ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.3946.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 3946/2019-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce FORSET COLLECT LIMITED , se sídlem Nicosia, Agiou Nikolaou, 67-69, Flat/Office 103, Egkomi, P. C. 2408, Kyperská republika, reg. č. HE 265667, zastoupeného JUDr. Terezou Novobílskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, PSČ 110 00, proti žalovanému R. C. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Drapákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 1932/3, PSČ 120 00, o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 481/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019, č. j. 8 Cmo 150/2017-239, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. března 2014, č. j. 9 Cmo 284/2013-126, (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 29. ledna 2013, č. j. 23 Cm 481/2011-56, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 11. listopadu 2011, č. j. 23 Cm 48/2011-13, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 78.510,20 Kč s 6% úrokem od 15. října 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 261,70 Kč a nahradit náklady řízení.
Proti výše zmíněným rozsudkům podal žalovaný dne 18. prosince 2015 žalobu na obnovu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. května 2017, č. j. 23 Cm 481/2011-220, (mimo jiné) žalobu na obnovu řízení zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaného potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která má být dovolacím soudem „posouzena jinak“.
Uvedený argument však způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. není, když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014). Mělo-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění §237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Ani takový údaj se však z dovolání (posuzovaného dle jeho obsahu) nepodává.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu