ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.4298.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 4298/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Garančního systému finančního trhu , se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49710362, zastoupeného JUDr. Richardem Tomankem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142, PSČ 603 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, PSČ 118 00, o zaplacení 152.628.693 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 19/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 39 Co 453/2014-393, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 127.872,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 187.213.859 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného příspěvku za pojištění pohledávek z vkladů na pobočce žalované ve Slovenské republice za roky 2002 až 2006 podle §41c zákona č. 21/1992 Sb., o bankách.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudky ze dne 15. října 2007, č. j. 15 C 19/2007-97, a ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 15 C 19/2007-105, žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. srpna 2008, č. j. 39 Co 99/2008-138, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. srpna 2011, č. j. 29 Cdo 815/2009-201, rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně (s výjimkou té části výroku ve věci samé, jimiž soudy nižších stupňů zamítly žalobu o zaplacení 30.000.000 Kč, představující příspěvek za rok 2002, s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1. února 2003 do zaplacení) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce dne 2. října 2013 vzal zpět žalobu co do částky 4.585.166 Kč; soud prvního stupně usnesením ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 15 C 19/2007-277, řízení v uvedeném rozsahu zastavil.
Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 24. března 2014, č. j. 15 C 19/2007-302, ve znění usnesení ze dne 23. února 2015, č. j. 15 C 19/2007-406, ze dne 12. března 2015, č. j. 15 C 19/2007-417, a ze dne 17. března 2015, č. j. 15 C 19/2007-419, uložil žalované zaplatit žalobci 152.628.693 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka má dovolání za přípustné především pro řešení otázky hmotného práva, zda „je v souladu s novelou zákona o bankách“ (provedenou zákonem č. 126/2002 Sb.) a se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994, o systémech pojištění vkladů (Úřední věstník L 135, 31.5.1994, s. 5-14, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 6, svazek 2, s. 252-261) [dále jen „směrnice o systémech pojištění vkladů“ nebo „směrnice“], „jakož i se základním právem žalované vlastnit majetek zaručeným v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když jí byla rozsudkem uložena povinnost uhradit příspěvek do fondu pojištění vkladů podruhé v České republice, ač jej již jednou řádně uhradila na Slovensku v souladu s předpisy práva Evropské unie“. Tuto otázku má podle dovolatelky Nejvyšší soud vyřešit jinak, než učinil v předchozím (kasačním) rozhodnutí (sp. zn. 29 Cdo 815/2009).
V souvislosti s touto otázkou dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že Nejvyšší soud je podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinen předložit Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) předběžnou otázku k výkladu směrnice o systémech pojištění vkladů.
Dovolatelka dovozuje, že nebyla povinna platit příspěvky za pojištění pohledávek z vkladů na pobočce žalované ve Slovenské republice za roky 2003 až 2006 podle §41c odst. 8 zákona o bankách, neboť její pobočka vykonávala v uvedených letech bankovní činnosti na základě bankovního povolení, uděleného Národní bankou Slovenské republiky, a nikoliv na základě jednotné bankovní licence udělené Českou národní bankou. Za vklady na pobočce přitom odváděla příspěvky slovenskému Fondu ochrany vkladov v souladu se zákonem č. 118/1996 Z.z., o ochrane vkladov a o zmene a doplneni niektorych zákonov.
Výkladem §41a a násl. zákona o bankách, se Nejvyšší soud zabýval v předchozím (kasačním) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 815/2009, v němž vysvětlil, že:
1) Systém pojištění pohledávek z vkladů, upravený v §41a a násl. zákona o bankách, se (v souladu s požadavky směrnice o systémech pojištění vkladů) vztahuje na veškeré pohledávky z vkladů u tuzemských bank (ve smyslu §41c odst. 1 zákona o bankách), bez ohledu na to, zda jde o vklady v tuzemsku či vklady u zahraničních poboček tuzemských bank.
2) Veškeré tyto vklady jsou také podkladem pro výpočet výše příspěvku banky do Fondu pojištění vkladů.
3) Okolnost, zda pobočka dovolatelky poskytovala bankovní služby na základě tzv. jednotné bankovní licence či zda i po 1. květnu 2004 vykonávala tyto činnosti na základě licence (povolení působit jako banka) vydané Národní bankou Slovenské republiky, je pro shora učiněné závěry nepodstatná; zákon o bankách (a ostatně ani směrnice o systémech pojištění vkladů, jež problematiku jednotné bankovní licence nereglementuje) s touto skutečností žádné následky nespojuje.
4) Ani skutečnost, že dovolatelka se (dobrovolně) účastnila (v rozsahu vkladů u její pobočky) slovenského systému pojištění vkladů, nemá pro posouzení její povinnosti platit příspěvek do Fondu pojištění vkladů žádný význam; zákon o bankách (v souladu se směrnicí o systémech pojištění vkladů) ani s touto skutečností žádné důsledky (např. v podobě snížení příspěvku o podíl připadající na vklady u dotčené zahraniční pobočky) nespojuje.
Dovolatelce lze přisvědčit, že jedním z důvodů pro přijetí směrnice o systémech pojištění vkladů byla skutečnost, že v Evropské unii (tehdy společenství) již byla přijata úprava jednotné bankovní licence, umožňující bance poskytovat bankovní činnosti na území jiného členského státu, aniž by k tomu muselo být vydáno povolení příslušného orgánu tohoto jiného členského státu; tato skutečnost plyne z úvodních ustanovení směrnice.
Dovolatelka neformuluje žádnou předběžnou otázku, pro jejíž zodpovězení by se Nejvyšší soud měl obrátit (postupem podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie) na Soudní dvůr. Z dovolání je však patrné, že považuje za sporné, zda článek 4 odst. 1 směrnice (ukládající členským státům, aby zajistily, že systémy pojištění vkladů zavedené a úředně uznané v některém členském státě v souladu s článkem 3 odst. 1 směrnice chrání také vkladatele u poboček zřízených úvěrovými institucemi v jiných členských státech) dopadá bez dalšího i na pobočky, které neposkytují bankovní služby na základě jednotné bankovní licence.
Řešení této otázky by však mohlo být významné pro posouzení projednávané věci pouze tehdy, pokud by české vnitrostátní právo výslovně určovalo, že u Fondu pojištění vkladů jsou pojištěny (toliko) vklady u poboček tuzemských bank, zřízených v jiných členských státech a poskytujících bankovní služby na základě jednotné bankovní licence, aniž by upravovalo postavení poboček, které v jiném členském státě vykonávají bankovní činnosti na základě povolení vydaného příslušným úřadem tohoto členského státu (a nikoliv na základě jednotné bankovní licence). V takovém případě by bylo významné, zda lze tuzemskou právní úpravu za pomoci eurokonformního výkladu vztáhnout i na tyto pobočky (vklady u nich), přičemž pro přijetí takového výkladu by bylo nezbytné získat (postupem podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie) výklad článku 4 směrnice podaný Soudním dvorem.
Nicméně český zákon o bankách – jak Nejvyšší soud vyložil v předchozím (kasačním) rozsudku – jednoznačně určuje, že vklady u poboček tuzemských bank, zřízených v jiných členských státech, jsou pojištěny u Fondu pojištění vkladů bez ohledu na to, zda pobočky v těchto jiných členských státech poskytují bankovní činnosti na základě jednotné bankovní licence (či na základě povolení vydaného příslušným úřadem dotčeného členského státu) a také tyto vklady jsou podkladem pro výpočet výše příspěvku banky do Fondu pojištění vkladů.
Postup podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie by tak byl na místě pouze tehdy, pokud by bylo sporné, zda směrnice nebrání členskému státu vztáhnout pravidlo obsažené v článku 4 i na pobočky tuzemských bank poskytující bankovní činnosti v jiném členském státě nikoliv na základě jednotné bankovní licence, nýbrž na základě povolení vydaného příslušným úřadem dotčeného (hostitelského) členského státu. Tak tomu ovšem zjevně není. Ze žádného ustanovení směrnice, ani z jejího smyslu a účelu (viz zejména první odstavec úvodních ustanovení, z něhož se podává, že směrnice má „podporovat harmonický rozvoj činnosti úvěrových institucí v celém Společenství odstraněním všech omezení práva usazování a volného poskytování služeb a současně posilovat stabilitu bankovní soustavy a ochranu spořitelů“) nelze usuzovat, že by bez dalšího bránila členským státům, aby vztáhly „svůj“ systém pojištění i na vklady u takových poboček. V tomto směru považuje Nejvyšší soud směrnici o systémech pojištění vkladů za acte clair, v důsledku čehož mu nesvědčí povinnost položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku; srov. důvody rozsudku Soudního dvora ze dne 6. října 1982, ve věci 283/81 CILFIT [1982], ECR 3415.
Citovaným cílům směrnice, jakož i (primárním) unijním (dříve komunitárním) právem chráněným svobodám usazování a volného pohybu služeb, by odporovalo (a potud lze souhlasit s dovolatelkou), jestliže by v důsledku nesprávné implementace směrnice některým z dotčených členských států byla bance ukládána povinnost účastnit se systému pojištění vkladů jak ve svém domovském státě (v projednávané věci v České republice), tak i v členském státě, v němž banka zřídila pobočku (v projednávané věci ve Slovenské republice). Tak tomu ovšem v projednávané věci není.
Ve Slovenské republice upravuje systém pojištění vkladů zákon č. 118/1996 Z. z., o ochrane vkladov a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Podle §4 odst. 2 tohoto zákona, ve znění účinném do 31. října 2008, pobočky zahraničných bánk sú povinné zúčastniť sa na ochrane vkladov a platiť príspevky podľa tohto zákona v celom rozsahu, ak v nich uložené vklady a) nie sú chránené ani poistené v štáte, v ktorom má zakladajúca zahraničná banka svoje sídlo, alebo b) sú chránené alebo poistené v štáte, v ktorom má zakladajúca zahraničná banka svoje sídlo v menšom rozsahu, ako to ustanovuje tento zákon.
Jestliže byly vklady u pobočky dovolatelky ve Slovenské republice pojištěné podle (českého) zákona o bankách, nebyla dovolatelka povinna hradit příspěvky na pojištění vkladů ve Slovenské republice. Jak Nejvyšší soud uzavřel již v předchozím (kasačním) rozhodnutí, skutečnost, že tak o své vůli činila, ji nezbavuje povinnosti uložené českým zákonem o bankách. Takový důvod zániku povinnosti zákon o bankách nezná a nelze jej dovozovat ani z obecných principů právních. Akceptace opačného názoru dovolatelky by ve svých důsledcích ohrozila celý systém pojištění vkladů; pokud by dobrovolná účast na systému pojištění v jiném státě banku zbavovala povinnosti účastnit se tuzemského systému pojištění vkladů, včetně povinnosti hradit příspěvky podle §41a a násl. zákona o bankách, mohlo by to ve svých důsledcích vést k ohrožení schopnosti Fondu pojištění vkladů plnit své funkce.
Skutečnost, že dovolatelka (jak sama uvádí – viz bod 52 dovolání) nezměnila praxi zavedenou před účinností novely zákona o bankách (provedené zákonem č. 126/2002 Sb.), nezačala hradit v souladu se zákonem o bankách příspěvky (českému) Fondu pojištění vkladů i za vklady na pobočce ve Slovenské republice a nepostupovala ve Slovenské republice v souladu s §4 odst. 2 zákona č. 118/1996 Z. z., jde toliko k její tíži.
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že odvolací soud posoudil otázku, zda dovolatelce svědčí povinnost zaplatit žalobci příspěvky za pojištění pohledávek z vkladů na pobočce dovolatelky ve Slovenské republice za roky 2003 až 2006 podle §41a a násl. zákona o bankách, v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v předchozím (kasačním) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 815/2009, od kterých se Nejvyšší soud nemá důvodu odchýlit ani na základě argumentace předestřené dovolatelkou. Řešení této otázky tudíž dovolání nečiní přípustným.
Dále má dovolatelka za to, že dovolání je přípustné k řešení otázky procesního práva, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené, a to, zda „odvolací soud může změnit svůj právní názor a rozhodnout tutéž věc oproti svému předchozímu rozsudku rozdílně, aniž by pro tuto změnu svého právního názoru měl, ve smyslu judikatury Soudního dvora a Ústavního soudu, závazný důvod“.
V této souvislosti dovolatelka poukazuje na řadu rozhodnutí Soudního dvora, z nichž se podává, že pravidlo vnitrostátního práva, podle kterého je právní názor vyslovený soudem vyššího stupně závazný pro soud nižšího stupně, nezbavuje posledně označený soud možnosti předložit Soudnímu dvoru předběžné otázky týkající se výkladu unijního práva. Současně dovozuje, že výklad přijatý Nejvyšším soudem v předchozím (kasačním) rozhodnutí odporuje unijnímu právu, a nebyl tudíž pro odvolací soud závazný. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od svého původního názoru, vyjádřeného v původním (zamítavém) rozhodnutí, měl se nejprve obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou k výkladu směrnice o systémech pojištění vkladů.
K situaci řešené judikaturou Soudního dvora (citovanou dovolatelkou) však v projednávané věci nedošlo. Odvolacímu soudu nebyla upřena možnost obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr, pokud by dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky článku 267 odst. 1 a 2 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jelikož však není soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, nesvědčila by mu povinnost položit předběžnou otázku k výkladu unijního práva podle článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, ani kdyby jeho rozhodnutí záviselo na vyřešení této otázky.
Navíc, jak Nejvyšší soud vysvětlil shora, výklad zákona o bankách přijatý v projednávané věci unijnímu právu neodporuje, a právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v předchozím (kasačním) rozsudku byl tudíž pro odvolací soud (i soud prvního stupně) závazný (viz zcela jasné a žádné pochybnosti nepřipouštějící pravidlo obsažené v §243g odst. 1 části věty první za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.).
Pouze na okraj pak Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud může (i mimo režim §243g odst. 1 části věty první za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.) změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu z 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněného pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13).
Ani druhá otázka předestřená dovolatelkou tudíž nečiní dovolání přípustným podle §237 o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce žalobce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 bodu 7 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 105.380 Kč, a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 22.192,8 Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži žalované celkem 127.872,8 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu