ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3887.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 3887/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. P. Č. , zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Chodská 1281/30, PSČ 120 00, proti žalované Capital Management Company, a. s. , se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 28, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63079992, zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, PSČ 150 00, o zaplacení 1.268.751,- Kč s příslušenstvím a 499.260,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 184/2007, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č. j. 9 Cmo 442/2012-257, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. července 2012, č. j. 42 Cm 184/2007-213, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 1.268.751,- Kč s příslušenstvím a 499.260,- Kč (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 7.559,64 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním.
V průběhu odvolacího řízení žalobce navrhl, aby na jeho místo do řízení vstoupila Rada a vnuk spol. s r. o., se sídlem v Praze 6, Podbabská 1112/13, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 45277281 (dále jen „společnost RaV“), s níž uzavřel smlouvu o postoupení žalobou uplatněné pohledávky.
V záhlaví označeným usnesením odvolací soud návrhu žalobce vyhověl, uzavíraje, že zákonné předpoklady pro připuštění procesního nástupnictví na straně žalující jsou splněny.
Proti usnesení odvolacího soudu o procesním nástupnictví podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc nesprávné právní posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., a navrhujíc, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Poukazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2012“), dovolatelka namítá, že postoupení pohledávky je ryze účelové, v rozporu s dobrými mravy a zneužívající procesní úpravy v §107a o. s. ř. Podle názoru dovolatelky jde o simulovaný právní úkon, jehož jediným účelem je, aby se pohledávka na zaplacení nákladů řízení v projednávané věci stala vůči žalobci nedobytnou.
Dovolatelka z účetních závěrek společnosti RaV uložených ve sbírce listin dovozuje, že v případě uložení povinnosti nahradit náklady řízení nebude společnost RaV schopna tuto pohledávku uhradit. Podle názoru dovolatelky se totiž společnost RaV „velmi pravděpodobně“ nachází v úpadku, tedy je předlužená. Navíc řadu let nevytváří zisk, ze kterého by mohla předmětnou náhradu nákladů uhradit. Účetnictví společnosti RaV je záměrně a účelově zkreslováno a neodpovídá skutečnosti.
Dovolatelka, podrobně rozebírajíc, z čeho dovozuje nesolventnost a úpadek společnosti RaV, uvádí, že jediný společník společnosti RaV - FWDS konsolidační a revitalizační, a. s., identifikační číslo osoby 49240803 - byl nebo stále je společníkem i v dalších 87 společnostech; čtrnáct z nich přitom zaniklo zrušením konkursu pro nedostatek majetku, čtyři zanikly v konkursu po splnění rozvrhového usnesení, u osmi z nich probíhá insolvenční nebo konkursní řízení, dvacet z nich se dle účetních závěrek „s největší pravděpodobností“ nachází v úpadku, když jejich závazky výrazně převyšují jejich aktiva a vlastní kapitál je záporný, u jedenácti probíhá likvidace nebo likvidací zanikly a řada dalších společností v rozporu se zákonem nezveřejňuje své účetní závěrky v obchodním rejstříku.
Společnost RaV ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dovolání je přípustné podle §238a o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že nemá důvodu vypořádat se (proto, že je dovolatelka uplatnila) s těmi dovolacími argumenty, jež dovolatelka uplatnila doplňujícím podáním, datovaným 30. ledna 2013 (doručeným soudu nicméně až 3. února 2014). Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatelky tuto časovou podmínku nesplňuje, neboť lhůta k dovolání uplynula v úterý 26. listopadu 2013 (k tomu srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec první). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec druhý). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odstavec třetí).
Nejvyšší soud v R 46/2012 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím §2 o. s. ř. (podle kterého v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob).
Takový postup by byl namístě např. tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže), uzavřel Nejvyšší soud v R 46/2012.
K posledně uvedenému závěru se přitom Nejvyšší soud přihlásil v řadě rozhodnutí, za mnohá např. usnesení ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, či ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 1634/2012.
Výše popsaný postup soudu (odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v §107a odst. 2 o. s. ř.) tak přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí (již) soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že odvolací soud nepochybil, vyhověl-li návrhu žalobce na připuštění procesního nástupnictví na jeho straně. Postup odvolacího soudu je s uvedenými judikaturními závěry v souladu. Ke dni rozhodování odvolacího soudu o návrhu dle §107a o. s. ř. se z obsahu spisu žádné skutečnosti naznačující možnost zneužití postoupení pohledávky za účelem zajištění případné nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení nepodávaly. Ani ze skutečností tvrzených dovolatelkou v dovolání pak žádná nepochybná hrozba zneužití postoupení pohledávky ve vztahu k náhradě nákladů řízení neplyne.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu