ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4674.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4674/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Z. B., zastoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, PSČ 150 00, proti žalovanému D. Š., zastoupému JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Seifertova 9, PSČ 130 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 133/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 6 Cmo 325/2009-129, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 6 Cmo 325/2009-129 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2008, č. j. 23 Cm 133/2005-87, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. března 2010, č. j. 6 Cmo 325/2009-129, potvrdil rozsudek ze dne 22. prosince 2008, č. j. 23 Cm 133/2005-87, jímž Městský soud v Praze ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. září 2005, č. j. 23 Sm 253/2004-14, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 750.000,- Kč s 6% úrokem od 1. června 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.500,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §5 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, čl. I §7, §28 odst. 1, §77 odst. 2 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož důkazní břemeno co do námitky nepravosti podpisu výstavce na směnce nese žalovaný. Přitom uzavřel, že v případě směnky jde „o specifickou soukromou listinu, jež je cenným papírem, má-li náležitosti stanovené zákonem, a to bez ohledu na skutečnost, zda obsahuje pravé či nepravé podpisy“. Je tak na výstavci směnky vlastní, aby „v námitkovém řízení tvrdil a prokázal, že s ohledem na tvrzenou nepravost svého podpisu není ze směnky zavázán“. Podle odvolacího soudu „byla v tomto směru překonána osamocená předválečná judikatura, formulovaná v souvislosti s řešením jiných právních otázek“, a proto „je na místě rozhodovat v souladu s ustálenou soudní praxí, jež se vytvořila v souvislosti s aplikací později přijatého zákona č. 191/1950 Sb.“.
Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného, podle níž – s ohledem na již uhrazené závazky zůstavitele žalovaným dědicem v průběhu dědického řízení – výše takto uhrazených závazků má převyšovat dědicem nabytá aktiva. Odvolací soud přitom vycházel ze skutečnosti, „že žalovaný je dědicem směnečného dlužníka R. Š. a dědictví neodmítl“ a zejména pak z „ustálené soudní praxe, podle níž v řízeních předcházejících nařízení exekuce, jakož i při rozhodování o samotném nařízení exekuce k vymožení splnění povinnosti dědicem uhradit závazek za zůstavitele, není místo pro řešení otázek spojených s rozsahem odpovědnosti dědice za vymáhaný dluh“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle dovolatele „odvolací soud především nesprávně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci dokazování nepravosti podpisu na směnce“. „Soud prvního stupně totiž nesprávně přenesl důkazní břemeno nepravosti podpisů na předložené směnce na žalovaného“. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, dovolatel akcentuje, že „důkazní břemeno leží na tom, kdo směnku předkládá, tedy na žalobci“, přičemž „je tak evidentní, že odvolací soud rozhodl v přímém rozporu s názorem Nejvyššího soudu“.
Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením soudů nižších stupňů ani co do „námitky odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele“, v němž se soudy „odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozhodly v rozporu s hmotným právem“. Opíraje se o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3183/2007 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2010, pod číslem 16), namítá, že i v případě neukončeného dědického řízení „soud prvního stupně byl povinen se odpovědností dědice za dluhy zabývat a nejen vyčkat dědického rozhodnutí, ale i sám posoudit hodnotu pasiv a aktiv dědictví“.
Konečně soudům obou stupňů vytýká, že „zatížily řízení jinou vadou, která mohla vést ke špatnému rozhodnutí, a to zejména k rozhodnutí o kauzálních námitkách“, když neprovedly dovolatelem navržený důkaz výslechem svědkyně Z. Š., matky zůstavitele. „Aniž by soud prvního stupně či odvolací soud svědkyni vyslechly, učinily si závěr, že výpověď takové svědkyně nemůže do věci přinést nic nového, tedy nemůže vést k závěru o zaplacení zajištěného dluhu“. Přitom dovolatel „věděl, že svědkyně může potvrdit zaplacení dluhu poskytnutou půjčkou a k tomu i svědkyni navrhl, nemohl však přesně vědět, co bude svědkyně vypovídat“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se s rozsudky obou soudů nižších stupňů plně ztotožňuje a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v řešení otázky důkazního břemene ohledně pravosti podpisu dlužníka na směnce v rozporu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve shora označeném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky (jako soukromé listiny) pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní břemeno ohledně pravosti takového podpisu na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný nárok.
Od uvedeného závěru, k němuž se následně přihlásil např. v rozhodnutích ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010, ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009 a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, přitom Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími dovolatelem uplatněnými dovolacími důvody – rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3, věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu