ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.513.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 513/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobců: A) J. V., B) B. V., C) M. Z., všichni zastoupeni advokátem, proti žalované Ing. L. B., zastoupené advokátem, o 1,996.164,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 415/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1999, čj. 13 Co 411/99 - 151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud jako soud odvolací shora uvedeným napadeným rozsudkem rozhodl k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 1999 čj. 18 C 415/93 - 118, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované k rukám jejího advokáta náklady odvolacího řízení. Současně odvolací soud ve výroku sub. III. rozhodl, že nárok žalobců, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání k posouzení otázky vystupování zástupce podnikatele ve vztahu k dalšímu právnímu subjektu a k posouzení otázky výkladu, zda zavazuje podnikatele jednání jeho zaměstnance v případě, kdy podnikatel k jeho právním úkonům nedal souhlas, se zamítá.
Žalobou se žalobkyně J. V. domáhala na žalované zaplacení částky 778.863,60 Kč,- s úroky z prodlení, usnesením pak soud prvního stupně připustil, aby do řízení přistoupili další účastníci B. V. a M. Z. jako žalobci, dalším usnesením pak připustil změnu žalobního návrhu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit všem žalobcům částku 1,999.952,60,- Kč s úroky z prodlení od 1. 4. 1993 do zaplacení a konečně dalším usnesením ze dne 31. 5. 1999 zastavil řízení co do částky 3.357,- Kč., ohledně které žalobci vzali žalobu zpět, když žalovaná se zastavením řízení o tuto částku souhlasila.
Soud prvního stupně rozsudkem žalobu zamítl a uložil žalobcům nahradit žalované náklady řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 30. 12. 1991 uzavřena hospodářská smlouva o spolupráci při poskytování ubytovacích služeb a služeb s tím spojených zahraničním i tuzemským zákazníkům podle §352 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též "hosp. zák."), jejíž smluvní stranou žalovaná nebyla a nebyla jí ani v dodatku ze dne 20. 11.1992. Ke změně v subjektu nedošlo ani dohodou ve smyslu §493 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též "obč. zák."), jehož je třeba použít podpůrně vzhledem k absenci obdobného ustanovení v obchodním zákoníku, protože žalovaná dodatek č. 2 ke smlouvě podepsala za J. D. , k čemuž však nebyla zmocněna a tem ani dodatečně tento úkon neschválil. Pan J. D. zamýšlel podnik C. P. dále neprovozovat od 1. 1. 1993, o čemž hovořil se žalobci i se žalovanou. Soud prvního stupně měl za to, že od 1. 1, 1993 vznikal mezi účastníky závazkový vztah případ od případu, aniž žalovaná měla uzavřenu dlouhodobou smlouvu o využití kapacity penzionu pro ubytování své klientely. Od 1. 1. 1993 byla žalovaná v právním vztahu se žalobci za svou C. B. - T., nikoli za C. P. Ke smluvnímu ujednání mezi účastníky o závazku žalované zaplatit ze nevyužitím kapacitu v penzionu V. nedošlo. Proto soud prvního stupně žalobu neshledal důvodnou.
K odvolání žalobců, kteří namítali především, že závazkové vztahy mezi účastníky měli být vzhledem k ust. §763 odst. 1 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen "obch. zák.") posuzovány podle hospodářského zákoníku, odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení a došel k závěru, že odvolání nejsou důvodná.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny rozhodující důkazy, jejichž hodnocení odpovídá ust. §132 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen "o. s. ř.") a že žádný z účastníků proti skutkovým zjištěním nic nenamítal. Pokud jde o právní posouzení věci, rozhodně nelze souhlasit s vývody odvolatelů. Nesprávně se domnívají, že právní vztah mezi nimi a žalovanou je nutno posoudit podle hospodářského zákoníku. Smlouva, kterou uzavřeli první žalobkyně a podnikatel J. D. dne 30. 12. 1991 sice bylo uzavřena podle tehdy platného a účinného ust. §352 hosp. zák., avšak o právní vztah z této smlouvy mezi účastníky vůbec nejde. Tzv. dodatek č. 2 k této smlouvě, datovaný dne 20. 11. 1992, se týká těchže účastníků hospodářské smlouvy, jen na straně objednatele je žalovaná uvedená jako ředitelka C. P. s dodatkem "která osobně přebírá veškeré závazky v případe likvidace C. P." Tímto prohlášením se žalovaná platně nemohla zavázat k převzetí závazků podnikatele J. D. vůči žalobkyni J. V., nehledě na to, že hospodářská smlouva ze dne 30. 12. 1991 neobsahuje závazek objednatele poskytnout plnění za nevyužitou kapacitu penzionu žalobců, to je stanoveno až v dodatku č. 2 k této smlouvě, v níž se objednatel zavazuje, že zajistí využití lůžkové kapacity penzionu V. na minimálně 65% v průměru na čtvrtletí kalendářního roku a že v případě nižšího využití složí peněžní částku odpovídající tomuto plnění. Tento závazek nelze považovat ani za samostatný závazek žalované vůči žalobkyni J. V., ostatní žalobci ve smlouvě jako smluvní strana nejsou vůbec uvedeni.
Odvolací soud dovodil, že v žádném případě nejde ze strany žalované o dohodu o postoupení práv ze závazku z hospodářské smlouvy ze dne 30. 12. 1991, neboť existence takové dohody nebyla prokázána a dokonce ani tvrzena. Výklad ustanovení §128 hosp. zák. zastávaný žalobci, je zcela mylný. Mylný je rovněž názor žalobců, že žalovaná uznala vůči nim závazek s účinky podle §132 hosp. zák. tím, že podepsala zápis z 4. 3. 1993 o finančním vyrovnání závazku C. B. T. vůči penzionu V . Kromě toho, že věc nelze posuzovat podle hospodářského zákoníku, je tento názor nesprávný i proto, že jako oprávněný se uvádí hotel V., který je ve spoluvlastnictví žalobců (všichni spoluvlastníci nejsou ani v této věci účastníky řízení.) I kdyby žalobci uzavřeli smlouvu ve smyslu §106za odst. 2 a §360a hosp. zák., smlouva o sdružení (konsorciu) neučinila ze sdružení právnickou osobu. Žalobci by se mohli teoreticky domáhat každý samostatně svého nároku, který jim vznikl v souvislosti s činností konsorcia, nikoli solidárně, jak se domáhají v žalobě. Tzv. aktivní solidarita věřitelů k plnění peněžitého dluhu může být založena jen zákonem, rozhodnutím soudu nebo smlouvou. Za účinnosti občanského zákoníku a hospodářského zákoníku do 31.12.1991 nebyla aktivní solidarita věřitelů výslovně upravena, stalo se tak až ustanovením §513 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992. Soud prvního stupně správně uvedl, že vzhledem k ust. §493 obč. zák., jehož je třeba použít pro případ, že by mělo dojít ke změně závazku z hospodářské smlouvy uzavřené dne 30. 12. 1991, by bylo třeba souhlasu účastníků se změnou. Navíc by mohlo dojít ke změně závazku jen pokud závazek platně vznikl a trval v době, kdy ke změně má dojít. Žalobci netvrdí, že by žalobkyně J. V. byla zmocněna a k tomu, aby za ně jednala při uzavření hospodářské smlouvy z 30. 12. 1991, příp. dodatku k ní z 20. 11. 1992. Žalobci B) a C) tedy nejsou účastníky uvedené smlouvy včetně dodatku k ní.
Dále odvolací soud došek k závěru, že k tomu, aby bylo možno posuzovat dodatek č. 2 za inominátní, by musel být dostatečně určen předmět závazků účastníků. Při nesplnění tohoto požadavku smlouva podle §269 odst. 2 druhá věta odch. zák. uzavřena není, což znamená neexistenci smlouvy (negotium nullum). Dodatek č. 2 ze dne 20. 11. 1992 nelze považovat ani za inominatní smlouvu ve smyslu ust. §269 obch. zák., ani za smlouvu o prodeji podniku podle §476 odch. zák.
Odvolací soud uzavřel, že požadavek žalobců se nezakládá na žádném právním důvodu, který by zavazoval žalovanou a proto je zamítaný rozsudek soudu prvního stupně věcně správný.
V závěru odůvodnění odvolací soud uvedl, že žalobci navrhli, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud připustil dovolání k řešení právní otázky vystupování zástupce podnikatele a současně i podnikatele ve vztahu k dalšímu právnímu subjektu a k posouzení otázky výkladu, zda zavazuje podnikatel jednání jeho zaměstnance v případě, kdy podnikatel k jeho právním úkonům nedal souhlas. Odvolací soud však právní otázky vůbec neřešil, neboť to nebylo s ohledem na jeho závěry třeba a proto neshledal podmínky pro připuštění dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. a návrh žalobců v tomto směru zamítl.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci, zastoupeni advokátem, dovolání, jehož důvody spatřují v porušení ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a dále v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Pokud jde o ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., žalobci vytýkají odvolacímu soudu, že nepřipustil jejich jednání v postavení aktivně solidárních dlužníků. Tímto postupem jim soud znemožnil jednat tak, jak k tomu byli podle smlouvy a hmotného práva oprávněni Odvolací soud tedy nepřiznal žalobcům postavení nerozlučných účastníků řízení, které vyplývá jednak ze smlouvy o konsorciu, jednak z hlediska jejich postavení podílových spoluvlastníků, kde aktivní solidaritu zakládá ust. §139 obč. zák.
Žalobci odkazují na ust. §106zb. hosp. zák., podle něhož v případě, kdy účastník konsorcia činí také z příkazu a jménem ostatních společníků, nebo jednali-li všichni účastníci společně nebo společným zmocněncem, je každý účastník vůči třetím osobám oprávněn a zavázán solidárně. Odvolací soud vůbec nezjišťoval, na jakém základě žalobci společně podnikali, pouze ústně v průběhu jednání konstatoval, že aktivní solidarita nebyla podle hospodářského zákoníku možná, resp. že nebyla upravena. Soud patrně přehlédl cit. ustanovení a rozhodl v příkrém rozporu s právním postavením žalobců v době uzavření smlouvy s podnikatelem J. D. Pokud odvolací soud konstatuje, že konsorcium netvořilo právnickou osobu, žalobci tak v řízení nevystupovali, ale vystupovali vždy jako solidárně oprávněné fyzické osoby, které společně podnikají.
Žalobci prokazují, že dne 1. 11. 1991 za účinnosti hospodářského zákoníku založili konsorcium, které mělo provozovat penzion na společný účet . Pan B. V. a paní M. Z. podepsali dne 30. 12. 1991 hospodářskou smlouvu, protože jednali ve smyslu §106zb. hosp. zák. z příkazu a jménem ostatních společníků konsorcia a jejich jednáním vznikla na straně všech členů konsorcia aktivní solidarita. Odvolací soud svým nesprávným právním názorem a aniž by se opřel o nějaké důkazy, vyslovil, že žalobci B. V. a M. Z. nejsou ve věci aktivně legitimováni a tím jim znemožnil jednat před soudem a zároveň tím znemožnil J. V. jednat jako aktivně legitimovaný věřitel a z procesního hlediska jako nerozlučný společník na straně žalující.
Podle názoru žalobců je třeba hodnotit ve smyslu ust. §763 odst.1 obch. zák. právní vztahy vzniklé před dnem účinnosti obchodního zákoníku podle dosavadní právní úpravy. Pokud právní úkony označené jak dodatek č. 1 a č. 2 (k hospodářské smlouvě) vycházely z takto uzavřeného právního úkonu a tento úkon měnili a doplňovali, je absurdní závěr, že by takové změny závazku byly posuzovány podle jiného režimu, než byl hospodářský zákoník. Žalobci se však domnívají, že pro posouzení věci samé není rozhodný právní režim. Kdyby totiž platil pro daný vztah občanský zákoník, je úprava postoupení závazku v tomto zákoně postavena na stejném principu jako v hospodářském zákoníku. Při prakticky shodné hmotněprávní úpravě a při identitě skutkového stavu nelze žalobní nárok zamítnout jen proto, že navrhovatel nárok opřel o jinou úpravu, než učinil odvolací soud.
Dovolatelé zdůrazňují, že stěžejním právním úkonem byl dodatek č.2 ze dne 20. 11. 1992, který žalovaná vlastnoručně podepsala, k čemuž byla oprávněna jménem svého zaměstnavatele, podnikatele J. D. Žalovaná je uvedena na straně objednatele jako ředitelka O. P. (správně C. P.) s dodatkem, "která osobně přebírá veškeré závazky v případě likvidace C. P. " (správně C. P.). Žalovaná před tím podepsala i dodatek č. 1, což bylo potvrzeno svědeckou výpovědí J. D. Odvolací soud své právní stanovisko k dodatku č. 1 vůbec konkrétně právně nezdůvodňuje .Celou právní konstrukci postavil na nesprávné interpretaci hospodářského zákoníku.
Dovolatelé dále uvádějí, že druhou právní otázkou je, zda žalovaná mohla současně vystupovat jako zaměstnanec podnikatele J. D. a současně jako soukromý podnikatel podnikající pod jménem C. B. Skutečnost, že takto žalovaná vystupovala, plyne z textu dodatku č. 2. O tom, že tento dodatek byl opatřen zároveň razítkem C. B. , se odvolací soud nezmiňuje.
Žalobci se domnívají, že z hlediska postoupení práv a závazků je nerozhodné, zda se předmětný dodatek č. 2 bude posuzovat podle hospodářského nebo občanského zákoníku, v obojím případě je při postoupení závazku zapotřebí souhlasu věřitele. V daném případě je třeba za věřitele, ale zároveň i za dlužníka považovat podnikatele J. D. Žalovaná jednala při podpisu dodatku č. 2 jednak jako zaměstnanec J. D., jednak sama za sebe jako podnikatelka pod obchodní jménem C. B . Podpisem žalované tedy došlo k tomu, že se souhlasem podnikatele J. D. došlo k podmíněnému převodu práv a závazků z hospodářské smlouvy ze dne 30. 12. 1991, přičemž sjednanou podmínkou bylo ukončení podnikatelské aktivity podnikatele J. D. v oboru cestovního ruchu. Ukončení této podnikatelské aktivity k 31. 12. 191 bylo bezesporu prokázáno, stejně jako ukončení pracovního poměru žalované k J. D. k témuž datu. Kdyby tedy odvolací soud dospěl k závěru, že podpisem dodatku č. 2 k hospodářské smlouvě žalovaná podmínila vznik svého závazku, spočívajícího v převodu závazků z hospodářské smlouvy z podnikatele J. D. na svou osobu jako podnikatelku, nemohl by rozsudek soudu prvního stupně potvrdit.
Konečně odvolací soud bez zdůvodnění konstatuje, že zápis z 4. 3. 1993 není uznáním závazku, ale zde opět není rozhodné, zda jde o uznání závazku podle hospodářského nebo obchodního zákoníku. Přinejmenším je uvedený zápis dokladem o tom, že žalovaná na základě hospodářské smlouvy ze dne 30. 12. 1991 alespoň v prvním čtvrtletí 1993 jednala, protože svůj peněžitý závazek z uvedeného titulu žalobcům uhradila.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání žalobců vykazuje zákonem stanovené náležitosti (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se na prvním místě musel zabývat přípustností odvolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. §236 odst.1 o. s. ř.).
Dovolatelé výslovně zmiňují "porušení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.", které posuzují jako "důvody dovolání", stejně jako ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovolací soud podotýká, že z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je nutno nejprve posoudit přípustnost dovolání a teprve poté je možno se zabývat jeho důvodností.
Pokud jde o porušení cit. ustanovení "žalobci vytýkají odvolacímu soudu, že nepřipustil jejich jednání před soudem v pozici dlužníků v postavení aktivní solidarity" a že "tedy znemožnil účastníkům svým postupem jednat před soudem tak, jak tomu byli podle hmotného práva i podle smlouvy oprávněni ... tedy nepřiznal žalobcům postavení nerozlučných účastníků řízení ..."
Dovolací soud konstatuje, že podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a tak tomu je v případech, kdy účastníku řízení byla odňata procesní práva, která mu občanský soudní řád přiznává, jako je zejména právo předkládat návrhy, označit důkazy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům , které byly provedeny (ust. §120 odst. 1, §123 o. s. ř.) atp. K nesprávnému postupu soudu v tomto směru musí dojít v průběhu řízení a nikoli až ve stádiu vydání rozhodnutí
V posuzovaném případě podmínky cit. ustanovení nebyly splněny, když žalobcům nebylo znemožněno realizovat svá procesní oprávnění; okolnost, že nevystupovali v postavení solidárních, nerozlučných společníků se váže k právnímu posouzení věci, které je předmětem rozhodování ve vydaném rozsudku, nikoliv k realizaci procesních práv v průběhu řízení. Žalobcům nebylo v řízení před odvolacím soudem nijak znemožněno snést všechny právní argumenty, charakterizující jejich právní postavení a podporující jimi uplatněný nárok vůči žalované straně.
Dovolací soud se dále podle obsahu podaného dovolání zabýval přípustností dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., v němž se stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V protokolu o jednání před odvolacím soudem (ve spise č. l. 148) zástupce žalobců "pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně navrhuje, aby proti rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání k řešení otázky vystupování zástupce podnikatele a součastně i podnikatele ve vztahu k dalšímu právnímu subjektu a dále posouzení otázky výkladu, zda zavazuje podnikatele jednání jeho zaměstnance v případě, kdy podnikatel k jeho právním úkonům nedal souhlas.
Tento návrh žalobců odvolací soud ve výroku III. svého rozsudku zamítl.
Rozhodnutím pro právní stránce zásadního významu ve smyslu ve výše cit. ustanovení je takové rozhodnutí, v němž řešená právní otázka má zásadní význam pro celou třídu případů stejného druhu. Po právní stránce zásadní význam může tedy mít jen takové rozhodnutí, které má význam obecně, nikoli jen pro daný případ, o němž soud rozhoduje.
Dovolateli vymezené právní otázky takový předpoklad nesplňují, neboť se týkají jen posuzovaného konkrétního případu, se zřetelem na jedinečné a specifické skutkové a právní okolnosti tohoto případu, jež nelze zobecnit.
Otázka, zda může podnikatel vystupovat (právně jednat) současně sám za sebe i za jiného podnikatele ve vztahu k třetímu subjektu, není obecně po právní stránce spornou, je pouze otázkou konkrétního skutkového zjištění a právního posouzení, zda tomu tak v konkrétním případě bylo.
Rovněž i otázka, zda a za jakých podmínek zavazuje podnikatele jednání jeho zaměstnance, není v obecné rovině sporná a stejně jako v předchozím případě není zřejmé, v čem dovolatelé spatřují, že se odchyluje napadené rozhodnutí od konkrétní judikatury soudů.
Dovolatelé uvádějí v dovolání celou řadu skutkových okolností a právních skutečností, které se však vztahují právě jen k tomuto určitému případu, aniž by z nich vyplývala obecná právní otázka, kterou by měl dovolací soud řešit vzhledem k jejímu zásadnímu významu.
Za této situace nelze dospět k závěru, že byly naplněny podmínky aplikace ust. §239 odst. 2 o. s. ř. a dovolací soud proto dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl (ust. §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. §243b odst.4 o. s. ř.)
Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ust. §146 odst. 2 věta první v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalobci jako dovolatelé procesně zavinili, že dovolání muselo být odmítnuto, žalované pak žádné náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2001
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová