ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3567.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3567/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně CARION BOHEMIA, a. s. , se sídlem v Brně, Příkop 838/6, PSČ 604 36, identifikační číslo osoby 63 49 42 99, zastoupené JUDr. Pavlem Holubem, advokátem, se sídlem v Brně, Kopečná 940/14, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. F. K., zastoupenému JUDr. Hynkem Applem, advokátem, se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, PSČ 750 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 146/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2011, č. j. 7 Cmo 87/2011-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 1. prosince 2010, č. j. 17 Cm 146/2007-105, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. srpna 2007, č. j. 17 Sm 419/2007-12, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1,846.064,- Kč s 6% úrokem od 22. července 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6.153,50,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaný včas podanými námitkami (odůvodněními tvrzením, že žalovaný se dohodl s Ing. V. T., že zajistí „převod avalu blankosměnky“ na svou osobu a dále že směnkou zajištěná pohledávka zčásti zanikla, neboť byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zastavených nemovitostí dlužníka) povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil.
Námitku, podle níž v posuzovaném případě nebyly splněny předpoklady pro vydání směnečného platebního rozkazu, neboť již ze samotné směnečné listiny vyplývá, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, měl odvolací soud za opožděnou, s tím, že k takové námitce nelze podle ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) při rozhodování o tom, zda bude směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, přihlížet. Přitom zdůraznil, že koncentrační zásadě podléhají všechny hmotněprávní námitky, přičemž pouze ke včas uplatněným námitkám lze později „přinášet nová tvrzení k jejich objasnění, případně nové důkazy k prokázání těchto tvrzení“. Proto i v případě, že by směnka trpěla vytýkanými „vadami“, byly by „nutnou obranou“ proti směnečnému platebnímu rozkazu – bez zřetele k tomu, zda „soud mohl či nemohl tyto skutečnosti při prověrce listiny před vydáním směnečného platebního rozkazu zjistit“ – jen včas podané námitky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel namítá, že soud prvního stupně „posuzoval samotné podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu v rozporu s předloženou směnečnou listinou“, z jejíhož obsahu pasivní věcná legitimace žalovaného neplyne. Za této situace neměl být směnečný platební rozkaz vůbec vydán, když „pro žalobce nemůže být soudním rozhodnutím ve směnečném řízení založeno více práv, než by mu příslušelo“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí, uzavírajíc, že směnečný platební rozkaz „musí být ponechán v platnosti“.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 4235/2009, uveřejněném pod číslem 68/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodne-li soud ve věci směnečným platebním rozkazem, aniž by byly splněny formální předpoklady pro jeho vydání, jde sice z pohledu ustanovení §175 o. s. ř. o postup nesprávný, nicméně takto vydaný směnečný platební rozkaz lze, jak plyne z ustanovení §175 o. s. ř., odklidit jen k (včasným) námitkám žalovaného, ve kterých je výhrada nesplnění formálních předpokladů pro vydání směnečného platebního rozkazu obsažena. V poměrech projednávané věci je přitom z obsahu spisu zřejmé, že žalovaný výhradu, jejímž prostřednictvím by zpochybňoval naplnění formálních předpokladů pro vydání směnečného platebního rozkazu, ve včas podaných námitkách neuplatnil (srov. podání žalovaného na č. l. 13 až 17 spisu) a soudy nižších stupňů proto nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, k této skutečnosti přihlížet.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její náklady. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu