ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4218.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4218/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED, se sídlem 306 Victoria House, Victoria, Mahé, Seychelská republika, registrační číslo 014190, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovanému Ing. V. H., zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze – Smíchově, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 29/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2010, č. j. 6 Cmo 122/2010-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2010, č. j. 6 Cmo 122/2010-213, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 29. července 2009, č. j. 24 Cm 29/2005-161, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem odmítl jako neodůvodněnou námitku žalovaného, že „výše kauzálního dluhu nedosahovala v době vyplnění směnky tvrzené výše“, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. března 2005, č. j. 24 Sm 239/2004-13, jímž žalovanému uložil zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1,000.000,- Kč s 6% úrokem od 10. ledna 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.333,- Kč a náklady řízení a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se žalovanému prostřednictvím včas uplatněných a řádně odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Přitom zcela odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který – odkazuje na ustanovení čl. I. §10, §77 a §78 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), na ustanovení §13 odst. 2, §27 odst. 2 a §133 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku [ve znění účinném k 7. únoru 1996 (dále jen „obch. zák.“)] a na ustanovení §175 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – dovodil, že:
1) Směnka, o jejíž úhradě bylo směnečným platebním rozkazem rozhodnuto, byla vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy a data splatnosti;
2) V dohodě o způsobu vyplnění blankosměnky, uzavřené mezi remitentem (Agrobankou Praha, a. s. – dále jen „banka“) a žalovaným, byla určena pravidla, podle nichž měla být blankosměnka doplněna a bylo přesně uvedeno, jaký závazek je směnkou zajišťován [šlo o závazek ze smlouvy o úvěru LN 18/96 – 714 ze dne 7. února 1996, uzavřené mezi bankou a AGROHOP Centrum, spol. s r. o. (dále jen „společnost“), podle které banka poskytla společnosti úvěr ve výši 15,000.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“)];
3) Právo na vyplnění blankosměnky se nepromlčuje;
3) Smlouva o úvěru je platná, jelikož ji za společnost uzavřel jednatel Ing. R. N., který byl podle úplného výpisu z obchodního rejstříku oprávněn již od vzniku společnosti jednat za společnost samostatně, přičemž tomu, kdo jednal v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Na tom nic nemění fakt, že „obchodní rejstřík namísto správného údaje, že statutárním orgánem jsou jednatelé, uvádí označení statutárního orgánu ‚společníci‘“;
4) Zajištění závazku vícenásobným zajištěním (zástavní právo, ručení, bankovní záruka, kauční směnka, několik kaučních směnek) nic nevylučuje.
Dále odvolací soud shledal nedůvodnou výhradu, podle níž uhradil-li Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a. s. (dále jen „fond“) jako ručitel pohledávku (správně šlo o úhradu směnkou zajištěné pohledávky v rozsahu částky 12,230.325,75 Kč), „přešel na tento subjekt nárok“ a žalobce nebyl oprávněn směnku doplnit, uzavíraje, že ustanovení §308 obch. zák. „v daném případě použít nelze“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se právo na vyplnění blankosměnky nepromlčuje. Dále zdůrazňuje, že dohoda o vyplnění blankosměnky je neurčitá a nesrozumitelná, když z ní není zjistitelná ani konkrétní směnečná suma, kterou je majitel oprávněn doplnit, ani způsob jejího určení. Dovozuje, že smlouva o úvěru nebyla řádně podepsána statutárním orgánem společnosti a je tudíž neplatná. Potud poukazuje na skutečnost, že podle zápisu v obchodním rejstříku „společnost zastupuje a podepisuje se za ni kterýkoli ze společníků tak, že k vytištěnému nebo podepsanému názvu společnosti připojí svůj podpis“; zmíněný zápis považuje za „nesmyslný“, jelikož společník nemůže společnost jako statutární orgán nikdy zastupovat. V této souvislosti dále cituje ze společenské smlouvy o založení společnosti, v jejímž článku 13. je uvedeno, že „jménem společnosti jednají navenek jednatelé. Každý z jednatelů je oprávněn jednat samostatně v obchodních případech, jejichž finanční hodnota nepřesahuje částku 50.000,- Kč, ve všech ostatních věcech jednají za společnost jednatelé vždy společně“.
Konečně dovolatel poukazuje na skutečnost, že „úvěr, který byl blankosměnkou zajištěn, byl zároveň zajištěn prohlášením o ručitelském závazku ze dne 16. dubna 1997 fondem, který úvěr v podstatné části (v částce 12,230.325,75 Kč) uhradil 3. srpna 2000. „Z tohoto důvodu neměl žalobce právo na vyplnění blankosměnky, neboť dle §308 obch. zák. nabyl fond vůči žalovanému práva věřitele.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalovaného proti části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně odmítnutí části námitek pro nedostatek důvodů, které není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání, Nejvyšší soud bez dalšího podle ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (k tomu srov. např. mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněné pod číslem 86/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal ani přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je s dosavadní judikatorou Nejvyššího soudu v souladu.
Tak k závěru, podle něhož se právo na vyplnění blankosměnky nepromlčuje a podle něhož je-li v dohodě o vyplnění blankosměnky smluveno právo majitele bez dalšího vyplnit datum splatnosti, má majitel blankosměnky právo doplnit do blankosměnky jakékoli datum splatnosti a jedná-li se o zajišťovací směnku, nesmí vyplněné datum předcházet datu splatnosti zajišťovaného dluhu, formulovaném v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod číslem 169.
Jde-li o určitost a srozumitelnost dohody o způsobu vyplnění blankosměnky z hlediska podmínek, za nichž mohla banka doplnit údaje směnečné sumy a data splatnosti, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti, že při výkladu této dohody soudy nižších stupňů plně respektovaly zásady pro výklad právních úkonů vyjádřené v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a §266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. ÚS 625/03. Současně není pochyb o tom, že výše směnečné sumy byla omezena výší neuhrazené pohledávky ze smlouvy o úvěru.
Ve vztahu k dovolatelem zpochybněnému závěru odvolacího soudu ohledně (ne)platnosti smlouvy o úvěru z důvodu, že ji jménem společnosti uzavřel její jednatel Ing. R. N., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v důvodech rozsudku ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2008, pod číslem 51, dovodil, že je-li zápis v obchodním rejstříku, týkající se způsobu jednání statutárního orgánu společnosti, v rozporu s příslušným ustanovením společenské smlouvy, je třeba takové případy posuzovat podle ustanovení §27 odst. 2 obch. zák. Přitom v poměrech dané věci ani Nejvyšší soud nemá (shodně se soudem odvolacím) pochybnost o tom, že byl-li do obchodního rejstříku zapsán jako statutární orgán společnosti (jednatel) i Ing. R. N. a způsob jednání statutárního orgánu jménem společnosti tak, že „společnost zastupuje a podepisuje se za ni kterýkoli ze společníků …“, jde o zjevnou nesprávnost v označení statutárního orgánu (záměnu slova „jednatel“ za slovo „společník“). Jednal-li jménem společnosti jeden z jednatelů samostatně, jeho jednání společnost zavazovalo (§27 odst. 2 obch. zák.) a žalovaný (v té době rovněž jednatel a společník společnosti) se nemohl důvodně dovolávat skutečností obsažených ve společenské smlouvě ohledně (jiného) způsobu jednání statutárního orgánu společnosti ve vztahu k bance, která jednala v důvěře v zápis do obchodního rejstříku (k tomu rovněž srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2000, sp. zn. 32 Cdo 2644/99, uveřejněného pod číslem 36/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně závěr, podle něhož splnivší ručitel nevstupuje do práv věřitele, nýbrž nabývá „nový“ nárok na náhradu plnění poskytnutého věřiteli, formuloval Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 9. června 2005, sp. zn. 29 Odo 563/2003, uveřejněném pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Promítnuto do poměrů dané věci tak fond v důsledku poskytnutého plnění nenabyl právo na vyplnění blankosměnky, ani se nestal věřitelem ze směnky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu