ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.630.99.1
sp. zn. 29 Cdo 630/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce: V. d. V. ř., zast. advokátem, proti žalovanému: P. e., a. s., o omluvu a peněžité zadostiučinění, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 1998, č. j. 18 Co 386/98-91, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 1998, č. j. 18 Co 386/98-91 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 1998, č. j. 10 C 56/96-60 ve vyhovujícím výroku o věci samé, jímž tento soud uložil žalované povinnost uveřejnit na vlastní náklady v deníku M. F. D. omluvu ve výrokem stanoveném znění, ve stanovené lhůtě a dále povinnost zaplatit žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč tak, že žalobu zamítl. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že odvolání bylo důvodné a odvolací soud se neztotožnil s právním hodnocením věci provedeným soudem prvního stupně.
Žalobce se domáhal ochrany dobré pověsti právnické osoby, na což pamatuje ust. §19b odst. 3 o. z. a nikoliv ust. §19b odst. 2 o. z., které se vztahuje na případy, kdy jiná osoba vystupuje neoprávněně pod cizím jménem dotčené právnické osoby. Při hodnocení, zda došlo k neoprávněnému zásahu do dobré pověsti žalobce, nejde jen o to, zdali zveřejněná informace v deníku M. F. D. byla pravdivá, zčásti nepravdivá, či zcela nepravdivá, ale jestli tato informace resp. inzerát byl způsobilý zasáhnout do dobré pověsti žalobce. Dobrou pověst právnické osoby je pak třeba hodnotit s ohledem na všechny rozhodné okolnosti, kterými v případě právnické osoby, jejímž předmětem činnosti je podnikání, je zejména její chování v obchodních vztazích. Jinými slovy řečeno, za dobrého podnikatele, kterému je nutno poskytnout ochranu, je možno považovat takovou právnickou osobu, která své závazky plní vždy či alespoň ve většině případů řádně a včas. V případě žalobce však bylo prokázáno, že ve vztahu k žalované organizaci zásadně platí své závazky až po lhůtě splatnosti a ani předmětná faktura z prosince 1995 nebyla zaplacena včas. Z nahodilé skutečnosti, že žalobce den před zveřejněním inzerátu tuto fakturu zaplatil a ke dni zveřejnění inzerátu neměl vůči žalované žádné finanční závazky, nelze dovodit, že by se tak žalobce dostal do postavení osoby, která řádně platí své závazky a může se domáhat vůči žalované ochrany dobré pověsti. V této souvislosti bylo nutno zhodnotit i další chování žalobce, který i po zveřejnění inkriminovaného inzerátu nadále platil žalované organizaci splatné faktury se zpožděním. Za této situace považuje odvolací soud žalobu na ochranu dobré pověsti žalobce vůči žalované za zcela nedůvodnou. Napadený rozsudek soudu I. stupně byl proto změněn dle ust. §220 odst. 2 o. s. ř. tak, že žaloba byla ve vyhovujícím výroku zamítnuta.
S ohledem na změnu rozhodnutí o věci samé bylo třeba změnit i akcesorický výrok o nákladech řízení před soudem I. stupně. Vzhledem k tomu, že žalované v řízení před soudem I. stupně žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud dle ust. §142 odst. 1 a §224 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení nemá právo. Výrok o nákladech řízení před odvolacím soudem je odůvodněn ust. §142 odst. 1 a §224 odst. 1 o. s. ř. Zcela úspěšné žalované organizaci vznikly v odvolacím řízení pouze náklady v souvislosti se zaplacením soudního poplatku z odvolání ve výši 4.000,- Kč, které soud určil žalobci k náhradě ve prospěch žalované.
Dovoláním ze dne 20. 1. 1999 a v doplnění ze dne 31. 1. 1999 a 1. 2. 1999, napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je postiženo jinou vadou řízení spočívající v tom, že odvolací soud rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a že odvolací soud přenesl na žalobce odpovědnost za pochybení soudu I. stupně, kterého se dopustil v odůvodnění rozsudku [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], dále, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.] a že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
V podrobnostech pak dovolatel uvedl, že odvolací soud zařadil žalobce do jedné řady s dlužníky, jejichž závazky budou žalovanému uspokojeny poměrně v rámci konkursu a pro hodnocení dobré pověsti žalobce si měl opatřit potřebné důkazy, zejména přehled závazků podnikatele M. G. a společnosti G.M.C., s. r. o., G., s. r. o., vůči žalované a z toho mohl odvolací soud dospět k závěru, že prodlení žalobce s placením faktur nelze porovnávat se závazky některých jiných dlužníků jmenovaných ve sporném inzerátu. Dále dovolatel namítá, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nesprávně uvedl, že žalobu posuzoval podle ust. §19b odst. 2 obč. zákoníku, ačkoli se správně jednalo o ust. §19b odst. 3 obč. zákoníku a odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že za toto pochybení je odpovědný účastník řízení.
Dovolatel dále uvedl, že v hodnocení důkazů předložených žalobcem, a to v přehledu plateb v období leden až červen 1995 je logický rozpor v jeho závažnosti. Odvolací soud se zabýval i prodlením v placení žalobce po vydání inzerátu a žalobce zdůrazňuje, že „zásah do dobré pověsti se děje ke dni, kdy k němu došlo a důkaz vývojem dobré pověsti žalobce po takovém zásahu s předmětem řízení nijak nesouvisí\".
Podle dovolatele odvolací soud dále nesprávně vyložil ust. §19b odst. 3 obč. zákoníku, a to pojem „dobrá pověst právnické osoby\". Dospěl k závěru, že placení faktur s prodlením, ve kterém platil žalobce faktury žalovanému, znamená, že žalobce nemůže používat dobré pověsti. Žalobce poukazuje na to, že jeho prodlení s placením faktur činilo v průběhu roku 1995 průměrně 21 dnů, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, a že žalovaný tento údaj nevyvracel. Zákon o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. ve znění platném v době, kdy žalovaný uveřejnil sporný inzerát (8. prosince 1995), stanovil v §1 odst. 2, že dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Delší doba byla přitom v soudní praxi vykládána jako doba nejméně 3 měsíců, popř. i 6 měsíců. Vzhledem k tomu, že značné procento podnikatelů - právnických i fyzických osob uhrazovalo již v roce 1995 své závazky až po lhůtě splatnosti, znamená to, že jen málokterý subjekt by požíval dobré pověsti ve smyslu §19b odst. 3 obč. zákoníku. Zároveň je třeba přihlédnout k tomu, že i v roce 1995 byla mezi podnikateli běžně sjednávána delší doba splatnosti než jakou požadoval pro úhradu svých pohledávek žalovaný. Běžně se sjednává lhůta splatnosti 30 i více dnů. Podnikatelé, jimž se podařilo sjednat delší dobu splatnosti, by pak byli zvýhodněni oproti těm, kteří musejí zaplatit svůj závazek v krátké lhůtě splatnosti. Odvolací soud tak napadeným rozsudkem postavil žalobce do jedné řady se subjekty, u nichž je zřejmé, že pohledávky vůči nim bude muset žalovaný řešit podáním návrhu na prohlášení konkursu. Jak uvedl žalobce ve svém podání ze dne 18. 7. 1996, jsou takovými subjekty například podnikatel M. G. a G., spol. s r. o. U těchto subjektů skutečně nelze hovořit o dobré pověsti. Nesprávné právní posouzení věci spočívá dále v tom, že odvolací soud pominul to, že ustanovení §19b odst. 3 obč. zákoníku je určeno k ochraně před neoprávněnými zásahy do dobré pověsti. Jelikož žalovaný neměl důvod k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek žalobce, nebyl oprávněn vyzývat pomocí sporného inzerátu blíže neurčené osoby ke společnému postupu za účelem připojení k návrhu prohlášení konkursu na majetek žalobce.
Vzhledem k uvedenému žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání žalobce proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a to ve vyhovující části tak, že žalobu zamítl (uveřejnění omluvy a peněžité zadostiučinění v částce 100.000,- Kč).
V dovolání žalobcem uplatněnými dovolacími důvody je to, že řízení je postiženo jinou vadou řízení spočívající podle dovolatele v tom, že soud rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a že soud přenesl na žalobce odpovědnost za pochybení soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.] a dále to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.] a že věc byla nesprávně právně posouzena [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
Podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat mj. z toho důvodu, že řízení bylo postiženo jinou vadou, tj. vadou neuvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada řízení spočívá obvykle v tom, že soud při rozhodování vycházel z neúplného nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci proto, že provádění dokazování nebylo postupováno podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, nebyl proveden navržený důkaz, ačkoli se jednalo o okolnost rozhodnou pro posouzení věci apod.
Dovolatel spatřoval tuto jinou vadu řízení v tom, že odvolací soud si pro hodnocení jeho dobré pověsti neobstaral důkaz o závazcích podnikatele M. G. a společnosti G.M.C., s. r. o. a G., s. r. o. vůči žalovanému, neboť na základě toho mohl odvolací soud dospět k závěru, že prodlení dovolatele s placením faktur nelze porovnávat se závazky jiných dlužníků jmenovaných ve sporném inzerátu.
K uvedené námitce dovolatele je nutné uvést, že soud podle §120 odst. 1, 2. věta o. s. ř. rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede. V daném případě je zřejmé, že pro hodnocení dobré pověsti žalobce není určující, zda další osoby byly či nebyly v prodlení s plněním svých závazků vůči žalovanému. Provedení navrhovaného důkazu lze v daných souvislostech pokládat za zbytečné, nemající vliv na zjištění rozhodných skutečností. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani ta okolnost, že žalobce byl v předmětném inzerátu v M. F. D. uveden spolu s dalšími podnikateli, kteří žalovanému neplatili včas za dodávky elektřiny, resp. v těchto souvislostech není rozhodné, zda např. některý z dlužníků uvedených v předmětném inzerátu dlužil více či méně nebo byl v prodlení kratší či delší dobu apod. Dobrou pověst žalobce je v daném případě nutné hodnotit s ohledem na okolnosti, které se týkají jeho osoby a námitky, že jiné osoby dluží např. žalovanému více, nejsou pro posouzení věci rozhodné.
Z uvedeného vyplývá, že řízení touto dovolatelem tvrzenou vadou netrpí.
V případě námitky, že soud prvního stupně posuzoval věci „podle ust. §19 odst. 2 obč. zákoníku, ačkoli ji měl posuzovat podle §19 odst. 3 obč. zákoníku\", je zřejmé, že žalobce v dovolání označil nesprávně ustanovení, podle něhož byla věc posuzována. Správně jde o ustanovení §19b odst. 2, popř. §19b odst. 3 obč. zákoníku. K této námitce lze uvést, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku skutková zjištění soudu prvního stupně, popř. jím doplněná, jinak právně hodnotil, a to podle ust. §19b odst. 3 obč. zákoníku, na rozdíl od soudu prvního stupně, který věc posuzoval dle ust. §19b odst. 2 o. s. ř. Z toho je patrné, že se nemůže jednat o jinou vadu řízení dle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., ale event. o nesprávné právní posouzení věci.
Podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. je dovolacím důvodem okolnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tuto vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud zabýval i tím, s jakým prodlením platil žalobce faktury po vydání inzerátu a domnívá se, že „zásah do dobré pověsti se děje ke dni, kdy k němu došlo a důkaz vývojem dobré pověsti žalobce po zásahu s předmětem řízení nijak nesouvisí\".
Z uvedeného je zřejmé, že řízení vytýkanou vadou netrpí, neboť není namítáno, že by soud vycházel při rozhodování ze skutkových zjištění, která by nevyplývala z provedeného dokazování. V podstatě dovolatel namítá, že při právním posouzení vzal odvolací soud v úvahu i další chování žalobce po uveřejnění inzerátu tj. opětné platby se zpožděním a s ohledem i na tuto skutečnost posuzoval dobrou pověst žalobce, což podle jeho názoru učinit neměl. V tomto však se již jedná event. o nesprávné právní posouzení věci, nikoliv vadu řízení dle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Dále dovolatel namítl, že odvolací soud nesprávně vyložil ust. §19b odst. 3 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že placení faktur s prodlením znamená, že žalobce nemůže požívat dobré pověsti a dále pominul, že ust. §19b odst. 3 obč. zákoníku je určeno k ochraně před neoprávněnými zásahy do dobré pověsti a proto nebyl oprávněn vyzývat v inzerátu blíže neurčené osoby ke společnému postupu při podání návrhu na prohlášení konkursu, neboť u žalobce nebyl důvod k podání tohoto návrhu.
Podle §19b odst. 3 obč. zákoníku platí odst. 2 toho ustanovení přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení při neoprávněném použití názvu právnické osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav, je možné se též domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení vyplývá, že žalobce uhradil žalovanému vyfakturovanou částku 111.000,- Kč za dodávku elektřiny se zpožděním 29 dní a v období od ledna 1995 do června 1998 hradil měsíční faktury za dodávku elektřiny většinou po době splatnosti. Uvedená faktura byla však žalobcem zaplacena den před zveřejněním inzerátu v MF D..
V MF D. byl dne 8. 12. 1995 zveřejněn inzerát žalovaného, v němž byl uveden text: „Opravdu se domníváte, že se dá bez elektřiny podnikat?\". Dále byl pod titulkem „Přehled podnikatelů, kterým již byla, nebo v případě trvání dluhu bude v průběhu prosince, přerušena dodávka elektřiny\" uveden seznam podnikatelů, včetně žalobce, s jejich adresami sídla. Inzerát obsahoval dále text „Myslíte, že Vám za Vaši dodávku zaplatí ten, kdo neplatí ani za elektřinu? Neplatit za elektřinu se nevyplatí. Pokud se chcete připojit k návrhu na prohlášení konkursu faxujte na 673 10 952\".
Žalobce se tímto inzerátem cítí poškozen na dobré pověsti a žádá zveřejnění omluvy a peněžní zadostiučinění.
Dovolací soud při hodnocení toho, zda uvedeným postupem byl žalobce poškozen na dobré pověsti, dospěl k závěru, že odvolací soud tuto otázku posoudil v intencích ust. §19b odst. 3 obč. zákoníku správně.
V posuzovaném případě je nutné souhlasit se závěry odvolacího soudu, že dobrou pověst žalobce jako podnikatele - právnické osoby je třeba hodnotit zejména podle jeho chování v obchodních vztazích. Pokud tedy podnikatel neplnil svoje závazky v uvedených vztazích řádně a včas, popř. pouze výjimečně dostál včas svým povinnostem, nelze dospět k závěru, že by se jednalo o podnikatele, který by požíval dobré pověsti. Je zřejmé, že uvedený inzerát k dobré pověsti žalobce nepřispěl, ale za daných okolností nelze pokládat tento zásah do jeho pověsti za neoprávněný, neboť je skutečností, že své závazky vůči žalovanému plnil převážně po lhůtě splatnosti. Lze souhlasit i s názorem odvolacího soudu, že pokud žalobce den před zveřejněním předmětného inzerátu zaplatil výše uvedenou fakturu, a to s prodlením, nelze tyto skutečnost pokládat za rozhodující pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti uvedeného zásahu do dobré pověsti žalobce, neboť je třeba zohledňovat celkovou situaci, která ve vztazích mezi účastníky existovala.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání není z důvodů uplatněných žalobcem v dovolání důvodné. Taktéž dovolací soud s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. nedospěl k závěru, že dovolání by bylo přípustné z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., i když tyto důvody nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud proto podle §19b odst. 2 a 3 obč. zákoníku, §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. a), §241 odst. 3 písm. b) až d), §242 odst. 3 a §243b odst. 1 o. s. ř.rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce neměl úspěch v dovolacím řízení a žalovanému podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. listopadu 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová