ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3275.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3275/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce JUDr. Martina Bjalončika , advokáta, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka Stanislava Malého, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti žalované TOMOL spol. s r. o. , se sídlem v Praze 8, Světova 473/12, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 49 35 47 61, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 871/6, PSČ 702 00, o popření pravosti, výše a pořadí vykonatelné pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 189 Cm 22/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka S. M. , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 4980/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2011, č. j. 10 Cmo 15/2011-78, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2011, č. j. 10 Cmo 15/2011-78, se v měnícím výroku ve věci samé zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 189 Cm 22/2009-45, zamítl žalobu (podanou JUDr. Martinem Bjalončikem, insolvenčním správcem dlužníka S. M.) proti žalované (TOMOL spol. s r. o.) na popření pravosti, výše a práva na uspokojení ze zajištění vykonatelné pohledávky žalované ve výši 20,900.634,15 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 89 INS 4980/2008.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. dubna 2011, č. j. 10 Cmo 15/2011-78, rozsudek insolvenčního soudu ohledně pohledávky ve výši 136.810,- Kč zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části jej změnil tak, že určil, že žalovaná nemá za dlužníkem směnečné pohledávky ve výši 20,763.824,15 Kč.
Jde-li o měnící výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) z toho, že:
1) Dne 23. července 1998 vystavil dlužník na řad Komerční banky, a. s. (dále jen „banka“) zajišťovací blankosměnku, do které byla následně doplněna směnečná suma 2,163.904,- Kč a datum splatnosti 13. února 2001, přičemž směnka byla postupně indosována na Ing. P. H., na Ústav finančních služeb, a. s. a na žalovanou.
2) Dne 27. července 1999 vystavil dlužník na řad banky zajišťovací blankosměnku, do které byla následně vyplněna směnečná suma 11,298.370,- Kč a datum splatnosti 13. února 2001, s tím, že směnka byla postupně indosována na Ing. P. H., na Ústav finančních služeb, a. s. a na žalovanou.
3) Dne 11. dubna 2001 vydal Městský soud v Praze směnečný platební rozkaz č. j. Sm 164/2001-10, jímž dlužníku uložil, aby zaplatil bance 2,163.904,85 Kč s 6% úrokem od 14. února 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu 7.213,- Kč a náhradu nákladů řízení 86.850,- Kč (dále též jen „první směnečný platební rozkaz“). Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci 16. května 2001.
4) Dne 20. dubna 2001 vydal Městský soud v Praze směnečný platební rozkaz č. j. Sm 163/2001-10, jímž dlužníku uložil, aby bance zaplatil částku 11,298.370,66 Kč s 6% úrokem od 14. února 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu 37.661,24 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 453.440,- Kč (dále též jen „druhý směnečný platební rozkaz“). Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci 16. května 2001.
5) Insolvenční soud usnesením ze dne 8. června 2009, č. j. MSPH 89 INS 4980/2008-A-76, které nabylo právní moci 3. listopadu 2009, zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Martina Bjalončika.
6) Přihláškou ze dne 19. listopadu 2008 žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (mimo jiné): a) pohledávku ve výši 3,337.548,75 Kč (představovanou směnečným penízem 2,163.904,85 Kč a „příslušenstvím“ sestávajícím z úroku, odměny a nákladů řízení ve výši 1,173.643,90 Kč dle prvního směnečného platebního rozkazu) a b) pohledávku ve výši 17,426.275,40 Kč (představovanou směnečným penízem ve výši 11,298.370,66 Kč a „příslušenstvím“ sestávajícím z úroku, odměny a nákladů řízení ve výši 6,127.904,74 Kč) dle druhého směnečného platebního rozkazu.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §14 odst. 1, §16 odst. 1, §70 a §71 a čl. III §5 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), jakož i na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009, uveřejněném pod číslem 103/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod číslem 165 – na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že „proti výstavci směnky vlastní se směnečné nároky promlčí ve třech letech ode dne splatnosti“, přičemž „s ohledem na charakter směnečného závazku se otázky promlčení neupravené směnečným zákonem, např. běh promlčecí doby, posoudí podle nejobecnější právní úpravy a tou je občanský zákoník“ (rozuměj zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“).
Pro rozhodnutí ve věci považoval za podstatné, že „práva ze směnečného platebního rozkazu nepřecházejí bez dalšího na toho, kdo má směnku v rukou a kdo právo k ní prokázal nepřetržitou řadou indosamentů“, když ani ze směnečného zákona „nevyplývá“, že by na majitele směnky na řad, jenž právo k ní prokázal nepřetržitou řadou indosamentů a jenž je osobou odlišnou od osoby oprávněné ze směnečného platebního rozkazu vydaného na základě takové směnky, přešlo i právo z takového rozhodnutí. Chce-li majitel směnky, jenž doložil své právo nepřetržitou řadou indosamentů, prokázat, že „na něj přešla i práva ze směnečného platebního rozkazu vydaného na základě indosované směnky, musí být podpis indosanta (indosantů) na směnce úředně ověřen“, což v daném případě splněno nebylo.
Výše uvedené v poměrech posuzované věci – pokračoval odvolací soud − znamená, že tříletá promlčecí doba u výše zmíněných pohledávek začala běžet ode dne splatnosti směnek (od 13. února 2001) a uplynula (již) dne 14. února 2004. Jelikož žalovaná přihlásila pohledávku do insolvenčního řízení (až) dne 6. prosince 2008, shledal – na rozdíl od insolvenčního soudu – žalobcem vznesenou námitku promlčení po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu − v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé − podala žalovaná dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.).
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud neměl k námitce promlčení přihlížet, jelikož skutková tvrzení, z nichž mělo dle žalobce promlčení vyplývat, byla uplatněna v rozporu s ustanovením §118b o. s. ř. Účastníci řízení totiž měli v projednávané věci povinnost uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy nejpozději do skončení přípravného řízení konaného u insolvenčního soudu dne 4. října 2010, přičemž žalobce skutečnosti, z nichž má vyplývat promlčení směnečných pohledávek (tj. námitku, že na žalovanou nepřešla práva ze směnečných platebních rozkazů), uplatnil společně s námitkou promlčení až při jednání insolvenčního soudu dne 15. listopadu 2010.
Dále akcentuje, že „požadavek na úřední ověření podpisu“ vyplývající z procesních ustanovení §36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, potažmo z ustanovení §256 o. s. ř. nelze bez dalšího aplikovat v insolvenčním řízení.
Provedenému dokazování – pokračuje dovolatelka – neodpovídá ani závěr odvolacího soudu, podle něhož podpisy indosantů na směnkách, o nichž bylo rozhodnuto oběma směnečnými platebními rozkazy (dále jen „sporné směnky“), nejsou ověřeny, když ve skutečnosti se ověřovací doložky nachází na samostatné listině, která je neoddělitelnou přílohou originálů směnek (listina s ověřovacími doložkami byla ke směnkám „přišita“ notářem při ověřování podpisů) a originály směnek, včetně listin s ověřovacími doložkami byl proveden důkaz soudem prvního stupně.
Odvolací soud důkaz originály směnek neprovedl, žalované se nedotázal, zda podpisy indosantů byly ověřeny a ani nijak nesdělil účastníkům řízení, že právě tuto skutečnost v rámci prováděného dokazování zjišťuje a považuje ji za podstatnou. Tímto postupem porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a rovněž žalované odňal možnost jednat před soudem (ve smyslu oprávnění právně i skutkově argumentovat).
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud v rozsahu dovoláním dotčeném rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání žalované proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Jakkoli dovolatelka výslovně ohlašuje pouze uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož rubopisy na sporných směnkách nebyly ověřeny, brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, tj. uplatňuje (i) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaná navrhla důkaz spornými směnkami již ve vyjádření v žalobě (č. l. 9 až 14 spisu) a že těmito směnkami provedl soud prvního stupně důkaz u jednání dne 15. listopadu 2010 (srov. protokol o jednání č. l. 33 až 39, dle kterého jsou směnky založeny po porovnání s originálem, který je v držení žalované, do spisu v prosté kopii se souhlasem obou stran). V přílohách spisu jsou přitom založeny jednak (oboustranné) fotokopie sporných směnek (bez ověřovacích doložek), jednak fotokopie lícových stran sporných směnek, rubových stran sporných směnek (obsahujících indosamenty, jimiž byly sporné směnky postupně převedeny na řad Ing. P. H., na řad Ústavu finančních služeb, a. s. a na řad žalované) a fotokopie ověřovacích doložek ze dne 17. prosince 2004 a 20. prosince 2004.
Jelikož se odvolací soud v důvodech napadeného rozhodnutí s výše zmíněnými skutečnostmi nijak nevypořádal a bez dalšího dovodil, že rubopisy na sporných směnkách ověřeny nejsou, je jeho skutkový závěr v tomto směru přinejmenším předčasný a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
V situaci, kdy odvolací soud své (následné) právní posouzení věci ohledně promlčení směnečných pohledávek vybudoval právě na skutkovém závěru, jenž – jak zmíněno výše – neobstál, Nejvyšší soud, aniž se výslovně zabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody, rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení odvolací soud jednak nepřehlédne závěry, jež Nejvyšší soud formuloval (byť v poměrech popření vykonatelné pohledávky podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) v rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 2600/2011, jednak se neopomene vypořádat s omezeními, která pro insolvenčního správce, jenž popřel vykonatelnou pohledávku, plynou z ustanovení §199 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu