ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4157.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4157/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Mgr. J. Š. , zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 118, PSČ 603 00, proti žalovaným 1) P. V. , zastoupenému JUDr. Hynkem Applem, advokátem, se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, PSČ 750 00 a 2) H. V. , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 61/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2009, č. j. 7 Cmo 457/2005-127, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2009, č. j. 7 Cmo 457/2005-127, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. dubna 2005, č. j. 23 Cm 61/2005-46, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 23 Sm 394/2004-10, jímž uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit původní žalobkyni (České konsolidační agentuře) částku 1,601.053,29 Kč s 6% úrokem od 1. října 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 5.336,80 Kč a náklady řízení.
Při posuzování důvodnosti námitek obou žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1. Dne 28. března 1997 byla mezi Českou spořitelnou, a. s. (dále jen „spořitelna“) a prvním žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. 97/021-1012254-838, na základě které spořitelna „zapůjčila“ prvnímu žalovanému částku 4,850.000,- Kč, „splatnou ke dni 31. prosince 2000, úročenou úroky ve výši 15,6 % ročně“ (dále jen „smlouva o úvěru“);
2. Dne 31. března 1999 spořitelna v souladu s obecnými úvěrovými podmínkami vypověděla smlouvu o úvěru pro prodlení prvního žalovaného se splátkami a to „ke dni doručení výpovědi“;
3. Dne 7. dubna 1999 byl notářkou JUDr. M. S. sepsán notářský zápis NZ 88/99, obsahující prohlášení prvního žalovaného o uznání dluhu a dohodu „o exekuční vykonatelnosti“, jímž „žalovaní“ uznali svůj závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 3,896.278,33 Kč a uzavřeli dohodu o splátkách, podle nichž měli dluh zaplatit v měsíčních splátkách po 40.000,- Kč počínaje červencem 1999 do října 2000, po 80.000,- Kč v listopadu a prosinci 2000, po 125.000,- Kč od ledna 2001 do prosince 2002 a ve výši 80.965,33 Kč v lednu 2002, s tím, že případný úrok z prodlení byl sjednán ve výši 15,6 % a měl být vyúčtován po zaplacení celého závazku „k ultimu měsíce února 2003“;
4. Celkový dluh žalovaných ke dni 7. dubna 1999 (k datu sepsání notářského zápisu) činil 3,896.278,33 Kč a ke dni 30. června 2001 (ke dni postoupení pohledávky) 4,396.061,23 Kč;
5. Dopisem ze dne 1. února 2001 sdělila spořitelna prvnímu žalovanému k jeho žádosti „o doplacení zbytku úvěru jednorázově“ a o prominutí úroku z prodlení, že ke dni 6. února 2001 činí dlužná částka 4,201.519,73 Kč a že v případě zaplacení částky 3,500.000,- Kč bude považovat závazek za splněný, přičemž „totéž“ sdělila žalovanému dopisem z 18. května 2001 s dovětkem, že dluh bude považovat za splněný, dojde-li k zaplacení do 18. června 2001;
6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. června 2001, ve znění dodatku ze dne 16. července 2001, byla pohledávka ze smlouvy o úvěru ve výši 4,355.531,73 Kč spořitelnou postoupena Konsolidační bance Praha, s. p. ú.;
7. Dne 29. června 2001 byla částka 3,500.000,- Kč odepsána z účtu ČSOB Leasing a. s. (dále jen „společnost“) a na účet spořitelny byla připsána 2. července 2001;
8. Dopisem ze dne 16. července 2001 se spořitelna dotázala prvního žalovaného, zda má být částka 3,500.000,- Kč „přeúčtována“ na účet nového věřitele podle smlouvy o postoupení pohledávek nebo vrácena na účet odesílatele, přičemž následně byla vrácena na účet společnosti;
9. Směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, je směnkou vlastní, vystavenou prvním žalovaným na řad spořitelny, zní na směnečnou sumu 1,601.053,29 Kč a obsahuje doložku, že její vyplnění se bude řídit smlouvou o vyplňovacím právu směnečném ze dne 28. března 1997. Předtisk formuláře obsahuje co do data splatnosti číslo 19, přičemž rukou je napsáno 30. září 2004 a slovy psaný údaj směnečné sumy je přeškrtnut a nahrazen slovy psaným údajem 1,601.053,- Kč.
Odkazuje na ustanovení §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně shledal nedůvodnou námitku nesrozumitelnosti údaje směnečné sumy a námitku, že směnka není splatná, uzavíraje, že: a/ není zakázáno provádět škrty a opravy směnečné listiny a tomu, kdo směnku doplnil, „nic nebránilo původní nesprávně napsaný údaj škrtnout a nahradit jej správným údajem novým“ a b/ není pochyb o tom, že směnka je splatná v roce 2004 a nikoli v roce 192004.
Ve vztahu k námitce zaplacení pohledávky směnkou zajištěné (pohledávky ze smlouvy o úvěru) akcentoval, že ujednání o splátkách je neplatné pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.), když součet vyčíslených splátek (3,880.965,33 Kč) neodpovídá uznanému závazku (3,896.278,33 Kč). Jelikož nabídka spořitelny obsažená v dopise z 18. května 1991, podle níž bude dluh považován za splněný, dojde-li k úhradě částky 3,500.000,- Kč do 18. června 2001, „marným uplynutím data 18. června 2001“ zanikla, v době zaplacení uvedené částky „se mohlo jednat nanejvýš o částečnou úhradu dluhu, která navíc byla vrácena společnosti a nebyla inkasována žalobcem ani jeho právními předchůdci“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného (poté, co usneseními ze dne 18. července 2005, č.j. 23 Cm 61/2005-80 a ze dne 5. dubna 2006, č.j. 7 Cmo 457/2005-111, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví RAGON, s. r. o. a Mgr. J. Š. na straně žalobce podle ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem ze dne 27. června 2006, č. j. 7 Cmo 457/2005-127, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k odvolateli potvrdil.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I §75 zákona č. 191/1950 Sb. - přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož směnka splňuje všechny náležitosti vyžadované výše zmíněným ustanovením, když nelze mít žádné pochybnosti o tom, že byla splatná 30. září 2004. Na její platnost přitom nemá žádný vliv ani skutečnost, že slovní vyjádření směnečné sumy bylo přeškrtnuto a nadepsáno „vyjádřením novým“.
Uzavíraje, že notářským zápisem ze dne 7. dubna 1999 nedošlo k zániku závazku ze smlouvy o úvěru v důsledku tzv. privativní novace, když šlo pouze o uznání dluhu ze smlouvy o úvěru a o dohodu „o exekuční vykonatelnosti“ notářského zápisu a že směnkou zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru nezanikla ani platbou ve výši 3,500.000,- Kč, jelikož „uvedená částka byla plátci vrácena zpět“, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně správným.
Nejvyšší soud k dovolání prvního žalovaného výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Přitom - cituje ustanovení §324 a §332 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) - zdůraznil, že v projednávané věci je nepochybné, že směnka, o jejíž úhradě soud prvního stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem, byla vystavena k zajištění pohledávky spořitelny vůči prvnímu žalovanému ze smlouvy o úvěru. Jelikož závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§497 a násl. obch. zák.) se bez ohledu na povahu účastníků řídí třetí částí obchodního zákoníku [§261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], uplatní se i na řešení otázky zániku pohledávky úprava obsažená v ustanoveních §324 a násl. obch. zák. Současně uzavřel, že poskytne-li věřiteli plnění se souhlasem dlužníka třetí osoba, potom - jsou-li splněny podmínky vyžadované ustanovením §332 odst. 1 obch. zák. (tj. jde-li o plnění závazku, které není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka) - závazek dlužníka v rozsahu poskytnutého plnění zaniká. Skutečnost, že věřitel poskytnuté plnění třetí osobě vrátí, přitom nemá za následek „obnovení“ již zaniklého závazku dlužníka, nýbrž vznik pohledávky věřitele za třetí osobou z titulu bezdůvodného obohacení. Jelikož se odvolací soud otázkou zániku závazku prvního žalovaného z pohledu ustanovení §332 odst. 1 obch. zák. nezabýval, shledal jeho právní posouzení věci neúplným a tudíž i nesprávným. Odvolacímu soudu pak uložil, aby vyhodnotil, zda byly splněny předpoklady určené ustanovením §526 odst. 1 větou první obč. zák. (tj. předpoklady, za kterých se dlužník zprostí závazku plněním postupiteli) a ustanovením §339 obch. zák. (tj. předpoklady pro placení prostřednictvím banky). Konečně odvolacímu soudu uložil posoudit, zda s ohledem na „prohlášení spořitelny“ ze dne 1. února a 18. května 2001 plněním třetí osoby zanikla směnkou zajištěná pohledávka spořitelny ze smlouvy o úvěru i v rozsahu převyšujícím částku 3,500.000,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. května 2009, č. j. 7 Cmo 457/2005-127 (počínaje tímto rozsudkem je spis nesprávně číslován, když protokol o vyhlášení rozsudku se nachází na č. l. 183, protokol o hlasování na č. l. 184 a následně se nachází první strana rozsudku, která má č. l. 127, místo správného č. l. 185) - jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve shora zmíněném kasačním rozsudku - rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil.
Odvolací soud „především konstatoval“, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že směnka byla vystavena k zajištění závazků prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru, že šlo původně o blankosměnku, k níž byla uzavřena smlouva o vyplňovacím právu, kterou první žalovaný udělil spořitelně právo do směnky doplnit chybějící náležitosti, a to směnečnou sumu a datum splatnosti. „Mezi účastníky rovněž není sporu o tom, že smlouva o úvěru v souladu s dodatkem č. 4 byla spořitelnou vypovězena dnem 31. března 1999“. „Spornou tak zůstává otázka, zda a kdy došlo k zániku pohledávky směnkou zajištěné“.
V tomto směru odvolací soud - odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně a skutková zjištění, jež učinil sám v odvolacím řízení - uzavřel, že „poté, kdy došlo dne 31. března 1999 k výpovědi smlouvy o úvěru“ a první žalovaný formou notářského zápisu ze dne 7. dubna 1999 uznal svůj závazek vůči spořitelně co do důvodu i výše v celkové částce 3,896.278,33 Kč, bylo přímo prvním žalovaným na dluh zaplaceno formou splátek 720.000,- Kč. Následně - poté, kdy spořitelna vyhověla žádosti prvního žalovaného o možnost jednorázového zaplacení dluhu a současně uvedla číslo účtu, na který měla být jednorázová splátka, kterou sama vyčíslila na 3,500.000,- Kč, zaplacena - byla takto určená částka uhrazena společností (připsána na spořitelnou označený účet) dne 2. července 2001.
V obchodních vztazích obecně platí - pokračoval odvolací soud - že „závazek může být splněn i jinou osobou než-li dlužníkem, není-li jeho plnění vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, což u zaplacení peněžní částky nepřichází v úvahu, a současně je zákonem dána povinnost věřiteli přijmout takovéto plnění nabídnuté třetí osobou pouze s jedinou podmínkou, a sice, že s tímto plněním dlužník souhlasí (§332 odst. 1 obch. zák.)“. „Jinými slovy řečeno, věřitel sám o své vůli plnění poskytnuté třetí osobou odmítnout nemůže“. V dané věci nelze pochybovat o tom, že plnění poskytnuté společností „bylo se souhlasem prvního žalovaného jako dlužníka, když to byl právě první žalovaný, kdo jednal se spořitelnou v postavení věřitele o této možnosti zaplacení pohledávky a navíc spořitelně bylo známo, že třetí osobou je společnost, neboť právě této firmě byla zaslaná kopie souhlasu spořitelny s jednorázovým zaplacením dluhu žalovaného“. „S ohledem na zjištěná data poskytnutého plnění a připsání částky 3,500.000,- Kč na účet spořitelny, lze v souladu s ustanovením §339 odst. 2 obch. zák. konstatovat, že uvedený peněžitý závazek byl třetí osobou splněn 2. července 2001, kdy tato částka byla připsána na účet spořitelny. Stalo se tak dva dny poté, kdy spořitelna uzavřela s Konsolidační bankou Praha, s. p. ú. smlouvu o postoupení pohledávky, když v této souvislosti nelze než zdůraznit, že žalobce v řízení netvrdil ani neprokázal, kdy bylo prvnímu žalovanému jako dlužníku toto postoupení oznámeno. Protože dle ustanovení §526 odst. 1 věta druhá obč. zák. platí, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli, lze uzavřít, že zaplacením částky 3,500.000,- Kč na účet spořitelny došlo k zániku závazku“.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že „spořitelna přijatou platbu nezpochybnila co do výše i data plnění a byla si vědoma toho, že jde o úhradu závazku prvního žalovaného. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spořitelna případně tuto částku vrátila zpět jejímu plátci“.
Proto odvolací soud uzavřel, že „první žalovaný se námitkou zániku kauzy, k jejímuž zajištění směnka sloužila, ubránil, a protože k zániku kauzy došlo dnem splnění závazku, tj. 2. července 2001, nelze než konstatovat, že tímto dnem také zaniklo směnečné vyplňovací právo“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel v obsáhlém dovolání (strukturovaném pod body 1. až 99.) odvolacímu soudu především vytýká, že:
A) Nesprávně postupoval při dokazování, zejména nehodnotil „kopii listiny ze dne 18. července 2001“ (jde o fax datovaný 18. července 2001, jehož obsahem je sdělení prvního žalovaného spořitelně, že částka 3,500.000,- Kč „na vyplacení úvěru“ musí být vrácena na číslo účtu plátce - dále jen „fax“) a považoval za nesporné nikoli jen skutkové okolnosti věci, nýbrž (nesprávně) i právní posouzení věci (potud polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož smlouva o úvěru zanikla „v důsledku doručení výpovědi“).
B) Věc nesprávně právně posoudil, a to jde-li o řešení otázek:
1. Zániku smlouvy o úvěru v důsledku doručení výpovědi;
2. Náležitostí dohody či jednostranného právního úkonu, jímž se osoba vzdává práva;
3. Existence souhlasu prvního žalovaného s poskytnutím plnění třetí osobou a jeho „sdělení (projevení)“ spořitelně, respektive to, že spořitelna byla povinna přijmout plnění od třetí osoby;
4. „Přezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, a to s ohledem na úplnost právního posouzení, které provedl odvolací soud“;
5. Splnění podmínek pro splnění závazku poskytnutím úhrady na bankovní účet podle ustanovení §339 obch. zák.;
6. Rozsahu, v jakém mohlo dojít k zániku vyplňovacího práva s ohledem „na nabídnuté plnění dodané“ spořitelně 2. července 2001.
V této souvislosti dovolatel snáší argumenty na podporu názoru, že smlouva o úvěru nezanikla výpovědí (výpověď je neplatná a nemá žádné právní účinky) a že mezi spořitelnou a prvním žalovaným nebyla uzavřena dohoda o vzdání se práva či prominutí dluhu (§574 obč. zák.) [jde-li o dopisy spořitelny ze dne 1. února 2001 a 18. května 2001, dovolatel je jednak nepovažuje za návrh k uzavření takovéto dohody, jednak na první dopis první žalovaný nereagoval způsobem, který by znamenal akceptaci návrhu a nabídka obsažená v druhém dopise byla časově omezena (do 18. června 2001)].
Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem ani v tom, že první žalovaný vyslovil s plněním poskytnutým spořitelně společností souhlas, zdůrazňuje, že „o chystaném provedení úhrady a existenci souhlasu s provedením tohoto plnění byli informováni jen první žalovaný a společnost“; tomu odpovídá i skutečnost, že spořitelna se dotázala, jak má „s přijatým plněním naložit“, tj. zda je má vrátit plátci nebo zaslat Konsolidační bance Praha, s. p. ú. Udělil-li by první žalovaný souhlas „s přeúčtováním plnění“, dal by tím i souhlas k tomu, aby „nabídnuté plnění bylo poskytnuto k úhradě jeho závazku podle smlouvy o úvěru“; nicméně, jak vyplývá z faxu, takový souhlas udělen nebyl, naopak byl výslovně odepřen. Ve vztahu k úhradě částky 3,500.000,- Kč společností dovolatel zdůrazňuje, že platba byla provedena na jiný než úvěrový účet (na jiný než smlouvou o úvěru sjednaný účet), pročež nešlo o plnění řádné. K této souvislosti poukazuje na ustanovení §339 odst. 2 obch. zák. a závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008, podle něhož „je-li pro splnění peněžitého závazku podle ustanovení §339 odst. 2 obch. zák. dohodnut konkrétní účet u konkrétní banky, není splněno poukázáním na jiný účet toho, kterému mělo být plněno“.
Konečně tím, že odvolací soud nijak neodůvodnil, v důsledku čeho zanikla směnkou zajištěná pohledávka i v rozsahu nad platbu poskytnutou společností, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné (tudíž i nesprávné) i co do posouzení výše pohledávky ze smlouvy o úvěru ve vztahu ke směnečné sumě.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud v prvé řadě přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu, z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud dále předesílá, že zcela setrvává na závěrech formulovaných v předchozím kasačním rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006 (jež byl následně uveřejněn v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2009, pod číslem 84).
Podle ustanovení §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle ustanovení §506 obch. zák. je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku spolu s úroky.
Podle ustanovení §344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.
Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož smlouva o úvěru zanikla k 31. březnu 1999, se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Jak je zřejmé z dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru, spořitelna a první žalovaný se dohodli, že v případě, že se první žalovaný dostane do prodlení se splácením jistiny nebo úroků po dobu delší než jeden měsíc, je spořitelna oprávněna smlouvu o úvěru vypovědět a požadovat okamžité vrácení celého úvěru včetně úroků a dalších splatných pohledávek, s tím, že výpověď nabývá účinnosti dnem doručení výpovědi prvnímu žalovanému. Současně není pochyb o tom, že prvnímu žalovanému byla výpověď smlouvy o úvěru spořitelnou doručena 31. března 1999, přičemž důvodem výpovědi bylo prodlení prvního žalovaného s vrácením splátek po dobu delší než jeden měsíc, což spořitelna považovala za podstatné porušení smluvních podmínek. Jakkoli dodatek č. 4 ke smlouvě o úvěru i dopis spořitelny z 31. března 1999 používají termín „výpověď“, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že - posuzováno podle obsahu - zmíněný dodatek upravuje způsob zániku smlouvy o úvěru odstoupením a zmíněný dopis spořitelny je vskutku odstoupením od smlouvy o úvěru. Není totiž rozhodné, jak je právní úkon označen, popř. na které ustanovení toho či onoho zákona se odvolává, nýbrž rozhodný je obsah daného právního úkonu, tj. práva a povinnosti z něj pro účastníky plynoucí. Jinými slovy, skutečnost, že smluvní strany použily pro způsob ukončení smluvního vztahu pojmu „výpověď“, neznamená, že by byl soud tímto právním posouzením učiněného právního úkonu vázán, když i takový projev vůle je nutno vykládat podle interpretačních pravidel určených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák., a to i tehdy, obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215).
Nejvyšší soud rovněž souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož platbou poskytnutou spořitelně společností zanikla směnkou zajištěná pohledávka v rozsahu částky 3,500.000,- Kč.
Podle ustanovení §324 obch. zák. závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a řádně (odstavec 1). Závazek zaniká také pozdním plněním dlužníka, ledaže před tímto plněním závazek již zanikl odstoupením věřitele od smlouvy (odstavec 2).
Podle ustanovení §332 obch. zák., jestliže plnění závazku není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. Souhlas dlužníka není zapotřebí, jestliže třetí osoba za závazek ručí nebo jeho splnění jiným způsobem zajišťuje a dlužník svůj závazek porušil (odstavec 1). Nevyplývá-li z právního vztahu mezi dlužníkem a třetí osobou něco jiného, vstupuje třetí osoba s plněním dlužníkova závazku v práv věřitele, který je povinen jí vydat a na ni převést všechny své důkazní prostředky (odstavec 2).
Podle ustanovení §339 obch. zák. peněžitý závazek lze též platit u banky věřitele ve prospěch jeho účtu, jestliže to není v rozporu s platebními podmínkami sjednanými mezi stranami (odstavec 1). Peněžitý závazek placený prostřednictvím banky nebo provozovatele poštovních služeb je splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u banky nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti (odstavec 2).
Z hlediska výše citovaných ustanovení je v poměrech projednávané věci pro přijetí závěru, zda v rozsahu plnění společností ve výši 3,500.000,- Kč závazek prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru ve vztahu ke spořitelně zanikl či nikoli, rozhodující, zda první žalovaný s takovým plněním třetí osobou souhlasil a zda k zániku pohledávky došlo i v situaci, kdy třetí osoba plnila na jiný než ve smlouvě o úvěru sjednaný účet.
Závěr o tom, zda první žalovaný s úhradou dluhu ze smlouvy o úvěru třetí osobou (společností) souhlasil, je závěrem skutkovým; jeho správnost tak lze zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
O tom, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (ve vazbě na obsah spisu) souhlas prvního žalovaného s tím, že jeho dluh ze smlouvy o úvěru bude v rozsahu částky 3,500.000,- Kč zaplacen společností, vyplývá (viz - jak správně uvedl odvolací soud - skutečnost, že to byl první žalovaný, kdo vyvolal jednání se spořitelnou o jednorázové úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru, s tím, že částku 3,500.000,- Kč zaplatí společnost), přitom nemá pochyb ani Nejvyšší soud. Z téhož přitom bez dalšího plyne i vědomost spořitelny o existenci takového souhlasu (k tomu srov. navíc i „záznam do spisu ze dne 9. dubna 2001“ zpracovaný I. Z., včetně skutečnosti, že dopis spořitelny ze dne 18. května 2001 byl se souhlasem prvního žalovaného zaslán společnosti). Shora uvedené současně vede k závěru o nevýznamnosti výhrady dovolatele, jde-li o hodnocení faxu, když ani případný následný požadavek prvního žalovaného na vrácení poskytnutého plnění společnosti ničeho na zániku závazku prvního žalovaného vůči spořitelně v rozsahu částky 3,500.000,- Kč nemění.
Závěr, podle něhož v rozsahu plnění společností ve výši 3,500.000,- Kč zanikla kauzální pohledávka spořitelny za prvním žalovaným, přitom není způsobilá zpochybnit ani skutečnost, že plněno bylo na jiný účet, než účet označený ve smlouvě o úvěru. Je tomu tak jednak proto, že plnivší společnost nebyla stranou smlouvy o úvěru, jednak proto, že spořitelna (jako věřitel) sama prvnímu žalovanému opakovaně sdělila číslo účtu, na který má částku 3,500.000,- Kč zaplatit, přičemž na takto označený účet byla platba i provedena. Verzi dovolatele, podle níž byla možnost úhrady částky 3,500.000,- Kč na takto označený (jiný) účet časově omezena do 18. června 2001, vyhodnotil Nejvyšší soud jako účelovou, když zmíněné časové omezení se - posuzováno podle obsahu - vztahuje k „prohlášení“ spořitelny, podle něhož bude považovat pohledávku z titulu smlouvy o úvěru za uhrazenou, nikoli k tomu, že po uplynutí uvedeného data na zmíněný účet dluh ze smlouvy o úvěru uhradit nelze. Z týchž důvodů Nejvyšší soud považuje za neopodstatněný i odkaz dovolatele na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1604/2008.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí, když Nejvyšší soud shledává opodstatněnou výhradu dovolatele, podle níž z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ani z obsahu spisu neplyne, zda a jak zanikla směnkou zajištěná pohledávka v rozsahu přesahujícím plnění poskytnuté společností.
Podle ustanovení §574 obč. zák. věřitel se může s dlužníkem dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí být uzavřena písemně (odstavec 1). Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnu teprve vzniknout, je neplatná (odstavec 2).
Shora citované ustanovení upravuje zánik závazku na základě dvoustranného právního úkonu, kterým se věřitel vzdává svého práva nebo promíjí dlužníkovi dluh a dlužník s tím souhlasí. Jednostranné prominutí dluhu věřitelem (bez souhlasu dlužníka) je bez právních účinků, když zákon vychází z toho, že je nejen povinností, ale i právem dlužníka splnit svůj závazek, a k platnému prominutí dluhu vyžaduje dvoustranný právní úkon. Nestačí proto ani projev věřitele, jímž se vzdává svého práva nebo promíjí dluh, učiněný vůči třetím osobám, byť v písemné formě (k tomu srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 - 880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2008, str. 1517 - 1518).
Jelikož z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož zaplacením částky 3,500.000,- Kč zanikla pohledávka ze smlouvy o úvěru i v rozsahu převyšujícím poskytnuté plnění, je právní posouzení věci odvolacím soudem, ústící závěr o nutnosti v plném rozsahu zrušit směnečný platební rozkaz, neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit, zda se spořitelna a první žalovaný vskutku dohodli na prominutí dluhu ze smlouvy o úvěru (viz úkony spořitelny a prvního žalovaného popsané na straně 2, pod bodem 5.). V případě, že taková dohoda uzavřena nebyla, vyhodnotí, v jakém rozsahu zůstala neuhrazena pohledávka spořitelny vůči prvnímu žalovanému ze smlouvy o úvěru, když závěr v tomto směru přijatý bude rozhodující pro posouzení, zda směnka byla - jde-li o údaj směnečné sumy 1,601.053,29 Kč - doplněna (zcela nebo zčásti) po právu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu