ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3359.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3359/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci navrhovatelů a) Ing. T. V. , zastoupeného Mgr. Michalem Poupětem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 1742/27, PSČ 110 00, a b) Ing. T. K. , zastoupeného Mgr. Filipem Hajným, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kolínská 1983/20, PSČ 130 00, za účasti 1) OKD, a. s. , se sídlem v Karviné, Stonavská 2179, PSČ 735 06, identifikační číslo osoby 26863154, a 2) RPG INDUSTRIES SE , se sídlem 199 Arch. Makarios Avenue, NEOCLEOUS BUILDING, 3030 Limasol, Kypr, obou zastoupených JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M, advokátem, se sídlem v Praze - Novém Městě, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o přezkoumání výše přiměřeného protiplnění, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 114/2005, o dovolání navrhovatele b) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2012, č. j. 8 Cmo 145/2009-914, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel b) je povinen zaplatit každé ze společností OKD, a. s. a RPG INDUSTRIES SE na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.182,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. února 2009, č. j. 26 Cm 114/2005-727, ve znění usnesení ze dne 19. dubna 2011, č. j. 26 Cm 114/2005-828, určil, že přiměřené protiplnění za jednu akcii emitovanou společností OKD, a. s. (dále jen „společnost“), ISIN: CZ0005100651, o jmenovité hodnotě 1.000 Kč, činí 956,10 Kč (výrok I.), zamítl návrh na určení povinnosti hlavního akcionáře (společnosti RPG INDUSTRIES SE) poskytnout v souvislosti s rozhodnutím valné hromady společnosti OKD, a. s., o přechodu akcií ve smyslu §183i zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ze dne 25. července 2005, oprávněným osobám protiplnění ve výši 4.592 Kč za jednu akcii emitovanou společností OKD a. s. (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení a doplacení soudního poplatku (výroky III. až V.).
V záhlaví označeným usnesením „změnil“ Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele b) usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se návrh na určení, že protiplnění stanovené rozhodnutím valné hromady OKD, a. s. ze dne 25. července 2005 na částku 1.010,- Kč za jednu akcii není přiměřené, zamítá (první výrok), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (třetí až šestý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel b) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud předesílá, že pro posouzení, zda je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., anebo rozhodnutím potvrzujícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je rozhodující, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně, nikoliv, zda formálně rozhodl podle §220 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 723/2011, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V projednávané věci posoudily práva a povinnosti účastníků řízení oba soudy shodně, odvolací soud pouze správně (srov. i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, uveřejněného pod č. 257/2008 Sb., odst. 68) dovodil, že jimi přijatý závěr musí vyústit v zamítnutí návrhu na přezkoumání přiměřenosti protiplnění. Napadené usnesení je tedy jak ve výroku prvním, tak ve výroku druhém rozhodnutím, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 723/2011).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují právní otázku zásadního významu.
Dovolání tudíž nelze připustit k prověření námitek, jimiž dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo. Těmito námitkami, jež žádnou otázku zásadního právního významu nezahrnují, totiž uplatňuje „nezpůsobilý“ dovolací důvod vymezený v §241a odst. 3 o. s. ř., který však u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici (srov. §237 odst. 3, §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání nečiní přípustným ani námitky, jimiž dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jakkoliv lze dovolání postupem podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. připustit i k výkladu otázek procesního práva, dovolatel žádnou takovou otázku neotevírá a toliko brojí proti (domněle nesprávnému) postupu odvolacího soudu.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nelze usuzovat ani z výhrad, podřaditelných dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K jednotlivým námitkám dovolatele Nejvyšší soud uvádí následující:
1) K skutkové či právní povaze pojmu „přiměřenosti protiplnění“ ve smyslu §183k obch. zák.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, vysvětlil, že určení hodnoty podniku společnosti, jež je obvykle základem pro stanovení výše přiměřeného protiplnění za účastnický cenný papír společnosti, je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti (§127 o. s. ř.); součástí odborného posouzení znalce je přitom i zvolení jedné nebo více metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti.
K uvedenému závěru se přihlásil i v usnesení ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3606/2010, a (již výše zmíněném usnesení) ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 723/2011, v němž dále vyložil, že má-li být protiplnění přiměřené (§183k obch. zák.) hodnotě účastnických cenných papírů, které nuceně přecházejí na hlavního akcionáře, nepřichází zásadně v úvahu, aby se výše protiplnění snižovala oproti hodnotě akcií zjištěné na základě znaleckého posudku a vycházející z hodnoty podniku společnosti proto, že by vytěsňovaní vlastníci účastnických cenných papírů nemohli takové ceny dosáhnout na trhu z důvodu nízké likvidity účastnických cenných papírů či proto, že jejich účastnické cenné papíry představují pouze menšinový podíl na společnosti (tzv. diskont za likviditu či za minoritu). Uvedený závěr však nevylučuje, aby případná nižší likvidita akcií společnosti byla vzata v úvahu při stanovení výše nákladů vlastního kapitálu (v rámci zjišťování ceny podniku společnosti tzv. výnosovou metodou); zda je takový postup na místě, je však otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti.
Z posledně citovaného usnesení se také podává, že určení hodnoty podniku společnosti (jež je otázkou skutkovou) nelze ztotožňovat s určením výše přiměřeného protiplnění (jež je otázkou právní). Jakkoliv při určení výše přiměřeného protiplnění soud vychází z hodnoty podniku společnosti, musí současně zohlednit i další v úvahu přicházející skutečnosti (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05).
V projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s výše popsanými závěry, neboť při stanovení výše přiměřeného protiplnění vzal v úvahu nejen hodnotu podniku společnosti, ale taktéž další relevantní skutečnosti (zejména cenu akcií při povinné nabídce převzetí). Skutečnost, že dovolatel s jeho hodnocením jednotlivých okolností a jejich významu pro rozhodnutí nesouhlasí, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.
2) K zadání znaleckého posudku.
Námitkou nesprávnosti zadání úkolu znalci dovolatel vystihuje toliko vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Již proto tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Pouze na okraj a bez vlivu na výše uvedený závěr Nejvyšší soud podotýká, že jakkoliv je dovolatelova výtka opodstatněná (viz výše k povaze pojmu přiměřené protiplnění), neměl chybný postup soudu prvního stupně za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Znalec totiž provedl ocenění podniku společnosti (tedy zodpověděl otázku skutkovou); skutečnost, že částku „připadající“ na jednu akcii společnosti označil posléze jako „přiměřené protiplnění“, nebránila soudu samostatně posoudit, zda tuto částku lze za přiměřené protiplnění (s ohledem na další skutečnosti) považovat.
3) K námitkám směřujícím proti znaleckému posudku zpracovanému společností Ostravská znalecká, a. s.
Námitky nesprávného hodnocení znaleckého posudku představují pouhou polemiku s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani (pro dovolání v projednávané věci navíc nepřípustným) důvodem vymezeným v §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, či rozsudek ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009).
I v případě, že by námitky snášené dovolatelem proti znaleckému posudku bylo možno podřadit dovolacímu důvodu vymezenému v §241a odst. 3 o. s. ř. (včetně otázky, zda lze při stanovení hodnoty podniku k určitému dni vzít v úvahu skutečnosti nastalé až po tomto dni), brání připuštění dovolání k jejich přezkoumání §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř.
4) K námitce neprovedení dalších důkazů.
Výtkami, podle nichž měl soud provést další účastníky navrhované důkazy (které neotevírají žádnou právní otázku zásadního významu), dovolatel vystihuje toliko domnělou vadu řízení, k jejímuž přezkoumání nelze dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. připustit.
Vytýkanou vadou navíc řízení netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II.ÚS 127/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 4089/2009). Opačný závěr pak nelze dovozovat ani z §127a o. s. ř., jenž pouze upravuje postup při provádění důkazu tam uvedeným znaleckým posudkem, jestliže soud o provedení takového důkazu podle §120 odst. 1 in fine o. s. ř. rozhodne.
Odvolací soud přitom řádně odůvodnil, proč další důkazy navržené dovolatelem (včetně dalších znaleckých posudků) neprovedl. Pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že opodstatněnost dovolatelových výhrad směřujících zejména proti důvodům, pro které odvolací soud neprovedl důkaz znaleckými posudky oceňujícími podnik společnosti po provedené fúzi, závisí na skutkových okolnostech (totiž míře odlišnosti podniku společnosti před a po provedené fúzi). Posouzení důvodu uvedeného odvolacím soudem je tudíž posouzením skutkovým (nikoliv právním), a dovolání k němu postupem podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. připustit nelze.
5) K otázce, zda je soud „povinen v přezkumném řízení respektovat obecnou zásadu ochrany slabší strany a pokud ano, jak se tato zásada projeví“.
Uvedená otázka nečiní dovolání přípustným již proto, že napadené rozhodnutí na jejím posouzení nespočívá. Nehledě k tomu lze z judikatury Nejvyššího soudu vysledovat, jak se ochrana menšinových (vytěsněných) akcionářů projevuje v řízení podle §183k obch. zák.
Např. v usnesení ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4712/2007, uveřejněném pod číslem 104/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §183k obch. zák. zakládá právo akcionáře domáhat se určení výše přiměřeného protiplnění i právo domáhat se zaplacení (doplacení) protiplnění v přiměřené výši. V rámci jednoho řízení vedle sebe obstojí návrhy dvou či více navrhovatelů, z nichž některý se domáhá nároků plynoucích z ustanovení §183k obch. zák. návrhem na určení výše přiměřeného protiplnění a některý návrhem na zaplacení (doplacení) protiplnění v přiměřené výši. Při rozhodování o kterémkoli z uvedených žalobních návrhu není soud vázán tím, jak žalobce vyčíslil výši přiměřeného protiplnění na jednu akcii ani celkovou výší požadovaného protiplnění.
V usnesení ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 4918/2009, pak Nejvyšší soud – jsa opět veden právě zásadou ochrany práv vytěsněných akcionářů – uzavřel, že podá-li poté, kdy bylo zahájeno řízení o přezkoumání výše protiplnění proti hlavnímu akcionáři (ale dříve, než je pravomocně skončeno), návrh na určení přiměřené výše protiplnění či návrh na zaplacení protiplnění v požadované výši či doplacení poskytnutého protiplnění do požadované výše další akcionář, je nutno tento další návrh považovat za přistoupení k prvnímu řízení. Nezbytnou podmínkou přistoupení k prvnímu řízení ovšem je, že další akcionář se k návrhu na přezkoumání přiměřenosti protiplnění připojil ve lhůtě stanovené ustanovením §183k odst. 1 větou za středníkem obch. zák.
Zbývá dodat, že k podáním dovolatele ze dne 24. září 2013, 12. listopadu 2013 a 13. března 2014, (označenými jako druhé, třetí a čtvrté doplnění dovolání) Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti přihlédnout nemohl, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů je ve smyslu §242 odst. 4 věty první o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolateli uplynula v září 2012.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele b) bylo odmítnuto a společnostem OKD, a. s. a RPG INDUSTRIES SE vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny společného zástupce společností OKD, a. s. a RPG INDUSTRIES SE za jeden úkon právní služby [vyjádření k dovolání navrhovatele b) ze dne 27. března 2013] podle §7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 7. května 2013, ve výši 3.100 Kč, jež se podle §12 odst. 4 advokátního tarifu snižuje o 20 %, tj. na částku 2.480 Kč, a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 552,30 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal každé ze společností k tíži dovolatele celkem 3.182,30 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Petr Šuk
. předseda senátu