ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3455.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3455/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně VYRONA - EXPORT s. r. o., se sídlem v Ústí nad Orlicí, Kladská 1429, PSČ 562 06, identifikační číslo osoby 60 10 83 71, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, proti žalovaným 1) J. F., zastoupenému Mgr. Janem Stínkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Průchodní 346, PSČ 272 01, 2) V. F., a 3) K. K., o zaplacení částky 1.987.401,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 175/2004, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2012, č. j. 9 Cmo 91/2012-589, ve znění usnesení ze dne 4. července 2012, č. j. 9 Cmo 91/2012-600, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. června 2012, č. j. 9 Cmo 91/2012-589, ve znění usnesení ze dne 4. července 2012, č. j. 9 Cmo 91/2012-600, potvrdil usnesení ze dne 19. července 2011, č. j. 34 Cm 175/2004-557, jímž Krajský soud v Hradci Králové – odkazuje na ustanovení §107a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – připustil, aby (do řízení) na místo dosavadní žalobkyně (VYRONA - EXPORT s. r. o.) vstoupil J. M.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení čl. I. §11 odst. 1 a §16 odst. 1 a 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového a z ustanovení §17 a §18 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech − shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že směnku, jejíž zaplacení je předmětem tohoto řízení (dále jen „sporná směnka“), žalobkyně rubopisem převedla na J. M., se kterým uzavřela rovněž konkludentní dohodu o tom, že k převodu sporné směnky, jež je uložena v úschově soudu, dochází i bez jejího předání nabyvateli.
Konečně odvolací soud zdůraznil, že směnečnému dlužníku nenáleží námitka materiální neplatnosti rubopisu a náleží mu jen prověřit, zda na směnce je formálně vyznačena nepřetržitá řada rubopisů, která svědčí majiteli směnky.
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně a J. M. uzavřeli konkludentní dohodu o tom, že k převodu směnky, jež je uložena v úschově soudu, dojde i bez jejího předání nabyvateli.
Podle ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání prvního žalovaného, které je bez dalšího přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěr, podle něhož lze směnku převádět rubopisem i v době, kdy je uložena u soudu, když žádné ustanovení občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu převodu směnky v průběhu směnečného řízení nebrání, formuloval již v usnesení ze dne 8. října 2003, sp. zn. 29 Odo 454/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 181 a přihlásil se k němu následně (mimo jiné) v usnesení ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 5052/2007.
Zjevná neopodstatněnost výhrady co do (ne)existence dohody žalobkyně a nabyvatele směnky o tom, že k převodu směnky není nezbytné její předání, v poměrech projednávané věci plyne již ze skutečnosti, že směnku jménem žalobkyně rubopisoval její jednatel J. M., tj. osoba, na kterou žalobkyně směnku převedla; nemůžou tak být žádné pochybnosti o tom, že se sporná směnka do rukou jejího nabyvatele vskutku dostala, tj. že došlo k jejímu předání nabyvateli. Úvahy o tom, zda žalobkyně a jmenovaný uzavřeli dohodu podle ustanovení §17 odst. 1 zákona o cenných papírech, je tak právně nevýznamná.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu