ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3797.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3797/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Centrum Služeb Kupónové Privatizace , se sídlem v Ostravě, Přívozu, Nádražní 532/157, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 26674181, proti žalovanému CYRRUS, a. s. , se sídlem v Brně, Žabovřeskách, Veveří 3163/111, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 63907020, zastoupenému JUDr. Lumírem Schejbalem, advokátem, se sídlem v Brně, Žabovřeskách, Veveří 3163/111, PSČ 616 00, o zaplacení 61.680.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 75/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2011, č. j. 5 Cmo 351/2011-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. března 2011, č. j. 50 Cm 75/2007-149, zamítl žalobu o zaplacení náhrady škody ve výši 61.680.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.), jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) neshledal žalobu o náhradu škody důvodnou, neboť žalobce neprokázal porušení zákonné či smluvní povinnosti žalovaným, vznik škody, ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti a vznikem škody.
Dovolatel brojí toliko proti závěru odvolacího soudu o tom, že žalobce neporušil žádnou zákonnou či smluvní povinnosti. Závěr odvolacího soudu o tom, že nebyly naplněny další zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu, tj. vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody, žalovaný nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tak neotvírá.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacímu důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je – podle posledně označeného ustanovení – nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Jelikož dovoláním nezpochybněný závěr, podle něhož žalobce neprokázal vznik škody ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a údajnou škodou, obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, není v projednávané věci dovolání přípustné ani pro posouzení otázky, zda žalovaný porušil právní povinnost.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že obecný odkaz dovolatele na „veškerou argumentaci“ a „veškeré právní názory“, které žalobce prezentoval v řízení před soudy nižších stupňů, nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ačkoliv dovolatel ohlašuje i dovolací důvod vymezený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., žádnou vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolacímu soudu nevytýká. Ostatně dovolací důvod podle posledně označeného ustanovení u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatel k dispozici nemá a jeho prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly; případné náklady vynaložené na vyjádření k dovolání ze dne 25. června 2012 (v němž žalovaný pouze uvedl, že s dovoláním nesouhlasí, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl) nelze považovat za účelně vynaložené.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. srpna 2014
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu