ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3964.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3964/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně M. a. s, zastoupené J. H., advokátem, , proti žalovanému M. J., , zastoupenému JUDr. M. J., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 51/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 6 Cmo 179/2006-54, takto:
I. Dovolání žalovaného se v části směřující proti měnícímu výroku rozsudku ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 6 Cmo 179/2006-54, jímž Vrchní soud v Praze ponechal co do částky 238.189,30 Kč s 2,5% úrokem od 1. února 2005 do zaplacení v platnosti směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. ledna 2006, č.j. 52 Sm 363/2005-14, zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu měnícího výroku ve věci samé, v němž byl směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. ledna 2006, č.j. 52 Sm 363/2005-14, co do částky 30.000,- Kč s 2,5% úrokem od 1. února 2005 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení ponechán v platnosti, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 6 Cmo 179/2006-54, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. března 2006, č.j. 55 Cm 51/2006-31 [vydaným podle ust. §115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) bez nařízení jednání] v celém rozsahu zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 20. ledna 2006, č.j. 52 Sm 363/2005-14, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 268.189,30 Kč s 3% úrokem od 1. února 2005 do zaplacení a náklady řízení.
Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - uzavřel, že vymezení platebního místa směnky údajem „K. b. a. s.,“ je neurčité, když v takovém případě „se nabízí jako platební místo všechny pobočky K. banky v obvodu P. 4“. Směnka je tudíž neplatná a soud prvního stupně proto, aniž by se zabýval ostatními námitkami žalovaného, směnečný platební rozkaz zrušil.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 6 Cmo 179/2009-54, rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž krajský soud zrušil směnečný platební rozkaz „v rozsahu úroku ve výši 0,5 % p. a. z částky 268.189,30 Kč od 1. 2. 2005 do zaplacení“, zrušil a řízení zastavil (výrok I. bod 1.), ve zbývajícím rozsahu (tj. v části, v níž soud prvního stupně rozhodl o zrušení směnečného platebního rozkazu co do částky 268.189,30 Kč s 2,5% úrokem od 1. února 2005 do zaplacení) tento rozsudek změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (výrok I. bod 2.) a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 45.055,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně považoval uvedené označení platebního místa na směnce za dostatečně určité a námitku neplatnosti směnky tudíž za nedůvodnou. Zdůraznil, že „místo, kde má být směnka zaplacena, obsahuje označení osoby, kde má být směnka zaplacena i geografický údaj, kde se uvedená osoba nachází“. Z provedeného označení platebního místa je přitom zřejmé, že „k výplatě směnky má dojít v K. b., a. s., a to v jakékoli z poboček této osoby nacházejících se v P. 4“.
Důvodnými pak neshledal ani další námitky, které žalovaný proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnil. K namítanému částečnému zaplacení směnkou zajištěné pohledávky odvolací soud uvedl, že „žalovaný kromě částečné úhrady ničeho dalšího netvrdil a nenavrhl k podpoře svého tvrzení žádné důkazy, žalobce navíc uvedl, že tato částečná úhrada dluhu se týkala jiného obchodního případu“. K námitce „nepředložení“ směnky k placení pak uzavřel, že žalovaný je hlavním dlužníkem a „nepředložení“ směnky k placení proto nemá ve vztahu k němu žádný vliv na práva ze směnky.
Jelikož odvolací soud nepovažoval žádnou z námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu za důvodnou, rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výše specifikované části uplatněného úroku) změnil a ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., tj. namítaje, že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a 3/ vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého místo placení je na směnce označeno dostatečně určitě a směnka proto není neplatná z důvodu neurčitosti platebního místa. Zdůrazňuje, že platební místo bylo na sporné směnce označeno - v rozporu se „zákonným požadavkem“ - alternativně, neboť na území P. 4 je umístěno 6 poboček K. b., a. s., navíc ani jedna z těchto poboček nemá provozní dobu „nonstop“, čímž je „jednoznačně omezena splatnost směnky, která musí být po celých 24 hodin příslušného dne“.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že námitku částečného uhrazení dluhu zajištěného směnkou posoudil jako nedůvodnou, přestože neprovedl v tomto směru žádné dokazování a žalovaného ani ve smyslu ustanovení §118 odst. 3 o. s. ř. (správně §118a odst. 3 o. s. ř. ) nevyzval, aby své tvrzení doložil a poučil jej, že jinak neunese ohledně namítané skutečnosti důkazní břemeno.
Za nesprávný dovolatel považoval rovněž závěr odvolacího soudu, že nepředložení směnky k placení nemá žádný vliv na práva ze směnky. Dovolatel si je sice vědom toho, že nese důkazní břemeno o tom, zda směnka (ne)byla řádně předložena k placení, soud však nemůže takovou námitku bez dalšího odmítnout jako nedůvodnou, aniž by ve vztahu k žalovanému postupoval podle ustanovení §118 odst. 3 o. s. ř. (správně §118a odst. 3 o. s. ř.), tj. žalovaného poučil a vyzval k prokázání tvrzených skutečností.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je zčásti důvodné.
Otázkou náležitostí (a platnosti) vlastní směnky z hlediska údaje o platebním místu se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005 (jenž je veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu), uzavřel, že nezbytnou náležitostí vlastní směnky je údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat.
K naplnění požadavku určitosti údaje platebního místa přitom postačí, je-li platební místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce nebo města (k tomu v právní teorii srov. např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4., dopl. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, str. 14).
Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož výše uvedeným požadavkům dostojí také doložka vymezující platební místo směnky údajem: „K. b.a. s.,“, se Nejvyšší soud ztotožňuje. Označením právnické osoby (banky), v jejichž prostorách má být placeno, se současným uvedením názvu města (v daném případě dokonce městské části), v němž se má tato právnická osoba nacházet, je platební místo směnky nepochybně vymezeno dostatečně určitým způsobem.
Z hlediska určitosti platebního místa přitom není - oproti mínění dovolatele - významné, zda se v rámci směnkou vymezeného platebního místa případně nachází více provozoven označené osoby, v nichž by mohla být směnka k placení předložena (podle tvrzení žalovaného je na území P. 4 umístěno šest poboček K. b., a. s.). Za situace, kdy ze samotné směnky (jejíž obsah je pro posouzení otázky platnosti směnky určující) bezprostředně nevyplývá, že by platební místo bylo stanoveno alternativně (tj. že by směnka obsahovala více platebních míst vedle sebe), nemůže mít dovolatelem namítaná skutečnost na platnost směnky žádný vliv. Jak správně uzavřel odvolací soud, nacházelo-li by se v platebním místě skutečně více poboček označené banky, mohl by pak majitel předložit směnku k placení podle své volby v kterékoliv z nich.
Ze stejného důvodu neobstojí ani námitka dovolatele, podle které vymezením platebního místa výše uvedeným způsobem byla nepřípustně omezena „splatnost směnky, která musí být po celých 24 hodin příslušného dne“. Ze skutečnosti, že pobočka banky, v jejíž prostorách má být směnka zaplacena, má provozní hodiny jen po část dne, nelze ještě usuzovat na to, že splatnost byla určena (z pohledu ustanovení čl. I. §33 směnečného zákona nepřípustně) toliko na část dne uvedeného na směnce jako den splatnosti. Ostatně představa dovolatele, že nebude-li mít majitel směnky - v důsledku prezentátem určené provozní či pracovní doby - k předložení směnky k placení v platební den k dispozici celých 24 hodin, bude to mít za následek neplatnost směnky, je zjevně nepřijatelná.
Důvodnými Nejvyšší soud neshledává ani výhrady dovolatele, podle kterých se odvolací soud správně nevypořádal s námitkou, že žalobkyně žalovanému řádně nepředložila směnku k placení. Podle ustáleného výkladu podávaného právní teorií (srov. např. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 190, nebo Kotásek, J., Směnečné právo, komentář k čl. I zákona směnečného a šekového, 1. vydání, Prospektrum, 2006, str. 153) i soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 37 nebo rozsudek ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněný v témže časopise č. 4, ročník 2003, pod číslem 62), z něhož při posuzování důvodnosti označené námitky správně vycházel rovněž odvolací soud, úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímému směnečnému dlužníkovi (kterým je v posuzované věci ve smyslu ustanovení čl. I. §78 odst. 1 ve spojení s §28 směnečného zákona rovněž žalovaný coby výstavce směnky vlastní) nebrání ani prokázané nepředložení směnky k placení. Je tomu tak proto, že práva majitele vůči přímým dlužníkům ze směnky nejsou podmíněna provedením žádných dalších zachovacích úkonů, mezi něž (mimo jiné) patří právě předložení směnky k placení.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. ledna 2006, č.j. 52 Sm 363/2005-14, se co do částky 238.189,30 Kč s 2,5% úrokem od 1. února 2005 do zaplacení ponechává v platnosti) zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal (ve vztahu k této části předmětu řízení) ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř. ), dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. směřující proti výše označené části měnícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zamítl.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že směnečný platební rozkaz se (i) co do částky 30.000,- Kč s 2,5% úrokem od 1. února 2005 do zaplacení ponechává v platnosti, nelze dovolání upřít důvodnost.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, důvodem, pro který odvolací soud ponechal v uvedené části směnečný platební rozkaz v platnosti, byl závěr, podle něhož žalovaný neprokázal, že na směnkou zajištěnou pohledávku (z nezaplacených faktur specifikovaných na směnce) zaplatil - jak tvrdil ve včas podaných námitkách - ještě před vydáním směnečného platebního rozkazu ve třech splátkách celkem 30.000,- Kč.
Odvolacímu soudu lze nepochybně přitakat v závěru, že důkazní břemeno ve vztahu k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (mezi než patří také námitka zaplacení směnkou zajištěné pohledávky) nese žalovaný (srov. v tomto směru např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84). Odvolací soud ovšem již přehlédl, že soud může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník (přítomný při soudním jednání) neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 1069/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod číslem 158).
Poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. je přitom vybudována na objektivním principu, což znamená, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoli se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení.
V poměrech projednávané věci výše uvedené znamená, že zabýval-li se odvolací soud (maje směnku na rozdíl od soudu prvního stupně za platnou) námitkou žalovaného, podle které zaplatil na směnkou zajištěnou pohledávku celkem 30.000,- Kč, nemohl uzavřít, že žalovaný ohledně svého tvrzení o částečné úhradě kauzální pohledávky neunesl důkazní břemeno, aniž by žalovaného ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. poučil o tom, že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání tvrzení o (částečné) úhradě směnkou zajištěné pohledávky, jakož i o následcích nesplnění této výzvy. Jestliže tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K existenci takové vady řízení dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, i kdyby nebyla dovolatelem v dovolání výslovně uplatněna.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. v části měnícího výroku ve věci samé, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz se (i) co do částky 30.000,- Kč s 2,5% úrokem od 1. února 2005 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení ponechává v platnosti, a ve výroku o nákladech námitkového řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplynula z jeho odlišného právního názoru na (ne)platnost směnky (§213b odst. 2 o. s. ř. ). Jiný postup, než kasace rozhodnutí soudu prvního stupně tedy bude v projednávané věci přicházet v úvahu jen v případě, že by žalovaný na řádné poučení, poskytnuté mu podle §118a odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem, nereagoval.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu