ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4754.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4754/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela ve věci žalobce H. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, PSČ 370 01, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, o zaplacení částky 79,100.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 255/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 28 Co 227/2008-231, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 28 Co 227/2008-231, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. září 2007, č. j. 17 C 255/2005-156, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. září 2007, č. j. 17 C 255/2005-156, zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu, jíž se žalobce (H. G.) domáhal vůči žalované (České republice, jednající původně Ministerstvem spravedlnosti) zaplacení částky 79,100.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. dubna 2003 do zaplacení z titulu náhrady škody, jež měla být žalobci - ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - způsobena nesprávným úředním postupem soudů v celkem patnácti občanských soudních řízeních.
Soud prvního stupně - vycházeje ze skutkového zjištění, podle něhož byl na majetek žalobce ještě před podáním projednávané žaloby prohlášen konkurs (usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. června 2004, č. j. 12 K 37/2002-185) - uzavřel, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, neboť plnění, jehož přisouzení se žalobce domáhá, by bylo majetkem patřícím do konkursní podstaty a oprávnění vést řízení o takovém nároku by proto ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), náleželo správci jeho konkursní podstaty.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobce není nositelem aktivní věcné legitimace, doplňuje argumentaci soudu prvního stupně pouze v tom směru, že tvrdil-li žalobce, že mu škoda vznikla také nesprávným postupem správce konkursní podstaty, „mohl žalovat pouze příslušného správce“, neboť stát za škodu způsobenou porušením povinností správce konkursní podstaty neodpovídá. Potud rovněž odkázal
na závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3064/2000
(jde o rozsudek ze dne 22. dubna 2004, uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 24/2006“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje
co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom dovolatel přisuzuje řešení otázky, zda je úpadce aktivně věcně legitimován k podání žaloby na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. v situaci, kdy ani správce konkursní podstaty, ani konkursní soud v rámci své dohlédací činnosti nečiní žádné úkony k vymožení takové pohledávky.
Dovolatel má za to, že neposkytuje-li právní řád úpadci účinný prostředek k obraně proti nečinnosti správce konkursní podstaty, je nutné dovodit, že v takovém případě je sám úpadce aktivně věcně legitimován k podání žaloby, jíž má být získáno peněžité plnění do konkursní podstaty.
Nesprávným přitom dovolatel shledává rovněž postup soudů nižších stupňů, které - aniž by správce konkursní podstaty vyzvaly k vyjádření, zda s podáním žaloby úpadcem souhlasí a hodlá případně ve sporu pokračovat - bez dalšího žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v řešení otázky aktivní věcné legitimace úpadce k podání žaloby na náhradu škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem obecných soudů v občanských soudních řízeních, v rozporu se závěry, které na dané téma zformuloval v rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve výše označeném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud vysvětlil, že prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty, a tedy i s pohledávkami dlužníka, na správce jeho konkursní podstaty (§14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek tudíž svědčí (zásadně) správci konkursní podstaty dlužníka (srov. §14 odst. 1 písm. d/ ZKV a bod XXIII. stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedený závěr ovšem neplatí bezvýjimečně. Nehodlá-li totiž správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z konkursní podstaty (§27 odst. 6 ZKV), přechází oprávnění
s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na úpadce (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
8/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně to platí, jestliže správce konkursní podstaty (dlužníkem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do konkursní podstaty
ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede).
Jinak řečeno (shrnuto), jestliže soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka, je dlužník oprávněn vymáhat svou pohledávku vůči státu z titulu tvrzené odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným postupem soudu sám (svým jménem) jen tehdy, jestliže správce konkursní podstaty takovou pohledávku nesepsal do konkursní podstaty dlužníka nebo jestliže ji předepsaným postupem vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty dlužníka.
Z výše řečeného plyne, že nezabýval-li se odvolací soud při posuzování aktivní věcné legitimace dovolatele příslušností žalobou uplatněné pohledávky ke konkursní podstatě z tohoto hlediska (tj. zda jí správce konkursní podstaty pojal do soupisu majetku konkursní podstaty, popř. zda jí posléze z tohoto soupisu nevyloučil), je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
Závěrem Nejvyšší soud poznamenává, že za případný nelze považovat ani odkaz odvolacího soudu na závěry obsažené v R 24/2006. V odkazované věci se Nejvyšší soud (mimo jiné) zabýval otázkou odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce, přičemž uzavřel, že za takto vzniklou škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle ustanovení §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. V projednávané věci ovšem dovolatel - oproti přesvědčení odvolacího soudu - nespatřoval v tvrzeném porušení povinností uložených správci konkursní podstaty (případně v nedostatečném výkonu dohlédací činnosti konkursního soudu) okolnosti zakládající odpovědnost žalované za škodu, jejíž náhrady se domáhá, ale vztahoval uvedenou argumentaci k posouzení otázky aktivní legitimace, dovozuje, že při nečinnosti správce konkursní podstaty (případně konkursního soudu) při vymáhání předmětné úpadcovy pohledávky vůči žalované je k podání žaloby legitimován úpadce sám (srov. v tomto směru např. podání dovolatele ze dne
21. prosince 2007 na č. l. 162 - 166 spisu, jímž odůvodňoval odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně nejprve vyzve dovolatele, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností tak, aby z nich bylo možno učinit závěr o (ne)příslušnosti uplatněné pohledávky ke konkursní podstatě. Teprve poté bude moci opětovně posoudit, zda dovolateli svědčí věcná legitimace k vedení sporu.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. ledna 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu