ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4869.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 4869/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce T. K. , proti žalované Ing. E. M. , bytem v Mělníku, Pivovarská 3181, jako správkyni konkursní podstaty úpadce SATURN, hodinářské družstvo v Praze v likvidaci, identifikační číslo 00 50 58 54, zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 533/28, PSČ 170 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 62/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2009, č. j. 13 Cmo 311/2008-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. června 2009, č. j. 13 Cmo 311/2008-80, změnil rozsudek ze dne 8. září 2008, č. j. 58 Cm 62/2007-59, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí, a to „budovy bez č. popisného nebo evidenčního – stavby technického vybavení na parcele č. st. 110 (pozemek jiného vlastníka) a budovy bez č. popisného nebo evidenčního – jiné stavby na parcele č. st. 111 (pozemek jiného vlastníka)“, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram, na listu vlastnictví č. 101, katastrální území Divišovice II, obec Jesenice, okres Příbram (dále jen „sporné stavby“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, tak, že žalobě o vyloučení sporných staveb vyhověl.
Při posuzování důvodnosti žaloby soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalobce v nedobrovolné dražbě konané dne 16. října 2001 (dále jen „dražba“) vydražil (mimo jiné) „nemovitost č. p. 5 na pozemku parc. č. st. 43/3 – objekt k bydlení, zapsanou na listu vlastnictví č. 101, katastrální území Divišovice II, obec Jesenice, u Katastrálního úřadu Příbram (dále jen „hlavní stavba“), a to včetně „všech součástí a příslušenství“. V dražební vyhlášce ze dne 13. srpna 2001 byl předmět dražby dále popsán tak, že původně „Strnadovský mlýn“ byl stavebně a dispozičně upravován a užíván jako školící středisko a také pro letní rekreaci dětí. Areál je napojen na elektrickou síť ze sloupu trafostanice, zásobování vodou z vrtané studny, vlastní čističku odpadních vod, která byla specifikována způsobem – ostatní stavba – betonová nádrž čističky odpadních vod se zastřešením.
2) Podle protokolu o předání předmětu dražby ze dne 30. října 2001 žalobce (jako vydražitel) převzal i listiny související s předmětem dražby a to „kolaudační rozhodnutí – trafostanice, rekonstrukce Strnadovského mlýna, čistička odpadních vod“, vybranou dokumentaci k čističce odpadních vod, revizi elektro a dokumentaci k rekonstrukci Strnadovského mlýna.
3) Dle kolaudačního protokolu ze dne 2. dubna 1999, jedna ze sporných staveb (nacházející se na parcele č. 110) „bude využívána jako bezpřepadová žumpa“ a kolaudačním rozhodnutím ze dne 20. dubna 1999 bylo povoleno užívání i druhé ze sporných staveb (trafostanice a primární přípojky rekreačního zařízení) [na pozemku č. st. 111] .
4) Jako vlastník sporných staveb je v katastru nemovitostí veden úpadce.
5) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 88 K 53/2006-6, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce a správkyní konkursní podstaty byla ustavena žalovaná.
6) Žalovaná sporné stavby sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce a žalobce podal včas žalobu o jejich vyloučení (§19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání).
7) Podle znaleckého posudku zpracovaného Ing. Z. Z,, č. 2831 10/08, ze dne 12. června 2008 (č.l. 52), sporné stavby byly vybudovány v rámci rekonstrukce bývalého Strnadovského mlýna na rekreační areál, společně s tímto areálem byly kolaudovány a užívány a bez jejich existence by nemohl být areál uveden do provozu a plně a řádně užíván. Sporné stavby byly projektovány, povoleny, realizovány a kolaudovány v úzké souvislosti s rekonstrukcí stavby hlavní a existuje úzká podmiňovací sounáležitost mezi nimi a hlavní stavbou. Sporné stavby jsou využívány pouze pro funkční potřeby stavby hlavní a neslouží ani nemohou sloužit k jiným účelům. Jejich existence je smysluplná pouze v souvislosti s areálem Strnadovský mlýn především vzhledem k jeho izolované poloze. Oddělením sporných staveb by stavba hlavní nemohla být řádně užívána (nemohly by být likvidovány její splaškové vody a nebyla by elektrifikována). Dále se znalec vyjadřuje i „k právní problematice“ a po citaci ustanovení §120 a §121 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dovozuje, že sporné stavby nejsou součástí hlavní stavby, ale jejím příslušenstvím.
Vycházeje z výše uvedeného odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který sporné stavby považoval za příslušenství hlavní stavby ve smyslu ustanovení §121 obč. zák. a dále dovodil, že nebyly v dražební vyhlášce identifikovány, pročež se žalobce jejich vlastníkem nestal – uzavřel, že sporné stavby jsou součástí hlavní stavby ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 obč. zák.
Přitom akcentoval, že „kritériem hodnocení jako součásti věci je její sounáležitost s věcí, jež je subjektivním kritériem, neboť to, co k věci podle její povahy náleží, se určuje podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci a míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc hlavní“. „Druhým, objektivním, kritériem je oddělitelnost věci ve smyslu fyzickém, přičemž formulace ,nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘, nevylučuje možnost faktické separace věci“. „Znehodnocením věci nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní, nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné, jež nastoluje stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží k původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec“. „Mezi věcí a její součástí vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím; rozdíl tu spočívá v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak pro věc hlavní“. „Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věcí, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti“.
V projednávané věci sporné stavby „jsou přímo určeny k užívání Strnadovského mlýna nikoliv jejich vlastníkem, nýbrž na základě rozhodnutí stavebního úřadu“. Pokud by byly odděleny od stavby hlavní, ta by přestala být provozuschopná, resp. její provoz by mohl pokračovat jen v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, jež je z roku 1999 a jež je podmíněno výstavbou sporných staveb. Oddělením od hlavní stavby by sporné stavby postrádaly základní znak věci v právním smyslu, tj. její využitelnost ve prospěch člověka (hlavní stavba se nachází osamoceně).
Poukazuje na ustanovení §36, §53 a §54 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách a na ustanovení §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, odvolací soud dále uzavřel, že žalobce se vlastníkem sporných staveb stal bez ohledu na to, zda „je tato skutečnost vyznačena v katastru nemovitostí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka opakuje, že sporné stavby jsou zapsány „v příslušném katastru nemovitostí“ a jsou příslušenstvím věcí hlavní (hlavní stavby) a nikoli její součástí. Dále poukazuje na vymezení předmětu dražby v dražební vyhlášce a dalších listinách, zdůrazňujíc, že sporné stavby žalobce v dražbě nenabyl, když v dražební vyhlášce „specifikovány“ nebyly. Navíc šlo o dražbu nedobrovolnou, „která mohla postihovat pouze věci zajištěné zástavním právem a nikoliv samostatné a v katastru nemovitostí evidované věci v majetku úpadce, které nebyly zatíženy zástavním právem anebo jiným právem věřitele, který dal k nedobrovolné dražbě podnět“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 o. s. ř., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Byť dovolatelka ohlašuje uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., posuzováno podle obsahu veškerá dovolací argumentace směřuje ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, podle něhož sporné stavby jsou součástí hlavní stavby a nikoliv jejím příslušenstvím.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Podle ustanovení §121 odst. 1 obč. zák. příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
Obecně platí, že součástí věci je vše, co k této věci jako hlavní podle její povahy fyzicky a zároveň funkčně náleží (vzájemná sounáležitost mezi věcí považovanou za hlavní a součástí) a nemůže od ní být odděleno, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila. Neoddělitelnost není jen fyzická či technická, nýbrž i funkční. Znehodnocením je třeba rozumět funkční újmu, kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu (např. jde o zničení hlavní věci, hospodářské poškození hlavní věci v míře znamenající ztrátu její peněžité hodnoty, výrazné estetické zhoršení vzhledu hlavní věci, popř. i jiné její znehodnocení). Souhrnně řečeno, jde o takovou újmu na hodnotě hlavní věci, že tato hlavní věc již není schopna sloužit svému původnímu účelu buď vůbec, anebo z velké části kvalitně. Součást hlavní věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tedy ani způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. Hlavní věc i její součást tak tvoří jedinou věc neboli celek, který je v důsledku toho i podroben jednotnému právnímu režimu. V důsledku toho se proto právní úkony a jimi založená práva a vzniklé povinnosti, jejichž předmětem je určitá hlavní věc, vztahují i na všechny její součásti. Součást hlavní věci tak přechází na nabyvatele hlavní věci bez dalšího, tj. i když není tak výslovně uvedena a identifikována (individualizována) ve smlouvě o převodu hlavní věci. Vědomí nabyvatele hlavní věci o tom, zda spolu s hlavní věcí nabývá její součást, není právně rozhodné (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 599-600).
Oproti tomu je třeba rozlišovat mezi hlavní věcí a věcí, která k ní přísluší, neboli příslušenstvím věci hlavní věci, jež hlavní věci a k jejímu prospěchu svým hospodářským spojením funkčně slouží. Obě tyto věci, tj. hlavní věc i příslušenství, jsou přitom samostatnými věcmi v právním smyslu. Má-li být určitá věc příslušenstvím hlavní věci, musí být toto příslušenství určeno jejím vlastníkem k trvalému užívání s hlavní věcí. Vyžaduje se přitom trvalé, nikoli jen přechodné užívání příslušenství s hlavní věcí, tj. obě věci, jak hlavní věc, tak příslušenství musí být trvale a funkčně spojeny společným hospodářským účelem. Hlavní věc i příslušenství musí patřit témuž vlastníkovi; není-li tomu tak, nejde o příslušenství hlavní věci. Tvoří-li věc příslušenství hlavní věci, tj. splňuje-li všechny pojmové znaky příslušenství podle ustanovení §121 odst. 1 obč. zák., platí jako obecná zásada, že příslušenství sdílí právní osud hlavní věci, s výjimkou případů, ve kterých by smluvní strany uplatnění této zásady v konkrétní smlouvě u příslušenství vzájemně vyloučily. Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, požaduje se, aby ve smlouvě byla navíc vyjádřena vůle převést věc i s příslušenstvím (srov. tamtéž str. 607-608).
Výše uvedené závěry právní teorie ohledně definice součásti věci byly akceptovány i soudní praxí. K tomu srov. např. v obecné poloze důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 13/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží, a to nejen fyzicky, ale i funkčně, a co nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, a to rovněž nejen fyzicky nebo technicky, ale také funkčně; znehodnocením věci se rovněž rozumí funkční újma, která má za následek ztrátu její peněžité hodnoty nebo jiné poškození, pro které není schopna zcela nebo zčásti sloužit svému původnímu účelu.
Již dřívější judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, rozsudek ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, jakož i rozsudek ze dne 30. července 2003, sp. zn. 33 Odo 351/2002) přitom dovodila, že právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její povahy náleží“, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy vyloženě ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří“ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila“ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení“ zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci, přes manipulaci neničící podstatu věci, po pouhé volně proveditelné odnětí věci. Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní, nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.
Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou. Nutnou podmínkou pro to, aby původní samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci, je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Má-li tedy určitá věc, která je spojená s jinou věcí, vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věcí.
Promítnuto do poměrů projednávané věci (k tomu srov. jednak skutkové závěry formulované ve znaleckém posudku, jednak rozhodnutí vydaná ve stavebním řízení ohledně povolení užívání hlavní stavby a sporných staveb), shledává Nejvyšší soud právní posouzení věci odvolacím soudem věcně správným a se závěrem, podle něhož sporné stavby jsou součástí hlavní stavby, nikoliv jejím příslušenstvím, se ztotožňuje.
Současně dodává, že na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu by ničeho nezměnilo ani posouzení sporných staveb jako příslušenství hlavní stavby, když v daných poměrech nemohl mít vlastník předmětu nedobrovolné dražby, dražebník ani vydražitel žádné pochybnosti o tom, že příslušenstvím hlavní stavby jsou i sporné nemovitosti, a to bez ohledu na to, že nebyly v dražební vyhlášce individualizovány (k tomu srov. např. mutatis mutandis důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 1441/2007, ve vazbě na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně za zcela nepřípadnou Nejvyšší soud považuje argumentaci dovolatelky, podle níž předmětem nedobrovolné dražby mohly být pouze věci zatížené zástavním právem. Přímo z právního předpisu (viz ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, resp. ustanovení §153 odst. 2 obč. zák., v pozdějším znění) totiž jednoznačně vyplývá, že zástavní právo se vztahuje i na příslušenství zástavy.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu