ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4402.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4402/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele A. V., zastoupeného JUDr. R. B., advokátem, za účasti F. H., zastoupeného JUDr. I. T., advokátkou, o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 30/2001, o dovolání F. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. ledna 2007, č. j. 5 Cmo 199/2005-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. F. H. je povinen zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.225,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. dubna 2003, č. j. 36 Cm 30/2001-202, uložil F. H. zaplatit navrhovateli částku 120.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15. července 1994 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání F. H. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 120.000,- Kč od 15. července 1994 do zaplacení, zamítl (první výrok), ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, podle něhož F.H. převzal 27. července 1992 od navrhovatele částku 120.000,- Kč jako zálohu na převod části obchodního podílu ve společnosti S. spol. s r. o., k jehož převodu však nedošlo. F.H. tak vzniklo bezdůvodné obohacení podle ustanovení §451 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Za správný považoval i závěr, že nárok navrhovatele není promlčen, zdůrazňuje, že institut bezdůvodného obohacení je sice upraven občanským zákoníkem, pro obchodně právní vztahy se však uplatní lhůty upravené v obchodním zákoníku, tedy čtyřletá promlčecí doba. Promlčecí doba počala plynout dnem 28. července 1992, návrh na zahájení řízení byl podán u soudu 1. srpna 1994, k promlčení nároku tedy nedošlo.
Za nedůvodnou považoval též námitku, že sporná částka byla vložena do nově založené společnosti S.Z. s. r. o., s tím, že již 24. června 1992 společnost S.spol. s r. o. podala návrh na zápis změn v obchodním rejstříku, který obsahoval i změnu, jež měla nastat převodem části obchodního podílu na F. H.. Obchodní podíl na jmenovaného převeden nebyl, neboť jeden ze společníků 15. srpna 1992 zemřel a s dědici k dohodě nedošlo. Až 15. prosince 1992 byla mezi účastníky řízení uzavřena společenská smlouva o založení společnosti S.Z. s. r. o., zapsané do obchodního rejstříku 17. února 1993. Do této společnosti navrhovatel vložil 50.000,- Kč, což bylo potvrzeno správcem vkladu, a po ukončení jeho účasti v této společnosti byla uzavřena 4. května 1994 dohoda o vypořádání. Předložený příjmový doklad z 28. září 1993, podle kterého společnost S. Z..s. r. o. přijala od F. H. 120.000,- Kč s uvedením účelu platby „vklad“, nelze ztotožnit s plněním z 27. července 1992, ani se splacením vkladu za navrhovatele při založení společnosti S. Z. s. r. o.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal F. H. dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel obsáhle popisuje dosavadní průběh řízení, podává svou verzi skutkových zjištění a namítá, že ve věci bylo rozhodnuto věcně nepříslušnými soudy, protože dospěly-li k závěru, že plnění z 27. července 1992 nelze ztotožnit se splacením vkladu při založení společnosti S .Z. s. r. o., tedy že jde o bezdůvodné obohacení „vzniklé v souvislosti se společností S.spol. s r. o.“, v níž se účastníci řízení nestali společníky, nejde o spor podle ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., a věcně příslušným soudem prvního stupně je okresní soud.
Odvolacímu soudu dovolatel vytýká nesprávnost závěru, že nárok navrhovatele není promlčen, protože podle jeho názoru nešlo o obchodně právní vztah a promlčecí doba se tak řídí ustanovením §107 odst. 1 obč. zák. Za otázku zásadního právního významu považuje i otázku, zda v situaci, kdy se navrhovatel zavázal k úhradě vkladu do společnosti S.Z. s. r. o., tento vklad neuhradil, přesto se stal společníkem, „nelze ze strany dovolatele chápat tuto skutečnost jako souhlas či uznání toho, že částku 120.000,- Kč mohl dovolatel použít k úhradě tohoto vkladu“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Navrhovatel považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje je odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodním závazkovém vztahu přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dovodil, že promlčení práva na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se řídí právní úpravou obchodního zákoníku. Závěr odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím v souladu.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního význam (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou tak bez významu námitky, jimiž dovolatel polemizuje se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí předkládaje vlastní skutkovou verzi důvodu zaplacení částky 120.000,- Kč navrhovatelem. K prověření správnosti skutkových závěrů je však vyhrazen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být založena.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že ve věci bylo rozhodnuto věcně nepříslušnými soudy, protože jde o námitku vady řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání F. H. bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit navrhovateli náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 6.925,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu