ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.4474.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 4474/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Romana Krmenčíka , advokáta, se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 92, PSČ 530 02, jako správce konkursní podstaty úpadce PAVEX CZ, a. s., identifikační číslo osoby 25298453, zastoupeného Mgr. Radkem Látem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, proti žalovanému TRANSFINANCE a. s. , se sídlem v Praze 8, Křižíkova 237/36a, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 15272028, zastoupenému JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, o zaplacení částky 822.847,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 268/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č. j. 54 Co 156/2011-80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č. j. 54 Co 156/2011-80, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 1. listopadu 2010, č. j. 9 C 268/2009-56, zamítl Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty úpadce PAVEX CZ, a. s.) domáhal po žalovaném (TRANSFINANCE a. s.) zaplacení částky 822.847,- Kč s příslušenstvím (tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. srpna 2008 do zaplacení) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalovaný (jako factor) uzavřel dne 21. prosince 2006 s pozdějším úpadcem (jako dodavatelem) smlouvu o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek.
2/ Pozdější úpadce (jako postupitel) uzavřel dne 21. prosince 2006 (ve znění dodatku č. 1 z téhož dne) se žalovaným (jako postupníkem) smlouvu o postoupení budoucí pohledávky týkající se budoucího nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za příslušný měsíc v souladu s §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, za sjednanou úplatu.
3/ Pozdější úpadce (jako postupitel) uzavřel dne 29. prosince 2006 se žalovaným (jako postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 1.994.000,- Kč vyplývající z vratitelného přeplatku daně z přidané hodnoty dle přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc říjen 2006.
4/ Podáním ze dne 17. ledna 2007 požádal pozdější úpadce Finanční úřad v Pardubicích (dále jen „finanční úřad“) o zaslání nadměrného odpočtu na účet (žalovaného) v tomto dopise uvedený, s tím, že došlo k postoupení pohledávky týkající se tohoto nadměrného odpočtu.
5/ Platebním výměrem ze dne 17. března 2008 stanovil finanční úřad nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty částkou 1.849.624,- Kč.
6/ Dne 15. dubna 2008 rozhodl finanční úřad o vrácení přeplatku daně z přidané hodnoty, evidovaného k tomuto datu ve výši 898.063,- Kč, pozdějšímu úpadci, s tím, že vratitelný přeplatek byl zčásti převeden na úhradu nedoplatku daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, na úhradu daně silniční, na úhradu nedoplatku daně z nemovitostí a na úhradu nedoplatku daně z přidané hodnoty a zbývající část vratitelného přeplatku bude vyplacena ve dvou splátkách (18.693,- Kč a 804.154,- Kč).
7/ Částky určené k vrácení pozdějšímu úpadci poukázal finanční úřad na účet žalovaného tak, že mu 18. dubna 2008 poukázal částku 18.693,- Kč a 23. dubna 2008 částku 804.154,- Kč.
8/ Usnesením ze dne 14. dubna 2008, č. j. 48 K 82/2007-490, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil žalobce.
9/ Žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne 31. července 2008 k vydání vratitelného přeplatku v celkové výši 822.847,- Kč do 11. srpna 2008 na označený účet.
Na tomto základě dospěl soud k následujícím závěrům.
1/ Vztah mezi správcem daně a daňovým subjektem je nepochybně vztahem veřejnoprávním (daňový subjekt není vůči správci daně v rovnoprávném postavení). Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 532/2001 (jde o usnesení ze dne 19. září 2001, uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a sp. zn. 29 Cdo 2244/2007 (jde o usnesení ze dne 24. července 2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2007, pod číslem 162), která jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Tento vztah je ovšem nutno odlišit od vztahu následného, týkajícího se nakládání s pohledávkou jako takovou, mezi samotným daňovým subjektem a dalším (třetím) subjektem.
2/ Vztah založený mezi pozdějším úpadcem a žalovaným je již vztahem následným, jenž má soukromoprávní povahu.
3/ Postoupení pohledávky upravuje obecně ustanovení §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a postoupení pohledávky v této věci neomezuje ani ustanovení §525 obč. zák. Postoupení předmětné pohledávky tak nevylučuje ani občanský zákoník, ani jiný právní předpis (zákon o správě daní a poplatků). To platí i o §45 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, jehož analogická aplikace není na místě.
4/ Postupní smlouva je platná, když vratitelný přeplatek vznikl (podle ustanovení §105 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) dnem vyměření nadměrného odpočtu, tedy 17. března 2008.
5/ Konkurs na majetek úpadce byl prohlášen 14. dubna 2008 (tedy po vzniku dané pohledávky a po jejím postoupení), takže žalovanému nevzniklo bezdůvodné obohacení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. června 2011, č. j. 54 Co 156/2011-80, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně, s tím, že odvolací argumenty nepřinášejí nic, s čím by se soud prvního stupně nevypořádal. Konkrétně pak odvolací soud uzavřel, že:
1/ Postupní smlouva je platná, když se neprotiví žádnému z ustanovení právního řádu.
2/ Předmětná pohledávka vskutku vznikla 17. března 2008, bez zřetele k tomu, že vratitelný přeplatek byl na základě rozhodnutí finančního úřadu z onoho dne zaslán na účet žalovaného až 15. dubna 2008 (tedy po prohlášení konkursu na majetek úpadce).
3/ Není na místě aplikovat analogicky ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků. Cílem úpravy obsažené v tomto ustanovení je zabránit tomu, aby se daňové subjekty zbavovaly svých daňových povinností jejich postoupením na subjekty jiné s cílem se daňové povinnosti zcela zbavit. Předmětné ustanovení tedy chrání správce daní a poplatků (stát), avšak v posuzovaném případě nešlo o postoupení daňové povinnosti, nýbrž daňové pohledávky, kterou byl stát povinen vyplatit (nikoli ji inkasovat). Výklad podaný žalobcem jde tedy nejen proti zcela zřetelnému jazykovému vyjádření takového omezení, ale i proti jeho účelu a smyslu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel argumentuje tím, že pohledávka, jež měla být postoupena žalovanému postupní smlouvou, je pohledávkou z titulu přeplatku daňové povinnosti (konkrétně na dani z přidané hodnoty), jež je ve smyslu §45 zákona o správě daní a poplatků nepřenosná na subjekt odlišný od daňového subjektu. „Vlastní daňová povinnost je daňová povinnost, kdy daň na výstupu převyšuje odpočet daně za zdaňovací období“. Nadměrný odpočet je daňová povinnost, kdy odpočet daně převyšuje daň na výstupu za zdaňovací období. Daňovou povinností je pak vlastní daňová povinnost nebo nadměrný odpočet. Převyšuje-li daň na vstupu daň na výstupu, „vzniká plátci nadměrný odpočet“.
Dovolatel míní, že vztah daňového subjektu a finančního úřadu týkající se placení daní, případně vracení přeplatku daně, je vztahem upraveným veřejným právem. Ustanovení §64 zákona o správě daní a poplatků upravuje, co je daňový přeplatek a za jakých podmínek vzniká poplatníku právo na jeho výplatu. Má-li za splnění zde uvedených podmínek finanční úřad jako správce daně povinnost vyplatit poplatníku určitou finanční částku jako vrácení daňového přeplatku, lze finanční úřad v tomto vztahu považovat za dlužníka a poplatníka za věřitele oprávněného požadovat finanční plnění. Z uvedeného plyne, že v případě vratitelného přeplatku má poplatník pohledávku za finančním úřadem, který je dlužníkem poplatníka.
Nemožnost postoupení daňové pohledávky (respektive daňové povinnosti v podobě nadměrného odpočtu) podle §524 a násl. obč. zák. pak plyne z toho, že ustanoveni §45 zákona o správě daní a poplatků zakazuje přenos daňové povinnosti (tj. vlastní daňové povinnosti nebo nadměrného odpočtu) z poplatníka na jinou osobu na základě smlouvy. Odvolací soud tudíž nesprávně posoudil platnost postupní smlouvy, jestliže dospěl k závěru, že daňovou pohledávku lze postoupit na jiný subjekt ve smyslu §524 a násl. obč. zák. Přeplatek úpadce na dani z přidané hodnoty (nadměrný odpočet) tak náleží do jeho konkursní podstaty (je součástí majetku konkursní podstaty) a finanční úřad jej vyplatil žalovanému neoprávněně, uzavřel dovolatel.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Nesouhlasí totiž s názorem, že nárok daňového subjektu vůči správci daně na zaplacení vratitelného přeplatku je daňovou povinností nepřenosnou (ve smyslu §45 zákona o správě daní a poplatků) na jiný subjekt ani s tím, že jde o otázku neřešenou dovolacím soudem, respektive o otázku zásadního právního významu.
V souladu se závěry obou soudů má žalovaný za to, že daňový poplatník je oprávněn nakládat se svou pohledávkou vůči správci daně jako jakýkoliv jiný věřitel s jakoukoliv jinou pohledávkou vůči jakémukoliv jinému dlužníku. Na podporu úsudku, že nejde o „daňovou povinnost“ ve smyslu dovolací argumentace, poukazuje žalovaný na dikci §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, s tím, že toto ustanovení taxativně vymezuje (vymezovalo) daňovou povinnost jako závazek daňového subjektu zaplatit státu zákonem stanovenou platební povinnost, a to: a/ náklady daňového řízení; b/ pokuty a penále; c/ zvýšení daně; d/ nedoplatky na dani; e/ běžné platby daní; a f/ úrok.
Daňový přeplatek (vratitelný přeplatek) je (byl) naopak ve smyslu ustanovení §64 odst. 1 zákona o správě dani a poplatků definován jako částka plateb převyšující splatnou daň, včetně příslušenství daně, tzn. částka plateb převyšující daňovou povinnost. Vyměřený nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty je pouze zvláštním druhem daňového přeplatku, takže nemohl být daňovou povinností.
Nárok na vrácení přeplatku daně (respektive nárok na vrácení nadměrného odpočtu u daně z přidané hodnoty) je „zcela běžně a nesporně“ považován za pohledávku daňového subjektu za jeho dlužníkem (státem reprezentovaným příslušným správcem daně), s níž lze nakládat, jako s jakoukoliv jinou pohledávkou (postupovat ji, započítávat, vést výkon rozhodnutí jejím přikázáním apod.) i v dosavadní judikatuře českých soudů (Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud pak shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení otázky dovoláním předestřené, s tím, že potud výklad odvolacího soudu odporuje ustálené judikatuře.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků správce daně je povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem, a zachází s ní stejným způsobem, jako by ji vykonal daňový subjekt. Vrácení platby tomu, kdo ji za dlužníka zaplatil, není přípustné. Správce daně vrátí pouze platbu, která byla provedena zřejmým omylem, a to na žádost banky, spořitelního a úvěrního družstva nebo držitele poštovní licence, podanou nejpozději v den, kdy platba daně byla připsána na účet správce daně; je-li žádost podána později, lze tuto platbu vrátit pouze tehdy, vznikl-li touto platbou vratitelný přeplatek, který nebyl do doby vyřízení žádosti vrácen daňovému dlužníkovi, ani použit na úhradu jiného daňového nedoplatku, a to pouze do výše tohoto přeplatku, i když je nižší než 50 Kč. Obdobně se postupuje, pokud je žádost podána tím, kdo zaplatil za daňového dlužníka, prokáže-li zřejmý omyl při úhradě a nemá-li současně vlastní daňový nedoplatek. Nelze-li žádosti vyhovět, vydá správce daně žadateli potvrzení o došlé platbě a o totožnosti daňového dlužníka, na úhradu jehož daňového nedoplatku byla v důsledku jím způsobené chyby zaevidována.
Z ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků se podává, že dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.
Dle ustanovení §64 zákona o správě daní a poplatků částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně je daňovým přeplatkem (odstavec 1). Přeplatek se použije na úhradu případného nedoplatku u jiné daně nebo, není-li takového nedoplatku, jako záloha na dosud nesplatnou daňovou povinnost na dani, u které přeplatek vznikl. Daňový přeplatek se použije i na úhradu daňového nedoplatku téhož daňového dlužníka u jiného správce daně, u něhož je nedoplatek evidován, požádá-li o to tento správce daně tak, aby tento požadavek došel správci daně, u něhož je evidován daňový přeplatek, ještě před jeho vrácením, nejpozději však do dne lhůty nároku na jeho vrácení. K požadavku se připojí vykonatelný výkaz nedoplatků, které mají být přeplatkem uhrazeny; pokud bude požadavek uplatněn prostřednictvím propojených automatizovaných daňových informačních systémů, stačí předložit vykonatelný výkaz nedoplatků dodatečně do deseti dnů od uplatnění požadavku na úhradu nedoplatků. Požadavku nelze vyhovět, neexistuje-li v době jeho uplatnění vratitelný přeplatek. Úhrada daňových nedoplatků evidovaných u správce daně, u něhož je evidován i daňový přeplatek, má přednost. O převedení přeplatku na úhradu nedoplatku u jiné daně se daňový dlužník vyrozumí. Za den úhrady tohoto nedoplatku se považuje den, který následuje po dni vzniku přeplatku (odstavec 2). O použití přeplatku na úhradu nedoplatku u jiné daně může požádat též daňový dlužník. Je-li této žádosti vyhověno, považuje se za den platby den, který následuje po dni vzniku přeplatku (odstavec 3). Požádá-li daňový dlužník o vrácení přeplatku, přeplatek se vrátí, činí-li více než 50 Kč a nemá-li současně daňový dlužník nedoplatek na jiné dani u téhož správce daně, nebo neuplatnil-li podle odstavce 2 požadavek na úhradu nedoplatku jiný správce daně, a to do třiceti dnů od doručení žádosti, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak. Nemá-li daňový dlužník ke dni podání žádosti u správce daně vratitelný přeplatek, běží lhůta pro jeho vrácení až ode dne následujícího po jeho vzniku, pokud se tak stane nejdéle do šedesáti dnů ode dne podání žádosti. Nevznikne-li do této lhůty vratitelný přeplatek, žádost se zamítne. Za den vrácení přeplatku se považuje den, kdy došlo k odepsání z účtu správce daně. Vyhoví-li správce daně plně žádosti podle tohoto nebo předchozího odstavce, nemusí sdělovat daňovému dlužníkovi výsledek vyřízení jeho žádosti, pokud o to není v žádosti výslovně požádáno. Za den rozhodnutí o žádosti a současně za den jeho doručení daňovému dlužníkovi se považuje den, který následuje po dni doručení žádosti správci daně (odstavec 4). Nepožádá-li daňový dlužník, jehož daňová povinnost již zcela zanikla, o vrácení daňového přeplatku do šesti let od konce roku, v němž se stal pravomocným poslední předpis daně, na které je přeplatek, nárok na přeplatek zaniká (odstavec 5).
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném v době uzavření postupní smlouvy (29. prosince 2006), tj. naposledy ve znění zákona č. 214/2006 Sb.
Podle ustanovení §524 obč. zák. (ve znění, jež od uzavření postupní smlouvy nedoznalo změn) věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné již proto, že pohledávku, jež má původ v právu veřejném (ve vztahu daňového poplatníka na straně jedné a správce daně na straně druhé), poměřuje (co do způsobilosti být postoupena) ustanoveními práva soukromého (ustanovením §524 a násl. obč. zák.). K tomu srov. též závěry formulované v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 73/2013“), z nějž se podává, že podstatou smlouvy o postoupení pohledávky je změna závazku na straně určitého subjektu, v daném případě věřitele (nejde o pojmenovanou smlouvu). V případě smlouvy o postoupení pohledávky tak jde o obecná ustanovení daná občanským zákoníkem pro (občanskoprávní a obchodní) závazkové vztahy stejně jako např. převzetí dluhu, dohody o změně obsahu závazku apod.
Z pohledu skutkových závěrů, z nichž vyšly při rozhodování soudy nižších stupňů, se správce daně zbavil povinnosti uhradit daňovému poplatníku (pozdějšímu úpadci) vratitelný přeplatek na dani z přidané hodnoty tím, že jej poukázal na účet určený daňovým poplatníkem (jenž byl účtem žalovaného); ke správnosti takového postupu v mimokonkursních poměrech srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. dubna 2008, č. j. 5 Afs 59/2007-72, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího správního soudu. Již v této souvislosti se však sluší poznamenat, že správce daně zcela zjevně nepřisoudil (v daňových poměrech) žádný právní význam tomu, že mu pozdější úpadce oznámil (17. ledna 2007), že pohledávku v rozsahu vratitelného přeplatku na dani z přidané hodnoty postoupil žalovanému a o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty i poté rozhodl (15. dubna 2008) vůči pozdějšímu úpadci (jako vůči osobě, jíž má být přeplatek vrácen).
Takový postup správce daně (to že nepřihlédl k oznámenému postoupení pohledávky) přitom byl ve zjevném souladu s „daňovou“ judikaturou, když závěr, podle kterého je nárok na vrácení daňového přeplatku institutem finančního práva (nárokem daňového subjektu z veřejnoprávního daňového řízení), který není předmětem občanskoprávních vztahů (nelze jej postoupit, zřídit k němu zástavní právo, nemůže být předmětem exekuce podle §312 a násl. o. s. ř., nelze proti němu započítat jinou pohledávku) zformuloval Nejvyšší správní soud již ve stanovisku svého pléna ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. Sst 2/2003, uveřejněném pod číslem 215/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebo v rozsudku ze dne 27. října 2004, č. j. 5 Afs 38/2004-65.
Jakkoli závěry, z nichž vyšel Nejvyšší správní soud ve zmíněném stanovisku pléna a rozsudku byly později korigovány jak ve vztahu ke stanoviskem vykládanému §14 odst. 1 písm. i/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále jen „ZKV“ (srov. např. nález pléna Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 342/2008 Sb.), tak ve vztahu k úvaze o nemožnosti pohledávky být předmětem exekuce podle §312 a násl. o. s. ř. (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2003, sp. zn. 12 Co 377/2003, uveřejněné pod číslem 12/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tyto korekce vždy proběhly na základě závěru, že je zde speciální úprava (v zákoně o konkursu a vyrovnání, respektive v občanském soudním řádu) jež má přednost před obecným výkladem nakládání s daňovým přeplatkem podle norem finančního práva.
Pro účely obecného posouzení otázky, zda daňový poplatník může jiné osobě platně postoupit nárok na vrácení daňového přeplatku, jenž má vůči správci daně, však argument speciální úpravou, jež to umožňuje, chybí. Zákon o správě daní a poplatků ani zákon o dani z přidané hodnoty v rozhodné době neumožňoval postupování nároků na vrácení daňového přeplatku (a to i vzhledem k tomu, že správce daně mohl takový přeplatek použít - v souladu s ustanovením §64 zákona o správě daní a poplatků - i na úhradu případného nedoplatku u jiné daně) a úsudek, podle kterého z pohledu postupní smlouvy již nejde (mezi pozdějším úpadcem a žalovaným) o veřejnoprávní pohledávku, je vadný, jelikož nerespektuje povahu smlouvy o postoupení pohledávky dle §524 a násl. obč., zák. coby ustanovení občanského zákoníku o (jen) změně v osobě věřitele (srov. opět R 73/2013), jehož prostřednictvím veřejnoprávní povahu nároku změnit nelze.
Napadené rozhodnutí, jež z těchto závěrů nevychází, tedy v rovině právní neobstojí.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Pro úplnost zbývá dodat, že dovolatelův názor, podle kterého je nárok na vrácení daňového přeplatku daňovou povinností, odporuje závěru formulovanému na dané téma v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2010, č. j. 9 Afs 107/2009-67.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
V další fázi řízení se odvolací soud neopomene vypořádat s tím, zda oznámení pozdějšího úpadce ze 17. ledna 2007 lze pokládat za úpadcův příkaz ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. h/ ZKV, ve znění účinném do 31. července 2007, rozhodném i v době prohlášení konkursu na majetek úpadce a je-li tomu tak, zda a jaký vliv na výsledek řízení má skutečnost, že finanční úřad podle tohoto pokynu plnil (jinam než do konkursní podstaty úpadce) i poté (18. a 23. dubna 2008), co tento úpadcův příkaz zanikl prohlášením konkursu na majetek úpadce (14. dubna 2008).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2013
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu