ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4886.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4886/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce JUDr. Františka Loskota, CSc ., advokáta, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556, PSČ 500 03, jako správce konkursní podstaty úpadkyně MIKA TRANS spol. s r. o., identifikační číslo 47453559, proti žalovanému JUDr. Petru Wildtovi, Ph. D., advokátu, se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038, PSČ 500 02, jako správci konkursní podstaty úpadkyně MIKA akciová společnost, identifikační číslo 64829511, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové , se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova 189/1, PSČ 500 39, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 Cm 44/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2007, č. j. 11 Cmo 32/2007-328, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2007, č. j. 11 Cmo 32/2007-328, se zamítá v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do určení, že označená kupní smlouva ze dne 15. října 1999 je právně neúčinná vůči konkursním věřitelům úpadkyně MIKA TRANS spol. s r. o.
II. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do určení, že označená kupní smlouva ze dne 15. října 1999 je právně neúčinná vůči správci konkursní podstaty úpadkyně MIKA TRANS spol. s r. o. a co do výroku o nákladech řízení, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. září 2006, č. j. 45 Cm 44/2001-283, Krajský soud v Hradci Králové na základě žaloby správce konkursní podstaty úpadkyně MIKA TRANS spol. s r. o. (dále též jen „první úpadkyně“), směřující vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně MIKA akciová společnost (dále též jen „druhá úpadkyně“), určil, že kupní smlouva ze dne 15. října 1999, uzavřená mezi pozdější první úpadkyní (jako prodávající) a pozdější druhou úpadkyní (jako kupující), jejímž předmětem byl převod celkem pěti nemovitostí podrobněji konkretizovaných ve výroku rozsudku (dále též jen „kupní smlouva“), je vůči věřitelům i vůči správci konkursní podstaty (žalobci) první úpadkyně právně neúčinná (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
Pro zjištění poměrů první úpadkyně v době uzavření kupní smlouvy považoval soud za zásadní zjištění, že pozdější první úpadkyně měla tehdy vůči 10 věřitelům (z nichž jedním byla pozdější druhá úpadkyně) závazky ve výši 10 miliónů Kč a že takto byl převeden jediný hodnotný majetek pozdější první úpadkyně; započtením kupní ceny se sice snížil závazek pozdější první úpadkyně vůči pozdější druhé úpadkyni, nezbyly však prostředky k zaplacení pohledávek ostatních věřitelů.
Na tomto základě soud - cituje ustanovení §39 a §42a odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a ustanovení §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
1/ Není opodstatněná žalobcova námitka, že kupní smlouva je neplatná ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., jelikož nebylo prokázáno, že by jednatel pozdější první úpadkyně Ing. P. A. byl k uzavření kupní smlouvy přinucen. O trestní odpovědnosti v souvislosti s odporovatelným úkonem nebylo rozhodnuto (žádný ze zúčastněných nebyl pravomocně odsouzen). Pouze předpokládaná trestněprávní odpovědnost osob zúčastněných na posuzovaném právním úkonu nezakládá právo soudu v tomto řízení považovat posuzovaný právní úkon za absolutně neplatný pro rozpor s trestním zákonem.
2/ Kupní smlouva je odporovatelným právním úkonem. Kupní smlouvu dlužník (pozdější první úpadkyně) uzavřel - v intencích §42a odst. 2 obč. zák. a právního názoru obsaženého např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 53/2004“) - s osobou blízkou (pozdější druhou úpadkyní), jelikož Ing. V. Š. byl „statutárním zástupcem“ kupujícího a zároveň „majoritním vlastníkem společnosti prodávajícího“.
3/ Vzhledem k postavení osob jednajících za obě společnosti je vyloučeno, že by kupující dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat.
4/ V konkursním režimu musí být do konkursní podstaty vrácen majetek převedený odporovatelným právním úkonem, případně do ní musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
5/ Cílem odporovatelnosti je dosáhnout neúčinnosti právního úkonu dlužníka vůči jeho konkursním věřitelům. Jde o úkony, které zmenšují majetek dlužníka a tím v konečném důsledku i krátí konkursní podstatu a snižují možnost uspokojení pohledávek konkursních věřitelů.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud uzavřel, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou správné.
Zdůraznil dále, že základním předpokladem úspěšnosti žaloby je, že právní úkon (kupní smlouva) je platný, když neplatnému právnímu úkonu odporovat nelze. K tomu dodal, že absolutní neplatnost tohoto právního úkonu - ve sporu namítaná - „nebyla v řízení bezpečně prokázána“, odkazuje potud na důvody obsažené v rozsudku soudu prvního stupně. Na uvedeném podle odvolacího soudu ničeho nemění ani obsah rozhodnutí Policie České republiky, jehož se dovolával žalobce. Se zřetelem k odložení věci je totiž soud oprávněn a povinen si otázku naplnění skutkové podstaty trestného činu posoudit sám; potud odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2662/99 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2000, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Pro úplnost odvolací soud dodal, že absolutní neplatnost kupní smlouvy by musela vést k zamítnutí žaloby.
Podle odvolacího soudu byly splněny i další předpoklady, za nichž lze žalobě vyhovět.
Dle ustálené soudní praxe (R 53/2004) je kupující ve vztahu k prodávající osobou blízkou, vzhledem k postavení Ing. Š. Blízká osoba pak musí prokazovat, že úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat (nese o tom břemeno tvrzení, povinnost důkazní i břemeno důkazní). Kdyby se jí takový důkaz nezdařil nebo kdyby v tomto směru existovala pochybnost, byla by odpůrčí žaloba úspěšná.
Z provedeného dokazování podle odvolacího soudu vyplývá, že kupní smlouva byla uzavřena s úmyslem zkrátit věřitele. K uzavření smlouvy došlo v období cca půl roku před prohlášením konkursu na obě společnosti (konkurs na majetek kupující byl dokonce prohlášen dříve, než konkurs na majetek prodávající), přičemž v té době již prodávající byla v platební neschopnosti. Navíc kupující (správně prodávající) neobdržela kupní cenu v hotovosti, ale formou zápočtu, což bylo výhodné pouze pro kupující.
Kupující (pozdější druhá úpadkyně) nepochybně neměla prostředky na zaplacení kupní ceny (vzhledem k tomu, že kupní cena byla uhrazena zápočtem a již 15. května 2000 byl prohlášen konkurs na majetek kupující).
K námitce žalovaného, že byli uspokojováni i další věřitelé, odvolací soud uvedl, že úmysl zkrátit věřitele se nemusí vztahovat na všechny věřitele. Ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymáhané pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některého z nich, popřípadě, zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku; potud v judikatuře odkázal např. na „Jc 104/2000“ (touto v rozhodnutí nevysvětlenou zkratkou je zřejmě míněn odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2000, pod číslem 104).
S poukazem na personální propojenost obou společností osobou Ing. Š. pak odvolací soud dovodil, že úmysl (prodávající) zkrátit věřitele byl kupující mimo jakoukoli pochybnost znám. Tvrzení jmenovaného, že do chodu pozdější první úpadkyně nezasahoval a že jednatelé pozdější první úpadkyně byli odpovědni za svou činnost a byli za to placeni, nemůže podle odvolacího soudu na uvedeném nic změnit vzhledem k účelovosti a právní nerozhodnosti tohoto tvrzení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel souhlasí s tím, že kupní smlouva je právním úkonem učiněným mezi osobami blízkými, nikoli však se závěrem, že jde o právní úkon zkracující věřitele pozdější první úpadkyně.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se skutkovými, zejména však právními, námitkami obsaženými v jeho písemném závěrečném návrhu ze dne 30. června 2006 a v jeho odvolání ze dne 29. listopadu 2006, zdůvodňujícími, proč kupní smlouva nemůže být odporovatelným právním úkonem.
V této souvislosti zdůrazňuje, že již při jednání před soudem prvního stupně a dále pak podrobně při jednání před odvolacím soudem poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2662/99.
Podle tohoto rozsudku - pokračuje dovolatel - je pro určení, zda jde o neúčinný právní úkon dle §42a obč. zák., nutné vycházet ze skutečnosti, zda sjednaná kupní cena odpovídala obvyklé „tržní“ ceně či nikoliv. Jestliže v majetku dlužníka byla předmětnou kupní smlouvou „nahrazena“ prodávaná věc odpovídajícím peněžním plněním (kupní cenou, respektive pohledávkou na zaplacení kupní ceny), pak není možné dovodit, že by kupní smlouva zkracovala uspokojení vymahatelných pohledávek žalobce (v daném případě konkursních věřitelů).
Na uvedeném závěru (dle citovaného judikátu) podle dovolatele nic nemění ani to, že sjednaná kupní cena (jako pohledávka prodávajícího) nebyla ve skutečnosti zaplacena, ale započtena. Započtení (bez zřetele k tomu, zda bylo provedeno jednostranným právním úkonem nebo dohodou), jež následovalo po uzavření kupní smlouvy, sice způsobilo, že prodávající neobdržel odpovídající peněžní prostředky, které by mohl použít na úhradu svých dluhů, avšak odporovatelnost tohoto započtení nebyla v řízení napadena.
Dovolatel míní, že „situace“ popisovaná v označeném rozhodnutí je téměř shodná se situací týkající se kupní smlouvy v této věci. V tomto směru tvrdí, že odvolací soud sám „při konstatování odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně“ uvádí, že nebylo prokázáno, že by (tržní) kupní cena nemovitostí byla podstatně vyšší než dohodnutá (kupní cena). Přitom upozorňuje, že podle znaleckého posudku Jiřího Melicha (jenž si nechal vyhotovit pro účely tohoto sporu) byla tržní hodnota převáděných nemovitostí určena částkou 5.800.000,- Kč (smluvená kupní cena činila 7.395.091 Kč).
Soudy obou stupňů podle dovolatele raději ani nezhodnotily nabídky předložené společnostmi NIVA s. r. o. a Českou obchodní a finanční, a. s., jež od počátku označoval za účelové a dodatečně vytvořené dokumenty.
Dovolatel rovněž poukazuje na to, že k započtení nedošlo v brzké době po uzavření kupní smlouvy, nýbrž až 31. prosince 1999 a nestalo se tak formou jednostranného právního úkonu první úpadkyně, nýbrž na základě dohody účastníků, jak je založena ve spisu. Kdyby byl konkurs na majetek první úpadkyně prohlášen před koncem roku (1999) byla by pozdější druhá úpadkyně povinna uhradit kupní cenu v penězích (šlo by o zakázaný zápočet). Odporovatelnost provedeného zápočtu však žalobce nenamítá. K tomu dovolatel dodává, že podle názoru Nejvyššího soudu formulovaného ve výše označeném rozhodnutí je soud v řízení vázán žalobou (dle §153 odst. 2 o. s. ř.), takže se bez návrhu nemůže tímto právním úkonem zabývat. Žalobce přitom v řízení hovoří o zápočtu pouze jako o důkazu, nikoliv jako o úkonu, který by měl být neúčinný. V petitu žaloby žalobce vždy uvádí pouze neúčinnost kupní smlouvy. Ta však nemůže být neúčinná právě vzhledem k dohodnuté kupní ceně, jež je vyšší, než cena obvyklá.
Napadené rozhodnutí založené (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) na úvaze, že kupní smlouva je neúčinná, jelikož kupní cena nebyla uhrazena, nýbrž započtena, odporuje podle dovolatele ustanovení §42a obč. zák. i citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky:
„Zda soud může odporovatelnost právního úkonu posuzovat takto teleologicky (uzavřena smlouva, z níž v důsledku nenamítaného zápočtu není plněno, avšak pohledávky prodávajícího nejsou později v celém rozsahu uspokojeny) či nikoliv.“
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Rozhodnutí soudů nižších stupňů má po skutkové i právní stránce za správné a odpovídající řádnému procesnímu postupu. Napadené rozhodnutí je podle jeho přesvědčení v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2662/99. Dovolateli žalobce vytýká, že zcela opomíjí okolnosti uzavření kupní smlouvy, zejména vědomí kupující (pozdější druhé úpadkyně) o předlužení pozdější první úpadkyně, personální propojení prodávající a kupující a skutečnost, že všechna podstatná aktiva pozdější první úpadkyně byla systematicky převedena na pozdější druhou úpadkyni, přičemž se prohloubila zadluženost pozdější první úpadkyně tím, že jí vznikly další daňové závazky (na dani z převodu nemovitostí 369.755,- Kč, na dani z přidané hodnoty 605.246,- Kč).
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí beze zbytku nevychází z judikatury Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §16 ZKV právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v §42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel (odstavec 1). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit nejen proti osobám, které s úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon, nýbrž i proti jejich dědicům; proti třetím osobám jen tehdy, jestliže jim byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci (odstavec 2). Odporovatelným právním úkonem nemůže být vyrovnána vzájemná pohledávka odpůrce proti úpadci (odstavec 3). Vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, musí být vráceno do podstaty, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (odstavec 4).
V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení v době prohlášení konkursu na majetek první úpadkyně (21. června 2000). V době, kdy o věci rozhodovaly soudy nižších stupňů, již bylo uvedené ustanovení doplněno o odstavce 5 (zákonem č. 257/2004 Sb.) a 6 (zákonem č. 377/2005 Sb.), tato doplnění se však netýkají otázek posuzovaných v projednávané věci.
Podle ustanovení §42a obč. zák. (ve znění, jež od uzavření kupní smlouvy nedoznalo změn) věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odstavec 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (odstavec 2). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odstavec 3). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odstavec 4).
Dovolatel vede polemiku s napadeném rozhodnutím v rovině závěru, že kupní smlouva byla právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele.
K této otázce se Nejvyšší soud vyslovil především v rozsudku uveřejněném pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 64/2002“). Tam uzavřel, že odpůrčí žalobě ve smyslu §42a obč. zák. lze vyhovět, jen je-li prokázáno (důkazní břemeno nese žalobce), že dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky jeho věřitele. Dlužníkův právní úkon zkracuje pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jeho důsledku nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt tohoto úkonu - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 30/2009“) Nejvyšší soud navázal na závěry formulované v R 64/20002 vysvětlením, že ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil.
K tomu Nejvyšší soud dodal, že neměl-li dlužníkův právní úkon za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu svých aktiv - ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí.
A konečně, Nejvyšší soud v R 30/2009 také doplnil, že pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.
Poměřováno těmito judikatorními závěry (jež logicky navazují na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu §42a obč. zák. (včetně rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2662/99, na který odkazuje dovolatel), a tuto dále dotvářejí, je napadené rozhodnutí co do závěru, že kupní smlouva byla právním úkonem zkracujícím věřitele pozdější první úpadkyně, správné. Je totiž zjevné, že v důsledku dohody z 31. prosince 1999, o započtení kupní ceny na pohledávku pozdější druhé úpadkyně, se pozdější první úpadkyni za prodaný majetek žádného skutečného (reálného) protiplnění (z nějž by mohli její konkursní věřitelé uspokojit své pohledávky) nedostalo.
Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že důvod potvrdit rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo určeno, že kupní smlouva je právně neúčinná vůči konkursním věřitelům v konkursu vedeném na majetek první úpadkyně, odvolací soud měl a dovolateli se uplatněným dovolacím důvodem správnost této části napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující do popsané části napadeného rozsudku zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Odvolací soud nicméně přehlédl, že úprava odporovatelnosti obsažená v §16 ZKV (jejíž odchylky ve vztahu k §42a obč. zák. popsal Nejvyšší soud ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněném pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) není podkladem pro závěr, že na základě správcem konkursní podstaty podané odpůrčí žaloby je možné vyslovit neúčinnost dlužníkova právního úkonu nejen vůči konkursním věřitelům dlužníka, nýbrž (navíc) i vůči správci konkursní podstaty dlužníka.
V rozsudku ze dne 5. června 2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2008. pod číslem 165, Nejvyšší soud naopak výslovně uzavřel, že vyslovení neúčinnosti právního úkonu dlužníka také (navíc) vůči správci konkursní podstaty možné není.
Nejvyšší soud tudíž z výše popsaných příčin, a aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř. ), napadený rozsudek zrušil ve zbývající části, tedy v rozsahu, ve kterém byla neúčinnost kupní smlouvy vyslovena i vůči správci konkursní podstaty úpadkyně a v závislých výrocích o nákladech řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Věc pak ve zrušeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu