ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.333.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 333/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele Mgr. et Mgr. V. S. o vyslovení neplatnosti rozhodnutí nuceného správce A. P., a. s. v likvidaci, zastoupené JUDr. S. V., advokátkou, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 410/98, za účasti S. m. a.A. P. a. s., zastoupeného Mgr. D. K., advokátem, o dovolání navrhovatele a S. m. a. A. P. a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2006, č. j. 3 Cmo 464/2005 - 204, takto:
I. Dovolání Sdružení menšinových akcionářů A. P. a. s. se zamítá.
II. Ve vztahu k dovolání Sdružení menšinových akcionářů A. P. a. s. nemají účastníci řízení vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2006, č. j. 3 Cmo 464/2005 - 204, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 16 Cm 410/98 - 142, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 16 Cm 410/98 – 142, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí nuceného správce A. P., a. s. v likvidaci (dále jen „společnost“), ing. J. K., v působnosti valné hromady, učiněného dne 16. června 1998 ve formě notářského zápisu, o prodeji části podniku společnosti, vymezené v organizačním řádu jako A., společnosti G. C. B. a. s., a uložil navrhovateli zaplatit společnosti 4.300,- Kč na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dále odmítl odvolání podané Sdružením menšinových akcionářů A. P. a. s. (dále jen „sdružení“) a uložil navrhovateli zaplatit společnosti 10.150,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odmítnutí odvolání podaného sdružením odvolací soud odůvodnil tím, že soud prvního stupně měl sdružení za vedlejšího účastníka řízení nesprávně, když v nesporném řízení, mezi něž podle §200e občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spadá i předmětné řízení, vedlejší účastenství možné není, neboť okruh účastníků tohoto řízení je vymezen §94 o. s. ř. Proto také odvolací soud se sdružením jako s vedlejším účastníkem dále nejednal, aniž o tom považoval za potřebné rozhodnout, když §94 odst. 2 o. s. ř. lze dle jeho názoru aplikovat pouze na ukončení hlavního účastenství. Odvolání sdružení tudíž odvolací soud posoudil jako podané osobou k tomu neoprávněnou.
Odvolací soud se zabýval především závěry soudu prvního stupně o opožděnosti návrhu. V této otázce shodně se soudem prvního stupně vyšel z názoru, že nucený správce nebyl povinen svolat valnou hromadu k tomu, aby rozhodl o prodeji části podniku společnosti. Přijal-li rozhodnutí na základě předchozího souhlasu Č. n. b., což vzal odvolací soud za prokázané, učinil tak v souladu se zákonem. Rozhodnutí nuceného správce o prodeji části podniku dle odvolacího soudu není rozhodnutím o zrušení společnosti, k jehož přijetí by bylo třeba svolávat její valnou hromadu.
Z toho, že nucený správce nebyl povinen svolat valnou hromadu, odvolací soud dovodil, že lhůta pro napadení jeho rozhodnutí podle §131 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) začala běžet okamžikem vydání tohoto rozhodnutí, neuplatní se tedy subjektivní lhůta stanovená pro případ, že valná hromada nebyla řádně svolána, když o takový případ zde nejde. Odvolací soud dal sice navrhovateli za pravdu ohledně oprávněnosti jeho nároku kdykoliv požadovat, aby mu nucený správce vydal kopii zápisu rozhodnutí učiněných v působnosti valné hromady. V tom, že navrhovatel požádal nuceného správce v červenci 1998 o zaslání dokumentů a ten jeho žádosti vyhověl až 3. září 1998 s tím, že dokumenty se nacházejí v oblastním archívu a navrhovatel má možnost je převzít, nicméně odvolací soud nespatřoval obstrukce nuceného správce, jež by bránily navrhovateli, aby rozhodnutí nuceného správce v zákonné lhůtě napadl u soudu. Hmotněprávní lhůta, v níž tak mohl navrhovatel učinit, dle odvolacího soudu běžela nezávisle na tom, kdy se o rozhodnutí dozvěděl. Poslední den této lhůty – dle zjištění odvolacího soudu – připadl na pátek 18. září 1998. Jelikož návrh byl soudu doručen až v pondělí dne 21. září 1998, odvolací soud konstatoval, že se tak stalo až po uplynutí zákonné lhůty. Proto uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když návrh zamítl, i když tak učinil rozsudkem, přesto, že ve věci měl rozhodnout usnesením. Tato vada však, dle názoru odvolacího soudu, neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ani nebránila v tom, aby odvolací soud již rozhodoval usnesením.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání.
Odvolacímu soudu předně vytýká, že přezkoumal jen správnost závěru soudu prvního stupně o opožděnosti návrhu, aniž se zabýval námitkami, jež dovolatel vznášel proti obsahu rozhodnutí nuceného správce, resp. proti pravomoci nuceného správce takové rozhodnutí za daných okolností vydat. Tím odvolací soud porušit princip úplné apelace zakotvený v §212 o. s. ř.
Dovolatel dále polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně opožděnosti návrhu. Největší pochybení spatřuje v tom, že odvolací soud odvodil počátek běhu lhůty pro napadení rozhodnutí nuceného správce ode dne, ve kterém nucený správce toto rozhodnutí přijal. Dovolatel uvádí, že v daném případě „nemůže být rozhodné datum konání valné hromady, když jde o rozhodování nuceného správce a nekonala se tedy řádně svolaná valné hromada, která se tak zákonitě ani nesvolávala…“ Domnívá se, že rozhodne-li nucený správce sám v působnosti valné hromady, je třeba běh lhůty pro podání návrhu podle §131 odst. 1 obch. zák. vázat ke dni, ve kterém se akcionář mohl o tomto rozhodnutí dozvědět, jak zákon výslovně předpokládá. To vše při respektování roční objektivní lhůty od přijetí tohoto rozhodnutí. Tu sice do obchodního zákoníku začlenil teprve zákon č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. ledna 2001, na základě přechodného ustanovení čl. VIII. bodu 17. tohoto zákona se nicméně – dle názoru dovolatele – toto omezení uplatní i na řízení zahájená před účinností uvedeného zákona. Jelikož dovolatel se o přijetí rozhodnutí nuceného správce dozvěděl až ve čtvrtek dne 17. září 1998, když teprve v tento den obdržel (na základě svých předchozích žádostí a urgencí) napadené rozhodnutí nuceného správce, a hned v pondělí dne 21. září 1998 doručil soudu návrh na vyslovení jeho neplatnosti, domnívá se, že zákonná tříměsíční lhůta pro podání tohoto návrhu byla dodržena. Dovolatel polemizuje též se zjištěním odvolacího soudu, že již dříve mu mělo být umožněno převzetí požadovaných dokumentů v oblastním archívu. Uvádí, že tato skutečnost se nezakládá na pravdě a nemá oporu v provedeném dokazování.
Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo též sdružení. V něm se připojuje k argumentům dovolatele, pokud jde o včasnost jeho návrhu, a polemizuje s právním názorem odvolacího soudu o nepřípustnosti vedlejšího účastenství v předmětném řízení. Konstatuje, že toto řízení není nesporným, nýbrž řízením dle §9 odst. 3 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění, na něž se §94 o. s. ř. – dle názoru sdružení – nevztahuje, institut vedlejšího účastenství se tedy mohl uplatnit. Z uvedených důvodů tudíž i sdružení navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení ve věcech obchodního rejstříku a pro řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede dnem účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy. O takový případ jde i v projednávané věci, když soud prvního stupně věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání sdružení je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., není však důvodné.
Závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti vedlejšího účastenství v projednávané věci, a tedy i o nepřípustnosti odvolání sdružení je správný. Řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle §131 a 183 obch. zák. je řízením podle ustanovení §9 odst. 4 písm. j) o. s. ř., a je tedy tzv. „řízením nesporným.“ Jak již Nejvyšší soud uzavřel v usnesení ze dne 25. února 1999, sp. zn. 20 Cdo 91/99, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 7, ročník 1999, pod číslem 73, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, vedlejší účastenství je možné pouze v tzv. „sporném” řízení (jeho účelem je „pomoc ve sporu” některému z účastníků - jedné ze stran), jímž řízení neplatnost usnesení valné hromady, a tedy ani řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí nuceného správce v působnosti valné hromady, není. Sdružení tudíž nebylo možné považovat ani za vedlejšího účastníka odvolacího řízení.
Dovolání podané navrhovatelem má Nejvyšší soud za přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel se domáhá posouzení otázky počátku běhu lhůty pro napadení rozhodnutí nuceného správce v působnosti valné hromady návrhem na vyslovení jeho neplatnosti u společnosti, na niž byla uvalena nucená správa. Tato otázka je otázkou právní, má význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec a v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.
Vzhledem k datu přijetí rozhodnutí nuceného správce v působnosti valné hromady a k ustanovení čl. VIII bodu 17 zák. č. 370/2000 Sb., které určuje, že pokud bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení podle §131, 183 nebo 242 obch. zák., pokračuje soud v řízení podle tohoto zákona, uzavřel Nejvyšší soud, že v projednávané věci je třeba aplikovat právní úpravu §131 a 183 obch. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2001 (s výjimkou těch právních skutečností, které nevratně nastaly před 1. lednem 2001).
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že právo napadnout před soudem usnesení valné hromady akciové společnosti, upravené v §131 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §183 odst. 1 obch. zák., je významným prostředkem ochrany individuálních práv a právního postavení zákonem vymezeného okruhu navrhovatelů, ale též zákonem předvídaným nástrojem obecné ochrany zákonnosti ve vnitřních poměrech společnosti, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou v zakladatelských dokumentech či stanovách, a to s ohledem na širší kontext ochrany společnosti, resp. všech osob oprávněných takový návrh podat, jakož i dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny (viz závěry rozhodnutí ze dne 27. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1400/2006).
Tuto ochranu Nejvyšší soud postupně rozšířil i na další případy, ve kterých sice – striktně vzato – nerozhoduje valná hromada, nýbrž jiný orgán společnosti, popř. jiný oprávněný subjekt, činí tak nicméně v (zákonem či stanovami předvídané) přímé či přenesené působnosti valné hromady. Tak v rozhodnutí ze dne 17. června 2003, sp. zn. 29 Odo 882/2002, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 141, Nejvyšší soud podřídil právní úpravě neplatnosti a soudního přezkumu rozhodnutí valné hromady také rozhodnutí jediného společníka (akcionáře) v působnosti valné hromady. V rozhodnutí ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 1079/2003, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 7, ročník 2005, pod č. 112, Nejvyšší soud tuto úpravu vztáhl rovněž na rozhodnutí nuceného správce akciové společnosti přijatá ve věcech spadajících jinak do působnosti valné hromady. V rozhodnutí ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod č. 162, potom Nejvyšší soud totéž učinil ve vztahu k rozhodování představenstva či dozorčí rady akciové společnosti v přenesené působnosti valné hromady (konkrétně šlo o rozhodnutí dozorčí rady o jmenování členů představenstva a o rozhodnutí představenstva o zvýšení základního kapitálu společnosti na základě pověření valné hromady podle §210 obch. zák.). Ve všech uvedených případech předmětem soudního přezkumu – logicky – není rozhodnutí valné hromady, nýbrž jiná právní skutečnost, jejíž právní režim (včetně neplatnosti, resp. soudního přezkumu) se nicméně podřizuje týmž hmotněprávním i procesním pravidlům, jaká se uplatní pro rozhodnutí valné hromady.
Z hlediska počátku běhu lhůty pro napadení usnesení valné hromady zákon rozlišuje dvě základní situace, a sice zda valná hromada byla řádně svolána či nikoliv. V prvním případě běží tato lhůta ode dne konání valné hromady bez ohledu na to, zda se osoby oprávněné k napadení usnesení dozvěděly o konání valné hromady a na ní přijatých rozhodnutích anebo ne. Podstatné je, že možnost dozvědět se o těchto rozhodnutích měly; bylo tedy jen na nich, zda ji využily (zásada vigilantibus iura). Jestliže ale valná hromada řádně svolána není, oprávněná osoba takovou možnost objektivně ztrácí, i kdyby sebelépe střežila a hájila svá práva. Zákonodárce ji tudíž chrání jinou konstrukcí lhůty pro napadení usnesení valné hromady. Tato lhůta běží teprve ode dne, kdy se oprávněná osoba o konání valné hromady mohla dozvědět.
Je proto třeba rozhodnout, kterému z obou uvedených pravidel podřídit běh lhůty projednávané věci, kdy z povahy věci ke svolání valné hromady nedochází, když rozhodnutí, jež má být podrobeno soudnímu přezkumu, namísto valné hromady přijal nucený správce. Obchodní zákoník jednoznačnou odpověď nedává, k jejímu řešení je tudíž nutno dospět na základě jeho systematické, teleologické a logické interpretace a za pomoci zásad, na kterých spočívá.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že shora vymezený účel práva napadnout před soudem rozhodnutí valné hromady a tedy i rozhodnutí nuceného správce přijaté v působnosti valné hromady, tj. individuální ochrana práv navrhovatele i obecná garance zákonnosti ve vnitřních poměrech společnosti, vyžaduje, aby lhůta pro jejich napadení běžela nikoliv od okamžiku přijetí takových rozhodnutí, nýbrž teprve ode dne, kdy se o nich mohla dozvědět osoba oprávněná k jejich napadení. Právní režim běhu lhůty k napadení rozhodnutí, která nepřijala valná hromada, k jejichž přijetí tudíž nebylo třeba valnou hromadu svolávat, je tak nutno podrobit týmž pravidlům, jaká zákon stanoví pro rozhodnutí valné hromady, která nebyla (řádně) svolána.
Výklad, který zaujal odvolací soud a jenž tuto lhůtu odvíjí striktně od okamžiku přijetí rozhodnutí, by vedl k vážnému narušení systému právní úpravy neplatnosti a soudního přezkumu takových rozhodnutí. Jelikož po uplynutí lhůty k napadení rozhodnutí soud (vyjma rejstříkového řízení) již nemůže přezkoumat jejich platnost (§131 odst. 8 obch. zák.), mohl by nucený správce snadno docílit toho, že tato rozhodnutí by byla soudnímu přezkumu zcela odňata. Postačilo by, aby přijetí rozhodnutí po stanovenou dobu skryl před osobami oprávněnými k jejich napadení. Zákonná ochrana společnosti i dalších osob zahrnutých do výčtu §131 odst. 3 obch. zák. by tím byla zcela ochromena, když i těm z uvedeného okruhu osob, které by se sebevíce intenzivně braly o svá práva (např. tím, že by se pravidelně dotazovaly nositelů dané rozhodovací pravomoci, zda takové rozhodnutí nebylo přijato), by tato ochrana nakonec byla upřena.
Podpůrně lze odkázat na ustanovení poslední věty v §131 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001, podle něhož je-li rozhodnutí ve společnosti s ručením omezeným přijato postupem podle §127 odst. 7 obch. zák. (tj. hlasováním společníků mimo valnou hromadu), stanoví zákon počátek běhu lhůty pro jeho napadení k okamžiku, kdy společnost oznámila společníkovi přijetí rozhodnutí, nikoliv k okamžiku, v němž rozhodnutí bylo přijato. I toto ustanovení tak potvrzuje, že právní úprava běhu lhůty pro podání návrhu podle §131 a 183 obch. zák. se vyvíjela směrem k respektování zásady, podle níž není-li usnesení, jež má být předmětem soudního přezkumu, přijímáno na valné hromadě, neběží lhůta pro jeho napadení od přijetí, nýbrž teprve od okamžiku, kdy osoba oprávněná k jeho napadení měla možnost se s ním seznámit.
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že neměl-li dovolatel v souzeném případě objektivně možnost dozvědět se o tom, že nucený správce přijal v působnosti valné hromady společnosti rozhodnutí klíčové pro další existenci a činnost společnosti (prodej části jejího podniku), nemohla mu po tuto dobu běžet lhůta k napadení tohoto rozhodnutí před soudem postupem podle §183 odst. 1 ve spojení s §131 odst. 1 obch. zák. Podal-li dovolatel návrh k soudu bez zbytečného odkladu poté, co se o rozhodnutí mohl dozvědět, není možné konstatovat, že jeho návrh byl podán opožděně.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 1, části věty za středníkem a odst. 2, věty druhé, o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení Sdružení menšinových akcionářů rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v souvislosti s řízením o jeho dovolání žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu