ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3516.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3516/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně UniSpektrum s. r. o., se sídlem v Jihlavě, Brněnská 2661/65, PSČ 586 01, identifikační číslo 25 19 86 96, zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Farní 4, PSČ 586 01, proti žalovanému JUDr. L. R. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Moravian Trading Company, spol. s r. o. - v likvidaci, identifikační číslo 18 19 88 48, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 49 Cm 168/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2008, č. j. 3 Cmo 134/2005-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. března 2008, č. j. 3 Cmo 134/2005-152, potvrdil rozsudek ze dne 28. února 2005, č. j. 49 Cm 168/2003-73, jímž Krajský soud v Brně vyhověl žalobě o vyloučení ve výroku rozhodnutí specifikovaných věcí (dále jen „sporné věci“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění účinném ke dni 23. listopadu 2001 – dále jen „zákon“), jakož i na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 53/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v daném případě byly splněny všechny předpoklady, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, včetně toho, že žalobkyně prokázala, že má ke sporným věcem takové právo, které vylučuje jejich zařazení do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Potud zdůraznil, že žalobkyně sporné věci vydražila ve veřejných dražbách dobrovolných konaných 23. listopadu 2001, cenu uhradila a okamžikem příklepu (23. listopadu 2001) se stala vlastníkem sporných věcí. Argumentaci dovolatele ohledně (ne)platnosti veřejných dražeb shledal nepřípadnou, když veřejná dobrovolná dražba je neplatná jen tehdy, vyslovil-li její neplatnost soud v řízení o určení neplatnosti takové dražby podle ustanovení §24 odst. 3 zákona.
V situaci, kdy „nemůže obstát ani další námitka, kterou ve svém důsledku žalovaný zpochybňoval vlastnické právo žalobkyně k věcem, o něž v řízení jde, neboť tvrzení žalovaného o tom, že předmětem dražby nebyly věci v právním smyslu, zůstalo toliko v obecné rovině“, shledal odvolací soud žalobu po právu.
Přitom měl zato, že sporné věci byly žalobkyní řádně identifikovány, a to vždy s uvedením inventárních čísel, tj. stejným způsobem, jak byly vedeny „v evidenci úpadce“ a jak je označil žalovaný v soupisu majetku konkursní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázek „dostatečnosti označení věcí tzn. inventárními čísly“ v rozsudku a „možnosti a formulaci intervenční žaloby proti účastníkům vylučovacího sporu“ (rozuměj žaloby podle ustanovení §91a o. s. ř.). Namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel v prvé řadě předesílá, že ohledně vyloučení části sporných věcí (strojů) ze soupisu majetku konkursní podstaty bylo rozhodnuto „dvěma pravomocnými rozsudky“ [a to v projednávané věci a ve věci vedené o žalobě z hlavní intervence podle ustanovení §91a o. s. ř. podané společností Pivovar Litovel, a. s. (dále jen „společnost“) /o této žalobě bylo rozhodnuto ve věci vedené u Krajského soudu v Brně, sp. zn. 49 Cm 139/2005/], přičemž „jeden z těchto rozsudků musí být odklizen“.
Dále dovolatel snáší argumenty proti správnosti závěru odvolacího soudu o dostatečné identifikaci sporných věcí a formuluje právní závěry ve vztahu k „problematice“ žaloby podle ustanovení §91a o. s. ř. „v případě vylučovacího sporu“.
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že „ve vylučovacím řízení nebylo rozhodnuto o tom, o čem žalobkyně požadovala rozhodnout, a to, o čem bylo rozhodnuto, bylo ve výroku vymezeno neurčitě“, že odvolací soud rozhodl v rozporu s pravomocným rozhodnutím, kterým byl vázán a že soudy mu neposkytly poučení o nedostatečnosti jeho tvrzení a jím označených důkazů a neaplikovaly „vyšetřovací zásadu“ (odvolací soud navíc ve věci ani nenařídil jednání).
V této souvislosti dodává, že z průběhu řízení je zřejmé, že „klíčem k rozhodnutí sporu je povaha většiny věcí, které jsou předmětem vylučovací žaloby a které jsou buď součástí nemovitostí ve vlastnictví společnosti anebo součástí nemovitostí nejsou“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.) – neshledal.
Otázkou označení majetku sepisovaného do konkursní podstaty (§18 ZKV) se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a opětovně se k němu přihlásil např. v usnesení ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1003/2009). Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož tento majetek musí být v soupisu označen způsobem, který umožňuje jeho identifikaci. V případě pochybností o tom, jaký majetek je v soupisu majetku konkursní podstaty zapsán, je třeba provést výklad obsahu soupisu v souladu s pravidly zakotvenými v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Teprve tehdy, není-li možné ani provedeným výkladem zjistit, jaký majetek správce do soupisu zařadil, lze uzavřít, že v dané části nemá soupis žádné právní účinky.
Posouzení, zda v poměrech projednávané věci byly věci, o jejichž vyloučení jde, výše uvedeným způsobem v soupisu majetku konkursní podstaty skutečně označeny (ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně jsou zmíněné věci konkretizovány shodně jako v soupisu), přitom otázku zásadního právního významu neotevírá. Není totiž důvod pochybovat o tom, že označení jednotlivých věcí samostatnými (a nezaměnitelnými) údaji (inventárními čísly) identifikaci takových věcí zásadně umožňuje. Konečně o tom, o jaké věci jde, neměl žádné pochybnosti ani žalovaný, který je v soupisu majetku konkursní podstaty právě tímto způsobem označil.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska „možnosti a formulace intervenční žaloby proti účastníkům vylučovacího sporu“; je tomu tak již proto, že na řešení takové „otázky“ rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Předmětem řízení totiž nebyla žaloba z tzv. hlavní intervence (§91a o. s. ř.), nýbrž žaloba o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, tj. procesní žaloba, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179).
Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu výhrady dovolatele, podle níž o vyloučení týchž „věcí (strojů)“ [rozuměj části sporných věcí] bylo již rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2007, č. j. 49 Cm 139/2005-68. Jde totiž jednak o tvrzení nové (z obsahu spisu nevyplývá, že by předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 49 Cm 139/2005 byla žaloba o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, které by bylo výše zmíněným rozhodnutím vyhověno) a tudíž z hlediska ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. nepřípustné, jednak tato tvrzená skutečnost by ve výsledku – z hlediska řešení otázky „setrvání“ sporných věcí v konkursní podstatě úpadkyně – byla bezvýznamná.
Konečně Nejvyšší soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné ani z hlediska dovolatelem tvrzených vad řízení. Potud poukazuje na shora uvedenou argumentaci ve vztahu k dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jakož i na to, že u jednání před soudem prvního stupně dne 28. února 2005 žalobkyně výslovně požadovala, aby soud rozhodl o žalobě podané „v dubnu 2003“, když „takto přesně jsou věci zapsány v soupisu a takto je třeba o nich rozhodovat, aby byly ze soupisu vyřazeny“ (č.l. 68-72) a že odvolací soud ve věci rozhodl po jednání dne 28. března 2008 (č.l. 150), k němuž se žalovaný nedostavil, pročež ani nemohl být poučen podle ustanovení §118a o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení podle obsahu spisu účelně vynaložené náklady nevznikly.
V Brně 26. srpna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu