ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3312.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3312/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně ATICO PRAHA, s. r. o. , se sídlem v Šestajovicích, U Hřiště 1220, PSČ 250 92, identifikační číslo osoby 25 67 23 71, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, PSČ 120 00, za účasti Ing. V. J. zastoupeného Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, PSČ 110 00, o vydání účetnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 180/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 22. dubna 2011, č. j. 7 Cmo 345/2010-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 81 Cm 180/2008-58, kterým tento soud zamítl žalobu o vydání účetnictví žalovaným, a změnil výrok II. tohoto rozsudku tak, že Ing. V. J. přiznal náhradu nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázka, jíž dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Námitkou, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když měl ve vztahu k jejímu bývalému jednateli postupovat podle §194 odst. 5 a §135 odst. 2 obchodního zákoníku dovolatelka fakticky polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že „v projednávané věci bylo prokázáno, že žalovaný účetnictvím žalobkyně v jí požadovaném rozsahu nedisponuje, nemá je ve svém držení, a tudíž je nemůže žalobkyni ani vydat.“
Pokud pak dovolatelka napadá správnost závěru odvolacího soudu, že jejímu bývalému jednateli nelze uložit, aby jí vydal účetnictví, které nedrží, je tento závěr v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000); na tom nic nemění dovolatelkou tvrzená zvláštní povaha účetnictví jako „věci sui generis“, která představuje souhrn informací, které jsou dokládány příslušnými doklady. Domáhá-li se totiž dovolatelka vydání právě těchto dokladů, jde o věci v právním slova smyslu, na které závěry odkazovaného rozhodnutí zcela nepochybně dopadají. Nemá-li podle skutkových závěrů odvolacího soudu žalovaný doklady, jejichž vydání se dovolatelka domáhá, k dispozici a není-li ani zjištěno, že by mu svědčil právní titul, na jehož základě by se mohl domáhat jejich vydání od třetí osoby, je právní závěr odvolacího soudu v souladu i s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2540/2011.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť navrhovatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a Ing. V. J. podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu