ECLI:CZ:NS:2007:29.CDO.3700.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3700/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně CH., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. Z. Š., jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. „P. ch.“ P., v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 Cm 213/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2007, č. j. 15 Cmo 31/2007-107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.712,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. prosince 2006, č. j. 44 Cm 213/2001-84, Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (CH., spol. s r. o.) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Z. d. „P. ch.“ P., v likvidaci), vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce.
Soud dospěl k závěru, že vylučovací žalobě nelze vyhovět, neboť dohoda o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, uzavřená 3. května 1994 mezi pozdějším úpadcem a žalobkyní (dále též jen „dohoda z 3. května 1994“), je ve smyslu §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) absolutně neplatná, když takovou dohodu může dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - dále též jen „zákon o půdě“) jako oprávněná uzavřít pouze fyzická osoba nikoli osoba právnická.
Žalobkyně by však nemohla uspět, i kdyby šlo o dohodu platnou; předpokladem úspěšnosti vylučovací žaloby ve smyslu §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) totiž je, že žalobce prokáže, že právo k věci svědčí jemu. Žalobkyně však ani netvrdila, že by na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem a v daném případě neexistovala žádná dohoda o vydání nemovitého majetku, nebylo vydáno rozhodnutí pozemkového úřadu ani nedošlo k vydržení nemovitostí.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 19. dubna 2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobkyně neprokázala, že ke dni prohlášení konkursu byla vlastnicí nemovitostí. Dohodu z 3. května 1994 hodnotil podle jejího obsahu jako smlouvu o smlouvě budoucí (obsahující příslib pozdější úpadkyně, že poskytne dohodnuté plnění), jež proto není nabývacím titulem.
I kdyby však o nabývací titul šlo, stala by se žalobkyně vlastnicí nemovitostí až jejich vkladem do katastru nemovitostí, čemuž nebránilo, že šlo o rozestavěné stavby, ani to, že sama pozdější úpadkyně návrh na vklad nepodala; mohla tak totiž učinit sama žalobkyně.
K tvrzení žalobkyně, že vlastnické právo k nemovitostem nabyla na základě zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále též jen „transformační zákon“), odvolací soud uvedl, že k tomu žalobkyně žádné důkazy nenabídla (nedoložila, že je právní nástupkyní pozdější úpadkyně). Faktické předání nemovitostí žalobkyni pak není právním titulem pro nabytí vlastnického práva k nemovitostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a uplatňujíc tak dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka uvádí, že vznikla 10. srpna 1993 na základě transformačního projektu pozdějšího úpadce jako jeden z nástupnických subjektů. Na základě plných mocí od oprávněných osob pak pozdějšímu úpadci dala výpověď z užívání pozemků (podle §22 odst. 3 zákona půdě a současně požádala o vydání pozemků k 1. říjnu 1993.
Vzhledem k tomu, že ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 transformačního zákona musí být majetkový podíl vypořádán do 90 dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o vypořádání písemně požádala, předal pozdější úpadce protokolárně nemovitý majetek dovolatelce, a to k 31. prosinci 1993. K tomuto datu byl předaný majetek zaevidován jako majetek dovolatelky a odepsán z účetní evidence majetku pozdějšího úpadce. Daň z nemovitostí za rok 1994 již platila dovolatelka. Převod nemovitostí z evidence pozdější úpadkyně do evidence dovolatelky měl potvrdit výslech dovolatelkou navržených svědků (Ing. F. M. a J. S.) a statutárních „zástupců“ dovolatelky; soudy nižších stupňů však tyto důkazy odmítly provést.
Z výše uvedeného dovolatelka dovozuje, že pozdější úpadce a správce konkursní podstaty úpadce s vydanými nemovitostmi fakticky nakládali neoprávněně (pozdější úpadce 2 z nemovitostí převedl do vlastnictví třetích osob a zbývající 3 jsou předmětem tohoto sporu).
Hodnota majetkového podílu dovolatelky činila 26.359.133,- Kč, z čehož dosud není vypořádáno 5.138.125,- Kč (2.089.443,- Kč za 2 neoprávněně prodané nemovitosti a 2.288.080,- Kč za 3 nemovitosti zařazené do konkursní podstaty a 860.000,- Kč za „nevykrytý movitý majetek“).
Jelikož Z. d. „P. ch.“ P., v likvidaci je v konkursu, nelze předpokládat, že by restituenti, kteří vložili majetek do dovolatelky, získali veškerý majetek, na jehož vypořádání mají nárok. Přesto, že dohoda o poskytnutí náhrad za živý a mrtvý inventář dle §20 zákona o půdě měla být uzavřena do 60 dnů od vydání pozemků, tj. do 60 dnů od 1. října 1993, došlo k jejímu uzavření teprve 3. května 1994. Částka 16.916.615,- Kč uvedená v této dohodě (v odstavci 2 písm. c/) jako hodnota dalšího majetkového podílu, odpovídá hodnotě nemovitého majetku předaného dovolatelce dle seznamu 31. prosince 1993.
Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „jaký právní význam, popř. právní účinky, má pro oprávněné osoby vydání nemovitého majetku v rámci vydání majetkového podílu podle §13 odst. 2 transformačního zákona, když osoba povinná po vydání nemovitého majetku osobě oprávněné prodá 2 nemovitosti uvedené na seznamu vydaného nemovitého majetku třetí osobě a další 3 nemovitosti uvedené na seznamu vydaného nemovitého majetku se dostanou do konkursní podstaty úpadce, kterým je osoba povinná“.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Otázka předkládaná dovolatelkou k řešení Nejvyššímu soudu nebyla předmětem úvah soudů nižších stupňů, pro něž bylo stěžejní, že dovolatelka neprokázala vlastnické právo k nemovitostem (z právního hlediska k uzavření dohody o vydání nemovitostí způsobem předvídaným zákonem vůbec nedošlo). V dohodě z 3. května 1994 není žádná nemovitost zmíněna a není pochyb o tom, že dohody o vydání nemovitostí uzavřené podle zvláštního právního předpisu se již v roce 1993 staly předmětem vkladu do katastru nemovitostí. Dovolatelka si uvedeného musí být vědoma, neboť 31. března 1999 podala ve věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 115/99 proti úpadci žalobu o určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání majetkového podílu, kterou se domáhala vydání nemovitostí. Pravdivé není podle žalovaného ani tvrzení, že dovolatelka měla být jednou z nástupnických společností úpadce.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro posouzení otázky, zda v rozhodném období bylo možné nabýt vlastnické právo k rozestavěným nemovitostem dříve, než vkladem do katastru nemovitostí, jakož i pro posouzení otázky předkládané mu k řešení dovolatelkou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustáleného výkladu soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle §19 odst. 2 ZKV (vylučovací žalobě), patří i to, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Řešení této otázky je rozhodující i pro výsledek posuzované věci.
Nejvyšší soud pak ve své rozhodovací praxi připustil, že podle ustanovení §20 odst. 3 zákona o půdě (v rozhodném znění, tj. ve znění zákonů č. 42/1992, č. 93/1992 Sb., č. 39/1993 Sb. a č. 183/1993 Sb.), mohla oprávněná osoba vypořádat s povinnou osobou svůj nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře i dohodou o poskytnutí jiného věcného plnění, jež mohlo spočívat i v poskytnutí nemovitostí (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 803/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu). V tomto rozhodnutí (od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje) dále vysvětlil, že byla-li taková dohoda uzavřena před 1. lednem 1993, byla před uvedeným datem k její účinnosti nutná registrace státním notářstvím (§133 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném před 1. lednem 1993) a nedošlo-li k registraci, byl od 1. ledna 1993 ke vzniku vlastnického práva oprávněné osoby k nemovitostem nutný jeho vklad do katastru nemovitostí (§2 odst. 3, §15 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Tamtéž dodal, že dokud se tak nestalo, nelze nemovitosti ve vlastnictví povinné osoby, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, pokládat za věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd (§68 odst. 1 ZKV). Od posuzované věci se výše citované rozhodnutí liší potud, že jednání, z nichž dovolatelka usuzuje na opodstatněnost vylučovací žaloby, proběhla až po 1. lednu 1993, takže lze pominout úvahy o registraci dohody státním notářstvím.
Další odlišnost (kterou odvolací soud při svých úvahách přehlédl) tkví v tom, že podle právní úpravy účinné do 30. června 1996 rozestavěné budovy nepodléhaly evidenci v katastru nemovitostí (srov. zejména §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrálního zákona/, ve znění účinném do 30. června 1996).
Přitom ovšem platí (jak Nejvyšší soud v obdobných souvislostech uzavřel např. v rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 81), že je-li rozestavěná budova věcí v právním smyslu, jde vždy o způsobilý předmět právních vztahů, tedy včetně vztahů vznikajících při smluvním převodu vlastnického práva. Jinak řečeno, v případě smlouvy o převodu vlastnictví k rozestavěné stavbě, která nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí, se nabyvatel stal vlastníkem takové nemovitosti dnem účinnosti smlouvy o převodu nemovitosti, který nastával dnem uzavření smlouvy, nebyla-li v ní účinnost dohodnuta jinak (dnem pozdějším).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž uzavřel, že žaloba je nedůvodná již proto, že v souvislosti s dohodou z 3. května 1994 nebyl podán návrh na vklad vlastnického práva k rozestavěným nemovitostem do katastru nemovitostí, tudíž správné není.
Tento závěr však sám o sobě není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, jenž samostatně spočívá též na závěru, že dohoda z 3. května 1994 není smlouvou o převodu vlastnictví nemovitostí (má jít jen o smlouvu o smlouvě budoucí).
Podle ustanovení §46 obč. zák. (ve znění, jež se od roku 1964 nezměnilo), písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (odstavec 1). Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (odstavec 2).
Dle ustanovení §40 odst. 1 obč. zák. (ve znění, jež se od roku 1964 nezměnilo), nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
Závěr odvolacího, že dohoda z 3. května 1994 není smlouvou o převodu nemovitostí, shledává Nejvyšší soud přiléhavým. Podle zjištění soudů nižších stupňů o obsahu dohody z 3. května 1994 totiž v této dohodě vskutku není projevena vůle pozdějšího úpadce převést (onou dohodou) na dovolatelku vlastnické právo k jakýmkoli konkrétně označeným (obsahem dohody identifikovaným) nemovitostem. Závěr, že dovolatelka se uzavřením dohody z 3. května 1994 nestala vlastnicí nemovitostí, je tudíž správný. Týž závěr platí o dovoláním akcentované listině z 31. prosince 1993 (srov. č. l. 10). Také skutková zjištění soudů nižších stupňů týkající se jejího obsahu vedou k jednoznačnému závěru, že nešlo o smlouvu o převodu nemovitostí. Skutečnost, že dovolatelka na základě této listiny nemovitosti fakticky převzala, vedla je ve své evidenci a platila z nich daň z nemovitostí, nemůže nikterak zvrátit závěr, že vlastníkem nemovitostí zůstal (jak po 31. prosinci 1993, tak po 3. květnu 1994) pozdější úpadce. Jinak řečeno, žádná z výše označených listin není písemnou smlouvou o převodu nemovitostí; případná ústní dohoda v dotčeném směru by pak byla absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §40 odst. 1 obč. zák.
Skutečnost, že dovolatelka pozdějšímu úpadci dala za oprávněné osoby výpověď z užívání pozemků vlastněných oprávněnými osobami, nemá na výsledek dovolacího řízení rovněž vliv, neboť v předchozích fázích řízení nebylo tvrzeno (a v dovolacím řízení ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. již nemůže být nově tvrzeno), že by předmětem vylučovací žaloby byly pozemky, jichž se tato výpověď týkala.
V rovině výslovně uplatněného dovolacího důvodu (dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), se tedy dovolatelce správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.
Poukazuje-li dovolatelka na to, že soudy neprovedly důkaz výslechem jí navržených svědků (Ing. F. M. a J. S.) a jejích statutárních „zástupců“, pak (posuzováno podle obsahu) namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Ani v tomto ohledu však dovolání není důvodné, když dovolatelkou navržený účel výslechu označených osob (prokázání „převodu nemovitostí z evidence pozdější úpadkyně do evidence dovolatelky“) byl prokázán již listinou z 31. prosince 1993. Skutečnost, že nemovitosti se od určitého data nacházely v „evidenci“ majetku dovolatelky, však (jak vysvětleno výše) nevede k závěru, že se dovolatelka stala jejich vlastnicí.
Jiné (dovoláním nezmíněné) vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř., části věty před středníkem, zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalovaného. Žalovaným účelně vynaložené náklady dovolacího řízení pak v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Podle §8 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny za dovolací řízení o vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 ZKV 9.000,- Kč. Uvedená sazba se dále podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 4.500,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů pak činí 300,- Kč. Spolu s náhradou za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 912,- Kč) tak činí částka přiznaná žalovanému k tíži žalobkyně 5.712,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. prosince 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu