ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.562.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 562/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyň a) P. B. a b) Z. Š. , zastoupených JUDr. Vladimírem Vlčko, advokátem, se sídlem v Praze 10, Vršovická 51, PSČ 101 01, proti žalovanému Družstvu Přetlucká 2304 , se sídlem v Praze 10, Přetlucká 2304, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25105868, zastoupenému JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Rybářská 159/4a, PSČ 147 00, o uložení povinnosti změnit prohlášení vlastníka budovy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 79/2005, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2009, č. j. 11 Cmo 296/2008-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudek ze dne 1. července 2008, č. j. 31 Cm 79/2005-145, ve znění usnesení ze dne 10. září 2008, č. j. 31 Cm 79/2005-158, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o uložení povinnosti změnit prohlášení vlastníka budovy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) neshledal žalobu důvodnou proto, že prostory, jejichž vymezení jako garáže se žalobkyně domáhají, nebyly podle kolaudačního rozhodnutí svým stavebním určením garáží, ale společnými prostory určenými k využití jako sklep, přičemž pro prohlášení vlastníka budovy je rozhodující nikoliv faktický, ale právní stav, založený příslušnými rozhodnutími stavebního úřadu. Dalším důvodem, pro který pak žalobu zamítl, byl nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť účastníky řízení na straně žalovaného nejsou všichni vlastníci jednotek (a tedy spoluvlastníci společných prostor, o něž v řízení jde) v dotčené budově. Žalobkyně přitom závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace, jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, dovoláním nenapadají.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacímu důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelkami uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je – podle posledně označeného ustanovení – nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Jelikož dovoláním nezpochybněný závěr o nedostatku pasivní legitimace obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, není v projednávané věci dovolání přípustné ani pro posouzení otázky, zda by sporné prostory mohly být vymezeny jako garáž.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelek celkem 3.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu