ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4433.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4433/2017-618
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce OYSTER Invest a. s. , se sídlem v Pavlově, Okružní 71, PSČ 273 51, identifikační číslo osoby 25792369, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44/31, PSČ 266 01, proti žalované Ing. Evě Mikulčákové , se sídlem v Praze 9, Oderská 333, PSČ 196 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce NAP a. s., identifikační číslo osoby 25054686, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na baště sv. Ludmily 252/3, PSČ 160 00, o vyloučení spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 303/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2017, č. j. 13 Cmo 13/2016-591, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 15 Cmo 126/2010-256, k odvolání žalobce potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 22. března 2010, č. j. 51 Cm 303/2001-211, jímž Městský soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“) zamítl žalobu o vyloučení spoluvlastnického podílu na nemovitostech blíže označených v rozsudku (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Dovolání žalobce podané proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 30. srpna 2012, č. j. 29 Cdo 255/2012-313.
Proti pravomocnému rozhodnutí konkursního a odvolacího soudu o vylučovací žalobě podal žalobce 10. května 2013 žalobu na obnovu řízení (č. l. 320-323 spisu).
Konkursní soud usnesením ze dne 3. dubna 2014, č. j. 51 Cm 303/2001-461, žalobu na obnovu řízení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobce potvrdil usnesení konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §228 odst. 1 a §233 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl ve shodě s konkursním soudem k závěru, že „žalobcem prezentovaná tvrzení a předložené důkazy“ v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 52/2004 (ve kterém se žalobce a společnost NEMOKREDIT a. s. domáhali vůči Hlavnímu městu Praze určení, že zástavní právo, jež mělo být zřízeno ke sporným nemovitostem ve prospěch Union banky, a. s., neexistuje) nepředstavují skutečnosti a důkazy, jež by nemohl bez své viny použít již v původním řízení. Žalobcem označený rozsudek ze dne 13. února 2013, č. j. 28 Co 444/2012-537 (jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. května 2012, č. j. 25 C 52/2004-443, tak, že žalobě o určení neexistence zástavního práva ke sporným nemovitostem vyhověl) pak nepředstavuje ani nové rozhodnutí, jímž by byla vyřešena předběžná otázka, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení.
Přitom zdůraznil, že žalobce v původním řízení nezpochybňoval existenci zástavních práv váznoucích na sporných nemovitostech, když brojil toliko proti postupu žalované v souvislosti s výzvami k plnění adresovanými žalobci ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Jelikož žalobce v původním řízení ničeho netvrdil (a tedy ani nenavrhoval žádné důkazy) ohledně neplatnosti zástavní smlouvy, kterou mělo být zřízeno zástavní právo ve prospěch Union banky, a. s., nemohou skutečnosti a důkazy, jež k této otázce žalobce nově uplatnil až v řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 52/2004, představovat přípustný důvod obnovy původního řízení.
V původním řízení, pokračoval odvolací soud, bylo postaveno najisto, že sporné nemovitosti náleží do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, neboť zajišťují zjištěné pohledávky věřitelů v konkursním řízení úpadce (na sporných nemovitostech měla váznout kromě žalobcem zpochybněného zástavního práva ve prospěch Union banky, a. s. také další zástavní práva ve prospěch žalobce a Finančního úřadu pro Prahu 4). Skutečnost, že „s odstupem času“ se žalobce měl vzdát zástavního práva a složit „cenu zajištěné pohledávky“ finančního úřadu do konkursní podstaty, rovněž nepředstavuje důvod obnovy původního řízení.
Na rozdíl od soudu prvního stupně pak odvolací soud uzavřel, že žaloba na obnovu řízení byla podána také opožděně. Z tvrzení žalobce uvedeného v žalobě na obnovu řízení se totiž podává, že „faktickým“ důvodem obnovy řízení je jen jiné právní hodnocení zástavní smlouvy provedené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2013. Důvody obnovy řízení přitom byly žalobci známy již v původním řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se povoluje obnova řízení.
Dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že rozsudek Městského soudu v Praze z 13. února 2013 je rozhodnutím, které nemohl bez své viny uplatnit v původním řízení a jež pro něj může – ve spojení s již provedeným dokazováním – přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, neboť v něm bylo rozhodnuto „o předběžné otázce napadené věci“. Podle dovolatele ze zjištěného skutkového stavu věci vyplývá, že v průběhu konkursního řízení jednoznačně nastaly skutečnosti vylučující soupis sporných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce, čímž byly rozptýleny pochybnosti o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, pak může být v souladu s ustanovením §238 odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř. přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1/ Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát. Žaloba na obnovu řízení je tedy právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4165/2013, uveřejněného pod číslem 53/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobu na obnovu řízení lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §228 odst. 1 o. s. ř. Důvod žaloby (důvod obnovy řízení) může být měněn jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. §232 odst. 2 o. s. ř.). Uplatněným důvodem žaloby (důvodem obnovy řízení) je soud vázán a nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl označen v žalobě nebo který byl uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky – odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014).
2/ Skutečnosti a důkazy jsou – jak vyplývá z ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.– důvodem obnovy řízení pouze tehdy, jsou-li pro účastníka nové, tedy – řečeno jinak – jen v případě, že účastník, ačkoliv v době původního řízení objektivně vzato existovaly, je nemohl bez své viny použít, například proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou povinnost tvrzení. Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který podal žalobu na obnovu řízení, příznivější rozhodnutí ve věci, postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněné pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 2839/2009).
3/ Důvodem pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může být pozdější rozhodnutí příslušného orgánu řešící odchylně předběžnou otázku, šlo-li o případ, v němž byl soud při původním rozhodování vázán rozhodnutím jiného orgánu (§135 odst. 1 o. s. ř.), anebo o případ, v němž soud vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí vydaného dříve příslušným orgánem (§135 odst. 2 o. s. ř.). Stejně tak může být důvodem obnovy řízení rozhodnutí příslušného orgánu o předběžné otázce, šlo-li o případ, v němž si soud sám v souladu s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř. vyřešil předběžnou otázku, protože vycházel ze zjištění, že o této otázce nebylo dosud příslušným orgánem rozhodnuto, zjistí-li se potom, že tento příslušný orgán svým kdykoliv vydaným rozhodnutím vyřešil uvedenou otázku odchylně. K tomu srov. např. stanovisko bývalého občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 8. září 1982, Cpj 67/82, uveřejněné pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněného pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V poměrech projednávané věci přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2013, kterým bylo určeno, že zástavní právo ke sporným nemovitostem, jež mělo být na základě uzavřené zástavní smlouvy zřízeno ve prospěch Union banky, a. s., neexistuje, nemůže být důvodem pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. již proto, že v původním řízení otázka (ne)platnosti této zástavní smlouvy (z pohledu skutečností uplatněných žalobcem později v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4) ani jako otázka předběžná nebyla řešena (žalobce v původním řízení platnost předmětné zástavní smlouvy nezpochybnil a soudy proto logicky zamítavé rozhodnutí o podané vylučovací žalobě na řešení otázky platnosti zástavní smlouvy ani nezaložily).
V situaci, kdy důvodem k postupu žalované správkyně konkursní podstaty úpadce podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV byla skutečnost, že na sporných nemovitostech vázne více zástavních práv, jimiž jsou zajištěny pohledávky oddělených věřitelů (kromě zástavního práva, o jehož neexistenci bylo následně rozhodnuto označeným rozsudkem, minimálně také zástavní právo zajišťující pohledávku Finančního úřadu pro Prahu 4), je navíc zřejmé, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2013 nemůže přivodit ani sám o sobě, ani ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci.
O tom, že ani žalobcem tvrzené skutečnosti, jež měly mít za následek zánik ostatních zástavních práv váznoucích na sporných nemovitostech, v dané věci nemohou představovat přípustný důvod obnovy řízení, jelikož nastaly (vznikly) až po skončení původního řízení, rovněž není žádných pochyb.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 10. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu