ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.5294.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 5294/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a/ doc. Ing. V. J. , b/ RNDr. T. J. , obou zastoupených JUDr. Bohumilou Holubovou, advokátkou, se sídlem v Praze - Karlíně, Za Poříčskou bránou 365/21, PSČ 186 00, a c/ MICHAL JANČAR, s. r. o. , se sídlem v Praze 4 - Spořilově, Jihovýchodní I 701/11, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 27 14 77 62, proti žalovanému JUDr. P. K., CSc. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně CEMETERY I, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 26115832, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 21/2008, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2009, č. j. 13 Cmo 324/2008-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. října 2008, č. j. 58 Cm 21/2008-132, Městský soud v Praze mimo jiné zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a/ (jako správkyně dědictví po zemřelém Mgr. M. J.) a žalobce b/ (jako „v úvahu přicházející dědic“ zemřelého) domáhali vyloučení nemovitostí ve výroku blíže specifikovaných (mimo jiné bytové jednotky č. 1585/15 a příslušného spoluvlastnického podílu ke společným částem domu a pozemku - dále jen „bytová jednotka“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (CEMETERY I, spol. s r. o.) (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil v bodech II. a III. výroku rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku (ve vztahu k bytové jednotce) ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle kterých:
1/ Dne 3. října 2002 uzavřela pozdější úpadkyně (jako prodávající) a E. V. (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byl (mimo jiné) převod vlastnického práva k bytové jednotce.
2/ Dohodou ze dne 15. dubna 2003 (uzavřenou v písemné formě) pozdější úpadkyně a E. V. zrušily „v plném rozsahu“ kupní smlouvu ze dne 3. října 2002, přičemž podáním ze dne 4. července 2003 vzaly zpět podaný návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
3/ Dne 11. července 2003 katastrální úřad (považuje zpětvzetí návrhu na vklad doručené mu 8. července 2003 za „bezpředmětné“) povolil na základě kupní smlouvy ze dne 3. října 2002 vklad vlastnického práva E. V. ke sporné bytové jednotce do katastru nemovitostí, s právními účinky vkladu ke dni 16. prosince 2002.
4/ Pozdější úpadkyně (jako prodávající) a E. V. (jako kupující) uzavřely dne 4. července 2003 novou kupní smlouvu o prodeji sporné bytové jednotky; návrh na vklad vlastnického práva kupující podle této kupní smlouvy do katastru nemovitostí katastrální úřad rozhodnutím ze dne 24. listopadu 2003 zamítl.
5/ Dne 5. října 2004 uzavřela E. V. (jako prodávající) s Mgr. M. J. (jako kupujícím) kupní smlouvu o prodeji sporné bytové jednotky; vlastnické právo pro kupujícího podle kupní smlouvy bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 30. listopadu 2004.
5/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. ledna 2008, č. j. 96 K 61/2007-140, prohlásil na majetek úpadkyně konkurs a správcem konkursní podstaty ustanovil žalovaného.
6/ Dne 28. února 2008 žalovaný sepsal spornou bytovou jednotku do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Na tomto základě odvolací soud - cituje ustanovení §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že dohodly-li se smluvní strany na zrušení kupní smlouvy ze dne 3. října 2002 dříve, než vlastnické právo podle ní bylo vloženo do katastru nemovitostí, „ztratila“ kupní smlouva své obligační účinky a kupující (E. V.) se na jejím základě vlastníkem sporné bytové jednotky nestala. Na uvedeném závěru přitom nemohla nic změnit ani skutečnost, že katastrální úřad následně vklad vlastnického práva (podle v té době již zrušené kupní smlouvy) do katastru nemovitostí povolil.
Se zřetelem k zásadě, podle které „nikdo nemůže na druhého převést více práva, než sám má“, nemohl - pokračoval odvolací soud - vlastnické právo k předmětné bytové jednotce od E. V. (na základě kupní smlouvy ze dne 5. října 2004) nabýt ani Mgr. M. J.. Úpadce nikdy nepřestal být vlastníkem bytové jednotky a žalobcům a) a b) tudíž právo, jež by vylučovalo zařazení této věci do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, nesvědčí.
Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku odvolacího soudu (podané výslovně „do všech výroků“ týkajících se sporné bytové jednotky), Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434); s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, není objektivně přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládají.
Otázky související se zánikem obligačních účinků kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem, pro jejichž řešení přisuzují dovolatelé napadenému rozhodnutí ve věci samé zásadní význam, zodpověděl odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky uveřejněné pod čísly 17/2000, 46/2007 a 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Kupní nebo jiná smlouva o převodu vlastnického práva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, k nabytí vlastnického práva podle ní ještě nedochází; to nastává až vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 obč. zák.). Kupní smlouva, kterou se převádí nemovitost, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, tedy nemá účinek převodní, ale pouze účinek obligační.
Ve výše zmiňovaném R 46/2007 Nejvyšší soud dále vysvětlil, že obligační účinky kupní nebo jiné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti představují předpoklad, aby nastaly (mohly nastat) její účinky věcné (věcněprávní), a bez účinků obligačních nevznikají (nemohou vzniknout) ve vztahu ke smlouvě účinky věcné (věcněprávní) - účinky obligační tedy jsou jedním z předpokladů pro účinky věcné (srov. v této souvislosti rovněž důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 993/2009, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jinak řečeno, není-li zde právní důvod nabytí vlastnického práva (v posuzované věci proto, že obligační účinky kupní smlouvy na základě dohody smluvních stran zanikly), nemůže mít vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí provedený na jeho základě sám o sobě jakékoliv právní účinky pro právní poměry účastníků (zrušené) smlouvy.
Od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Nejvyšší soud dodává, že bylo věcí dotčených subjektů (jejich vlastní opatrnosti) přivodit nápravu stavu vyvolaného zrušením kupní smlouvy ze dne 3. října 2002 a prosadit vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 4. července 2003 podáním opravného prostředku proti zamítavému rozhodnutí katastrálního úřadu, což se nestalo. Nedůslednost smluvních stran kupních smluv ze 3. října 2002 a 4. července 2003 je v tomto ohledu hlavní příčinou stavu, kdy zde ve vztahu ke (zrušené) kupní smlouvě ze 3. října 2002 zůstal „zápis bez titulu“ a ve vztahu ke kupní smlouvě ze 4. července 2003 zde byl „titul bez zápisu“. Dobrá víra v zápis do katastru nemovitostí sama o sobě kupujícímu vlastnické právo nezakládá (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu řešení dalších dovolateli formulovaných otázek.
Žádný právní předpis především nevyžaduje, aby podpisy na dohodě, jíž se ruší kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti, byly úředně ověřeny [ostatně - oproti přesvědčení dovolatelů - není takovým požadavkem podmíněna ani platnost samotné kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, když dovolateli odkazované ustanovení §37 odst. 6 vyhlášky č. 26/2007 Sb. (stejně jako dříve ustanovení §34 odst. 7 vyhlášky č. 190/1996 Sb.) určuje úřední ověření podpisů jen jako jeden z možných způsobů ověření totožnosti jednajících osob v řízení o povolení vkladu, nikoli jako formální náležitost právního úkonu].
Na posouzení souladu uzavřených kupních smluv s ustanovením §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, pak rozhodnutí odvolacího nespočívá a ani akceptace právního názoru předestřeného dovolateli by proto nemohla mít na výsledek řízení ve věci samé žádný vliv.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců a) a b) bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu