ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.4868.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4868/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně ARID obchodní společnosti, s. r. o. , se sídlem v Brně, Lesné, Okružní 828/25, PSČ 638 00, identifikační číslo osoby 47 91 60 52, zastoupené JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 4, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing. P. B., jako správci konkursní podstaty úpadkyně Moravia Banka, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 19 28 55, zastoupenému Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 Cm 68/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. července 2009, č. j. 10 Cmo 18/2009-98, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. července 2009, č. j. 10 Cmo 18/2009-98, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2008, č. j. 14 Cm 68/2004-56, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 14 Cm 68/2004-56, Krajský soud v Ostravě určil, že žalobkyně (ARID obchodní společnost, s. r. o.) má za úpadkyní (Moravia Bankou, a. s. v likvidaci) pohledávku ve výši 2,526.615,53 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vyšel přitom z toho, že
1/ Žalobkyně uzavřela s pozdější úpadkyní dne 27. února 1998 smlouvu o zřízení a vedení účtu v korunách českých č. 123-2539979207/4500 a dne 18. srpna 1999 smlouvu o zřízení a vedení účtu v EUR č. 8117-2539979207/4500 (dále jen „smlouvy o zřízení a vedení účtu“).
2/ Dne 15. září 1999 uzavřela žalobkyně se společností DOBEX s. r. o. (dále jen společnost D.“) smlouvu o postoupení pohledávek za pozdější úpadkyní ze smluv o zřízení a vedení účtu v celkové výši 6,477.103,17 Kč (dále jen „první postupní smlouva“). V jejím čl. 3. bodu 4. se smluvní strany dohodly, že neuhradí-li postupník do třinácti dnů od uzavření smlouvy sjednanou úplatu za postoupené pohledávky, „ruší se platnost a účinnost celé této smlouvy od samého počátku“.
3/ V dodatku č. 2 ze dne 28. září 1999 smluvní strany „potvrdily“, že podle čl. 3. bodu 4. první postupní smlouvy „došlo k oboustrannému odstoupení od smlouvy, smlouva je tedy právně od počátku neúčinná a neplatná“.
4/ V dodatku č. 3, datovaném 28. září 1999, ve skutečnosti však uzavřeném „později“, se smluvní strany (mimo jiné) dohodly na „zrušení dodatku č. 2“ první postupní smlouvy.
5/ Dne 30. září 1999 uzavřela společnost D. jako postupitel se společností ZKL Praha a. s. (dále jen společnost Z.“) jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek za pozdější úpadkyní ze smluv o zřízení a vedení účtu (dále jen „druhá postupní smlouva“).
6/ Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 1999, sp. zn. 14 K 31/99, byl na majetek Moravia banky, a. s., prohlášen konkurs; správcem konkursní podstaty úpadkyně byl ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně žalovaný.
7/ Přihláškou ze dne 7. února 2000 a 16. února 2000 žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pohledávky ze smluv o zřízení a vedení účtu v celkové výši 6,526.615,53 Kč; dne 8. listopadu 1999, 21. března 2002 a 2. dubna 2002 obdržela žalobkyně z Fondu pojištění vkladů náhradu svých pohledávek ze smluv o zřízení a vedení účtu v celkové výši 4,000.000,-Kč.
8/ Správce konkursní podstaty úpadkyně na přezkumném jednání konaném dne 29. dubna 2003 žalobkyní přihlášené pohledávky popřel „co do pravosti a výše“, s tím, že jako důvod popření uvedl „postoupení pohledávky, FPV2“.
9/ Žalobkyně, akceptujíc popření co do částky 4,000.000,- Kč z důvodu vyplaceného plnění z Fondu pojištění vkladů, podala včas žalobu na určení pravosti své pohledávky ve zbývající výši 2,526.615,53 Kč.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – předesílaje, že žalovaný popřel při přezkumném jednání pohledávky žalobkyně pouze co do pravosti, nikoli již co do jejich výše, když popření neobsahovalo tvrzení i o skutečné výši pohledávek – uzavřel, že první postupní smlouva, na jejímž základě došlo k singulární sukcesi pohledávek ze smluv o zřízení a vedení účtu na společnost D., zanikla ve smyslu ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ke dni 28. září 1999 splněním sjednané rozvazovací podmínky, jelikož postupník nezaplatil v určené době dohodnutou úplatu. Věřitelem sporných pohledávek je tak stále žalobkyně.
Na uvedeném závěru přitom nemohlo nic změnit ani ujednání smluvních stran obsažené v dodatku č. 3, k jehož uzavření došlo v době, kdy již první postupní smlouva (v důsledku naplnění rozvazovací podmínky) zanikla.
Jelikož společnost D. nebyla ke dni 30. září 1999 (kdy uzavřela se společností Z. druhou postupní smlouvu) oprávněna s pohledávkami ze smluv o zřízení a vedení účtu nakládat, nezabýval se již soud prvního stupně námitkou žalovaného, podle které přihlášené pohledávky zanikly započtením učiněným společností Z. dne 1. října 1999 proti vzájemné pohledávce pozdější úpadkyně za touto společností (vzniklé ze smlouvy o úvěru č. 418/05/045/DE/98 ze dne 25. srpna 1998).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a §524 a násl. obč. zák. – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalovaný správce konkursní podstaty popřel při přezkumném jednání pouze pravost žalobkyní přihlášených pohledávek, jakož i v tom, že žalobkyně je stále věřitelkou pohledávek, určení jejichž pravosti se v projednávané věci domáhá. Úvahy soudu prvního stupně o zániku první postupní smlouvy korigoval pouze v tom směru, že jeho důvodem nebylo naplnění sjednané rozvazovací podmínky, nýbrž dohoda smluvních stran vyjádřená v dodatku č. 2 ze dne 28. září 1999, ve kterém „účastníci projevili shodou vůli na zrušení uzavřené smlouvy“.
Nenabyla-li společnost D. na základě první postupní smlouvy pohledávky ze smluv o zřízení a vedení účtu, nemohla je – pokračoval odvolací soud – platně dále postoupit druhou postupní smlouvou společnosti Z. a „nemohlo následně dojít ani k platnému započtení postoupených pohledávek“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel přisuzuje řešení otázky, zda „pouze z oznámení postupitele o postoupení pohledávky doručeného dlužníkovi, může tento učinit závěr, že došlo k platnému a účinnému postoupení pohledávky a na základě toho činit další právní úkony, které vedou k zániku postoupené pohledávky“.
Podle dovolatele z ustanovení §526 odst. 1 a 2 obč. zák. vyplývá, že dlužník, je-li mu postupitelem doručeno oznámení o postoupení pohledávky, „není oprávněn zkoumat, zda byla smlouva o postoupení pohledávky uzavřena platně či nikoliv, nebo zda z jakéhokoliv důvodu pozbyla platnosti či nikoliv. Dlužník vychází z toho, co mu bylo oznámeno“.
Právní posouzení věci odvolacím soudem shledává dovolatel nesprávným i co do řešení otázky, zda „popření pohledávky přihlášené do konkursního řízení co do pravosti znamená současně i popření této pohledávky co do výše“, dovozuje, že popření pohledávky co do pravosti „logicky znamená i popření pohledávky co do její výše“.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; toto rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v řešení otázky účinků oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) nebyly dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto v hranicích otázek vymezených dovoláním zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
Ustanovení §525 obč. zák. pak určuje, že postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí (odstavec 1). Nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem (odstavec 2).
Dle ustanovení §526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku již v době uzavření postupní smlouvy a později změn nedoznala.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle kterého je žalobkyně věřitelem pohledávek, o něž v daném řízení jde, neboť smluvní strany první postupní smlouvu (jíž měla žalobkyně postoupit předmětné pohledávky společnosti D.) zrušily dohodou obsaženou v dodatku č. 2 ze dne 28. září 1999. Z toho dovodil, že nestala-li se společnost D. majitelem postupovaných pohledávek, nemohla je ani dále postoupit společnosti Z. a ta následně nemohla přivodit jejich zánik započtením proti vzájemné pohledávce pozdější úpadkyně. Skutečnost, zda postupitel (žalobkyně, resp. společnost D.) oznámil postoupení předmětných pohledávek dlužníku, přitom nepovažoval (jak je zjevné z odůvodnění jeho rozhodnutí) za právně významnou.
Nejvyšší soud sjednotil rozpornou rozhodovací praxi svých vlastních tříčlenných senátů v otázce právního významu toho, že postupitel v intencích §526 obč. zák. oznámil dlužníku postoupení pohledávky, rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněným pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2010“). V tomto rozsudku na dané téma uzavřel, že:
1/ Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, aniž došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popřípadě postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli (§526 odst. 1 věta druhá obč. zák.) tím není dotčena.
2/ Ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu.
3/ Otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. V takovém případě dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky a jeho závazek zaniká splněním postupníkovi, i když smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu).
4/ Účelem ustanovení §526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, například proto, že smlouva o jejím postoupení nebyla platná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky, je právní skutečností, se kterou právo pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi.
5/ Oznámením o postoupení pohledávky, adresovaném dlužníku, vyvolá postupitel změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (nebo dokonce neexistence) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníku) s účinky i pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku, než v osobě věřitele, a v případě že smlouva byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele.
6/ Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není platnost postoupení právně významná. Oznámí-li tedy postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníku, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky (týkající se osoby oprávněné přijmout plnění) i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo, nebo byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná.
7/ Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaná pohledávka existuje (proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení), není však jeho věcí, kdo pohledávku vymáhá; dluh má splnit podle pokynů věřitele.
8/ Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k postoupení došlo (§526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné.
9/ Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení, dlužníkovi vůči postupníku nepřísluší.
V intencích závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, uveřejněném pod číslem 95/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 95/2008“), dále platí, že při popření pravosti pohledávky jiného konkursního věřitele (přihlašovatele pohledávky) má popírající konkursní věřitel nebo popírající správce konkursní podstaty k dispozici všechny hmotněprávní námitky, jež by ke zpochybnění existence popírané pohledávky mohl vůči svému věřiteli uplatnit dlužník.
V rozsudku ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2011, pod číslem 90, pak Nejvyššího soud (v návaznosti na R 95/2008) pro konkursní poměry dodal, že závěry obsažené v R 61/2010 o dlužníkových námitkách proti platnosti postoupení pohledávky oznámenému dlužníku postupitelem, se uplatní i ve sporu o určení pravosti nevykonatelné postoupené pohledávky pro námitky, jež náleží popírajícímu správci konkursní podstaty nebo popírajícím konkursním věřitelům. V takovém případě ani případná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky nevede k závěru, že postupník není ve sporu aktivně věcně legitimován.
V rozsudku ze dne 11. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007, Nejvyšší soud, vycházeje z výše uvedených závěrů, dále vysvětlil, že může-li se dlužník zprostit svého dluhu (závazku) právním úkonem adresovaným postupiteli, dokud mu postoupení pohledávky nebude postupitelem oznámeno, znamená to ve svých důsledcích mimo jiné, že dlužník, kterému bylo postoupení pohledávky oznámeno postupitelem, způsobí svým plněním, započtením nebo jiným způsobilým právním úkonem učiněným vůči postupníkovi zánik pohledávky, i kdyby ve skutečnosti nedošlo k (platnému) postoupení pohledávky nebo kdyby účinky smlouvy o postoupení pohledávky následně zanikly (pominuly). Vzhledem k tomu, že dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení, oznámil-li mu postupitel postoupení pohledávky, nutně z toho vyplývá, že požívá právní ochrany postup dlužníka, který při plnění svých povinností vycházel z oznámení věřitele o postoupení pohledávky.
Je-li dlužník povinen vycházet z oznámení postupitele o postoupení pohledávky, aniž by byl oprávněn domáhat se prokázání smlouvy o postoupení, je z toho třeba dále dovodit, že dlužník je povinen – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §525 obč. zák. – splnit dluh postupníkovi, i kdyby měl pochybnosti o tom, zda k postoupení pohledávky opravdu došlo; totéž platí obdobně pro jiné způsoby zániku postoupené pohledávky.
V poměrech projednávané věci z výše řečeného plyne, že nepokládal-li odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku za právně významné, zda (a v kladném případě kdy) bylo postoupení předmětných pohledávek oznámeno postupitelem (tj. v případě první postupní smlouvy žalobkyní jako původní věřitelkou a v případě druhé postupní smlouvy společností D.) dlužníkovi (srov. v této souvislosti též tvrzení žalovaného v jeho podání ze dne 25. srpna 2008, na č. l. 36 – 37 spisu, podle kterého bylo oznámení o postoupení pohledávek pozdější úpadkyni doručeno 20. září 1999, resp. 1. října 1999), je již proto jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
To, zda a kdy žalobkyně, resp. společnost D. oznámily dlužníkovi postoupení pohledávek ze smluv o zřízení a vedení účtu, je totiž pro posouzení dané věci (z hlediska řešení otázky, zda pohledávky, jež měly být postoupeny společnosti Z., zanikly v důsledku započtení na pohledávky pozdější úpadkyně za tímto postupníkem) určující.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, zrušil Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu