ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3716.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3716/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce C. I. L., zastoupeného JUDr. K. H., advokátem, proti žalované JUDr. M. N., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce K. D., o určení práva na oddělené uspokojení, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1012/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007, č. j. 15 Cmo 245/2006-122, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007, č. j. 15 Cmo 245/2006-122, se v měnícím výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že pohledávka žalobce za úpadcem K. D. je pohledávkou s právem na oddělené uspokojení i co do částky 2,800.000,- Kč, zrušuje.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. srpna 2006, č. j. 13 Cm 1012/2005-85, určil, že žalobce má za úpadcem K. D. (dále jen „úpadce“) pohledávku ve výši 6,033.737,52 Kč s právem na oddělené uspokojení do plné výše pohledávky, a to z výtěžku zpeněžení ve výroku rozhodnutí specifikovaných nemovitostí.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2004, č. j. 12 K 70/2004-31, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce;
2) podáním ze dne 22. října 2004 přihlásil žalobce do konkursu pohledávku ve výši 6,033.737,52 Kč s právem na oddělené uspokojení;
3) při přezkumném jednání dne 21. března 2005 byla pohledávka žalobce zjištěna v plné výši, a to s právem na oddělené uspokojení do výše 2,800.000,- Kč;
4) správkyně konkursní podstaty úpadce vyzvala žalobce 8. září 2005 k podání žaloby o určení práva na oddělené uspokojení přihlášené pohledávky v rozsahu nad částku 2,800.000,- Kč;
5) dne 4. června 1993 byla mezi K. b., a. s. (dále jen „banka“) a úpadcem uzavřena smlouva o úvěru, podle níž banka úpadci poskytla úvěr ve výši 2,800.000,- Kč s tím, že byly dohodnuty podmínky splácení úvěru a jeho úročení;
6) dne 2. června 1993 byla mezi bankou (jako zástavní věřitelkou) a úpadcem a M. D. (jako zástavci) uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem (rozuměj k nemovitostem, z výtěžku zpeněžení kterých se žalobce domáhá práva na oddělené uspokojení), a to k zajištění pohledávky z výše uvedené smlouvy o úvěru;
7) žalobcem přihlášená pohledávka do konkursu „je tvořena“ směnečnou sumou 3,859.201,- Kč, úrokem 6 % od 20. ledna 1996 do 20. září 2004 ve výši 2,006.784,52 Kč, směnečnou odměnou 12.864,- Kč a náklady řízení 154.888,- Kč, „kdy pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavním právem“.
Odkazuje na ustanovení §28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a §151a občanského zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření zástavní smlouvy, soud prvního stupně uzavřel, že zástavním právem byla zajištěna celá pohledávka ze smlouvy o úvěru, tj. jistina s příslušenstvím, pročež žalobě na určení práva na oddělené uspokojení pohledávky zcela vyhověl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. dubna 2007, č. j. 15 Cmo 245/2006-122, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení, že pohledávka žalobce za úpadcem ve výši 6,033.737,52 Kč je pohledávkou s právem na oddělené uspokojení, zamítl.
Odvolací soud zopakoval důkaz přihláškou žalobce ze dne 22. října 2004 a z této zjistil, že „jde o přihlášku vykonatelné pohledávky ve výši 6,033.737,52 Kč s právem na oddělené uspokojení“. „V bodě I. přihlášky žalobce popisuje, jak pohledávku za úpadcem získal, v bodě II. uvádí, že pohledávka z úvěru, kterou žalobce získal smlouvou o postoupení pohledávky, byla zajištěna jednak zřízením zástavního práva k nemovitostem v přihlášce uvedeným a dále bianco směnkou vlastní s doložkou bez protestu. Poté, co úpadce přestal úvěr splácet, byla směnka 19. ledna 1996 vyplněna na dlužnou částku a zažalována původním věřitelem. Na základě tohoto návrhu vydal Krajský soud v Českých Budějovicích směnečný platební rozkaz v přihlášce uvedený, který nabyl právní moci 25. září 1996, a od tohoto data je vykonatelný. Pod bodem V. pak žalobce výslovně uvádí, že má za úpadcem pohledávku vyplývající z vykonatelného směnečného platebního rozkazu v přihlášce uvedeného, která ke dni předcházejícímu prohlášení konkursu činí:
- směnečná suma 3,859.201,- Kč,
- 6% úrok od 20. ledna 1996 do 20. září 2004 (do prohlášení konkursu) 2,006.784,52 Kč,
- směnečná odměna 12.864,- Kč,
- náklady řízení ve výši 154.888,- Kč,
celkem 6.033.737,52 Kč,
kterou žalobce prohlašuje do konkursu vedeného na majetek úpadce jako vykonatelnou pohledávku druhé třídy s právem na oddělené uspokojení“.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel, že žalobce přihlásil do konkursu vykonatelnou pohledávku ze směnky „podle vykonatelného platebního rozkazu soudu“, která však není „pohledávkou zajištěnou zástavním právem váznoucím na označených nemovitostech, neboť zástavní právo váznoucí na nemovitostech zajišťuje nevykonatelnou pohledávku ze smlouvy o úvěru“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „byla do konkursního řízení přihlášena vykonatelná pohledávka ze směnky (směnečného platebního rozkazu) a nikoli nevykonatelná pohledávka z úvěru, která je zajištěna zástavním právem“. Poukazuje na obsah přihlášky, dovolatel zdůrazňuje, že platil-li by názor odvolacího soudu „o existenci dvou samostatných pohledávek“, pak by bylo možné přihlásit do konkursu obě pohledávky, tj. jak pohledávku z úvěru, tak i pohledávku ze směnky. V takovém případě by logicky muselo dojít - pokračuje dovolatel - k neakceptovatelnému postupu správce konkursní podstaty, který by buď uznal obě pohledávky (takový postup by byl nesprávný, neboť věřitel nemá nárok na dvojí plnění) nebo by uznal pouze jednu z pohledávek, aniž by měl zákonnou oporu k popření pohledávky druhé.
Dále akcentuje, že nahlížení na pohledávku z úvěru zajištěnou zástavním právem a směnkou jako na dvě samostatné pohledávky, je v konkursním řízení nepoužitelné. Konkursní řízení je řízení sui generis, které obsahuje jak prvky řízení nalézacího, tak i prvky řízení exekučního. V běžném nalézacím řízení lze přiznat jak pohledávku z úvěru, tak i pohledávku ze směnky a v následném exekučním řízení lze exekuovat pouze do výše jedné pohledávky (nikoli dvakrát). Oproti tomu v konkursním řízení je třeba přihlížet k oběma pohledávkám současně, neboť neexistuje žádná další „exekuční“ fáze, v níž by se přihlíželo k tomu, jak bylo na kterou z pohledávek již plněno. Proto žalobce jako konkursní věřitel přihlásil pohledávku jednu a v přihlášce podrobně uvedl, z jakého titulu pohledávka vznikla (smlouva o úvěru), čím je zajištěna (zástavní smlouva a zajišťovací směnka) a zda je vykonatelná (směnečný platební rozkaz).
Dovolatel protestuje proti závěru odvolacího soudu, že byla přihlášena pouze pohledávka ze směnky, zastávaje názor, že přihlášená pohledávka se skládala z několika položek, přičemž „co do částky 3,859.201,- Kč šlo o pohledávku z úvěru zajištěnou směnkou a zástavním právem“ a „teprve ohledně ostatních částí pohledávky šlo o pohledávky zástavním právem nezajištěné - směnečný úrok ve výši 6 %, směnečná odměna a náklady řízení.
Konečně upozorňuje „na chybný postup správce konkursní podstaty“, který měl žalobce vyzvat k odstranění vad přihlášky a k upřesnění jakou pohledávku - z jakého právního titulu - do konkursu přihlašuje. „Toto se nestalo a mělo to za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V daném případě Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že odvolací soud při řešení otázky, jakou pohledávku žalobce do konkursu na majetek úpadce přihlásil, vyšel z přihlášky pohledávky (viz č. l. 30 - 33), ze které učinil odpovídající skutková zjištění. Polemizuje-li dovolatel s jejich správností, ve skutečnosti (nedůvodně) zpochybňuje odvolacím soudem zjištěný skutkový stav, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., kterýžto evidentně naplněn není.
Neopodstatněnými shledává Nejvyšší soud rovněž výhrady dovolatele směřující (posuzováno podle jejích obsahu) proti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobce do konkursu přihlásil pohledávku ze směnky přiznanou pravomocným a vykonatelným směnečným platebním rozkazem.
Přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podání, které má charakter žaloby (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 29/2002 a 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tento procesní úkon je tak nutno posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), a to podle toho, jak byl nárok projeven, nikoli podle toho, zda mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas, když ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při respektování shora uvedených zásad pak není žádných pochyb o tom, jakou pohledávku žalobce do konkursu přihlásil (pohledávku ze směnky přiznanou vykonatelným směnečným platebním rozkazem), a nebyl tak důvod, aby správkyně konkursní podstaty žalobce vyzvala k odstranění vad přihlášky.
Konečně správnost rozhodnutí odvolacího soudu nejsou způsobilé zpochybnit ani úvahy dovolatele ohledně (ne)možnosti přihlásit do konkursu vedle sebe pohledávku ze smlouvy o úvěru a pohledávku ze směnky (rozuměj zajišťující směnky ve vztahu k pohledávce ze smlouvy o úvěru) a možného postupu správce konkursní podstaty v této situaci.
Jako ostatně dovolatel pro mimokonkursní poměry sám připouští, v nalézacím řízení lze přiznat jak pohledávku ze zajišťovací směnky, tak i pohledávku směnkou zajištěnou, s tím, že „v následném exekučním řízení lze exekuovat pouze do výše jedné pohledávky (nikoli dvakrát)“. Dovozuje-li však, že výše uvedené se pro konkursní řízení neuplatní, neboť „neexistuje žádná další exekuční fáze, v níž by se přihlíželo k tomu, jak bylo na kterou z pohledávek již plněno“, tento jeho názor akceptovatelný není.
I v konkursním řízení totiž věřitel může přihlásit do konkursu jak pohledávku směnkou zajištěnou, tak i pohledávku ze zajišťovací směnky. V rozsahu, v němž se tyto pohledávky „kryjí“ (tj. v poměrech projednávané věci v rozsahu, ve kterém se „kryjí“ pohledávka ze smlouvy o úvěru s pohledávkou z titulu směnečné sumy přiznané směnečným platebním rozkazem), je na ně nutno nahlížet jako na pohledávku jednu [v této části se pohledávky nesčítají ani pro účely hlasování na schůzi konkursních věřitelů (§10 odst. 2 ZKV), ani pro účely rozvrhu (§30 a násl. ZKV)].
Přesto Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé, jímž byla žaloba o určení, že pohledávka žalobce za úpadcem je pohledávkou s právem na oddělené uspokojení (i) co do částky 2,800.000,- Kč, nesprávným. Z obsahu žaloby, rozhodnutí soudu prvního stupně a ostatně i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (přes zřejmou nesprávnost spočívající v uvedení částky 2,000.800,- Kč místo částky 2,800.000,- Kč) je totiž evidentní, že určení práva na oddělené uspokojení (co do právního důvodu a výše žalovanou uznané pohledávky) se žalobce domáhá v rozsahu, v němž právo na oddělené uspokojení bylo žalovanou popřeno, tj. nad částku 2,800.000,- Kč. Změnil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně (i) v této části, překročil rámec předmětu řízení, vymezený žalobou a zatížil tak odvolací řízení zmatečnostní vadou [§229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], k jejíž existenci Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti (§242 odst. 2 o. s. ř) a rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu (viz bod I. výroku) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
V další části měnícího výroku ve věci samé se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo (v převážné části) zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu