou za inkasní kalendář dlužil celkem 317.440,81 Kč.
8. Shora uvedený dluh úpadce žalovaná společnosti uhradila v květnu 2004.
9. Návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadce byl podán 30. června 2004 a konkurs na majetek úpadce byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. srpna 2004, č. j. 48 K 39/2004-46; správcem konkursní podstaty úpadce byl ustaven žalobce.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – vycházeje z obvyklé ceny předmětů leasingu dle první a druhé leasingové smlouvy jako průměru cen stanovených oběma znaleckými posudky a obvyklé ceny předmětu leasingu podle třetí leasingové smlouvy, tj. „obecné ceny všech tří vozidel ve výši 3,413.825,- Kč“ a dlužných leasingových splátek podle jednotlivých leasingových smluv (31 splátek podle první leasingové smlouvy v celkové výši 1,444.576,13 Kč, 29 splátek podle druhé leasingové smlouvy v celkové výši 1,290.307,73 Kč a 28 splátek podle třetí leasingové smlouvy v celkové výši 270.524,44 Kč) – uzavřel, že rozdíl mezi „obecnou cenou a součtem dlužných splátek“ (do nichž zahrnul i platby splátek provedené žalovanou) činí 405.416,70 Kč.
Jelikož smlouvy o převodu práv a povinností ze všech tří leasingových smluv byly uzavřeny ve lhůtě „kratší šesti měsíců před prohlášením konkursu a tedy ve lhůtě stanovené v §15 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a práva, která náležela úpadci, byla postoupena na žalovanou bezplatně ve smyslu §15 odst. 1 písm. c) ZKV“, uložil žalované zaplatit shora uvedenou částku žalobci z titulu náhrady za plnění z neúčinných právních úkonů, které nemůže být vydáno do podstaty.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 2 Cmo 235/2008-320, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, které soud prvního stupně učinil z provedeného dokazování, přičemž za rozhodující při přezkumu správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně považoval, zda byla splněna podmínka určená ustanovením §15 odst. 1 písm. c) ZKV, totiž, že úpadce převedl věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek.
Jakkoli i v tomto směru shledal správným postup soudu prvního stupně, jde-li o „zjištěnou hodnotu převáděných práv a povinností z leasingových smluv“, dospěl z hlediska výkladu ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV v poměrech dané věci k závěru opačnému.
V této souvislosti zdůraznil, že nešlo o „bezplatný převod“, když žalovaná uhradila za úpadce „dlužné závazky“ z leasingových smluv v celkové částce 317.440,81 Kč. „Po odpočtu plnění, které žalovaný uhradil společnosti, od hodnoty převáděných práv a povinností určené znaleckými posudky“, činí rozdíl (rozuměj rozdíl v neprospěch úpadce, resp. konkursní podstaty) 87.976,- Kč, který nepředstavuje nápadně nevýhodné podmínky. Podle odvolacího soudu je totiž nutno zohlednit, že „žalovaná za úpadce uhradila splatné závazky vůči společnosti, čímž došlo ke snížení jeho zadluženosti a lze i důvodně předpokládat, že pokud by nedošlo k převodu práv a povinností z leasingových smluv, úpadce by zřejmě nebyl schopen ani nadále, v době před prohlášením konkursu, hradit již splatné leasingové splátky a další, prodlením vzniklé, pohledávky společnosti“.
Proto uzavřel, že smlouvy o postoupení práv a povinností z leasingových smluv nejsou neúčinnými právními úkony ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 ZKV a žalobci proto nevzniklo právo na vydání náhrady za neúčinné právní úkony do konkursní podstaty.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního rádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel především akcentuje, že v rozporu s tím, co mělo být zjištěno postupem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř., odvolací „provedl odečet celkové dlužné částky 317.440,81 Kč, zahrnující v sobě již dlužné leasingové splátky z jednotlivých leasingových smluv, od soudem prvního stupně zjištěné obvyklé hodnoty leasingových práv a povinností ve výši 405.416,70 Kč, ač již soud prvního stupně k této obvyklé hodnotě leasingových práv a povinností dospěl tak, že odečetl nejen v budoucnu splatné leasingové splátky, ale i dlužné splatné leasingové splátky ze všech tří smluv, celkem ve výši 240.659,02 Kč“. „Jinak řečeno, odvolací soud provedl dvojí odečet dlužných leasingových splátek“ a pro účely posouzení, zda smlouvy o převodu práv a povinností z leasingových smluv jsou neúčinnými právními úkony podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV, vyšel z nesprávného zjištění, že obvyklá cena za takový převod byla vyšší jen o 87.976,- Kč.
V této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytýká, že ačkoli se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nepoučil jej o jiném právním náhledu na věc ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. a tím odňal žalobci možnost k takovému názoru se vyjádřit, případně svá tvrzení doplnit.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, respektive zamítl. Připouští, že odvolací soud skutečně znovu na částky hrazené žalovanou za žalobce (správně „úpadce“) „připočetl částku cca 240.000,- Kč, jak uvádí v dovolání žalobce“, nicméně poukazuje na další skutečnosti, z nichž dovozuje, že „obchod proběhl za naprosto standardních a obvyklých, nikoli tedy nevýhodných či dokonce nápadně nevýhodných podmínek“. Dále upozorňuje, že žalobce nedodržel procesní postup dle ustanovení §15 a §18 odst. 2 ZKV, když „v řízení neprokázal, že žalovaný nárok zapsal řádně do soupisu konkursní podstaty, právo ocenil a žalovanou z toho titulu vyzval k plnění, načež žalovaná se mohla bránit žalobu na určení, zda předmětné právo do soupisu konkursní podstaty patří“.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení §132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175].
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že jde-li o leasingové splátky splatné do 1. května 2004, žalovaná za úpadce uhradila společnosti podle první leasingové smlouvy čtyři splátky po 46.599,23 Kč, podle druhé leasingové smlouvy jednu splátku ve výši 44.493,37 Kč a podle třetí leasingové smlouvy jednu splátku ve výši 9.768,73 Kč, tj. celkem na dlužných leasingových splátkách za úpadce uhradila 240.659,02 Kč, s tím, že s připočtením úroků a úhrady za inkasní kalendář zaplatila úhrnem 317.440,31 Kč. Jelikož soud prvního stupně toto plnění žalované při určení obvyklé ceny převáděných práv a povinností z leasingových smluv zohlednil, byl to naopak odvolací soud, který postupoval nesprávně a bez bližšího vysvětlení „odpočet provedl znovu“. Nesprávnost takového postupu pak ve vyjádření k dovolání připustila i samotná žalovaná, byť následně snesla (jiné) argumenty ve prospěch věcné správnosti napadeného rozhodnutí.
V situaci, kdy odvolací soud nesprávně stanovil obvyklou cenu práv a povinností z leasingových smluv, nemůže bez dalšího obstát ani jeho právní závěr, podle něhož smlouvy o převodu práv a povinností z leasingových smluv nejsou neúčinnými právními úkony podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243d odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne závěry formulované Nejvyšším soudem a Ústavním soudem k výkladu ustanovení §15 odst. 1 písm. c) ZKV např. v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1099/2005, v rozsudku ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2008, pod číslem 162, v rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 58/2006, uveřejněném v témže časopise č. 4, ročník 2009, pod číslem 48 a ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5063/2007.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu