ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.70.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 70/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. K. P., CSc., proti žalovanému F. R., zastoupenému JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, PSČ 280 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 658/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2013, č. j. 9 Cmo 277/2012-69, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 24. listopadu 2008, č. j. 60 Sm 433/2008-13, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 6% úrokem od 26. října 2005 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 49.900,- Kč.
Usnesením ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 47 Cm 658/2009-27, Krajský soud v Praze nevyhověl návrhu žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a odmítl námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 26. července 2011, č. j. 9 Cmo 5/2011-34, usnesení soudu prvního stupně (ze dne 18. listopadu 2010) potvrdil.
Podáním došlým Krajskému soudu v Praze dne 21. května 2012 (č. l. 41) podal žalovaný „návrh na obnovu řízení“ a současně požádal „o osvobození od placení soudních poplatků“ a o ustanovení „právního zástupce ex-offo“.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. června 2012, č. j. 47 Cm 658/2009-60, „návrh žalovaného na osvobození od zaplacení soudního poplatku“ a „na ustanovení zástupce“ zamítl, uzavíraje, že „z vlastní činnosti zjistil, že žalovaný podniká jako OSVČ a že je majitelem směnky na částku 4,655.000,- Kč (řízení u zdejšího soudu pod sp. zn. 49 Cm 364/2011), což představuje významnou majetkovou hodnotu“; vzhledem k výši soudního poplatku „za návrh na obnovu řízení“ (5.000,- Kč) dovodil, že je v možnostech žalovaného soudní poplatek zaplatit.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 1. února 2013, č. j. 9 Cmo 277/2012-69, usnesení soudu prvního stupně (ze dne 11. června 2012) potvrdil.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §30 odst. 1 a §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – dovodil, že žalovaný podle vlastního prohlášení pobírá důchod ve výši „přes 9.170,- Kč“, pročež „je nepochybně v jeho možnostech soudní poplatek za žalobu zaplatit“. Dále zdůraznil, že podle vyplněného prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 4. června 2012 uvedl žalovaný jako jeden z výdajů nájemné ve výši 4.228,- Kč měsíčně, zatímco v žádosti o osvobození od soudních poplatků žalovaný uvedl, že nájemné platí ve výši 6.000,- Kč. Tento rozpor ve výši výdajů žalovaného „značně znevěrohodňuje pravdivost údajů jím poskytnutých pro účely jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků“.
Jelikož v případě žalovaného nebyly splněny podmínky pro osvobození od poplatkové povinnosti – pokračoval odvolací soud – soud prvního stupně postupoval správně, zamítl-li „žádost žalovaného o osvobození od placení soudních poplatků i žádost o ustanovení zástupce“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že „odvolací soud se nezabýval posouzením otázky, zda žalovaný splnil zákonné předpoklady pro přiznání osvobození od placení soudních poplatků a své potvrzující rozhodnutí odůvodnil poukazem na to, že neuvedl pravdivě výši výdajů a pouze s odkazem na výši důchodu dovodil, že je v jeho možnostech soudní poplatek zaplatit“. Přitom – v rozporu s ustanovením §138 o. s. ř. − zcela pominul skutečnosti, které žalovaný v žádosti uvedl, totiž, že má řadu exekucí, takže dostává pouze nezabavitelnou část důchodu a z ní není schopen poplatek ve výši 5.000,- Kč zaplatit. Konečně vysvětlil, že „rozpor v uváděné výši nájmu“ vznikl tím, že částku 4.228,- Kč žalovaný platí za „nájem“, přičemž částka 6.000,- Kč představuje „celkové náklady na bydlení“.
„Domnívá se, že dovolací důvod v této věci je dán, neboť soudy prvého a druhého stupně při řešení otázek hmotného a procesního práva na věc dopadající, se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe a je na zvážení dovolacího soudu, zda by právní otázka neměla být posouzena jinak, než ji posoudil odvolací soud“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“ , může být způsobilým vymezením důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 8. ledna 2014 schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
O tom, že žádost, zda „by právní otázka neměla být posouzena jinak, než ji posoudil odvolací soud“, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“, rovněž není pochyb (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož dovolatel shora vymezeným požadavkům (posuzováno podle obsahu dovolání) zjevně nedostál a dovolání tak neobsahuje nezbytnou náležitost, tj. v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, č. j. 29 Cdo 2488/2013, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jako i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013 ).
Nad rámec shora uvedeného a pouze pro účely dalšího řízení Nejvyšší soud upozorňuje, že usneseními ze dne 12. dubna 2013, č. j. 47 Cm 658/2009-85 a ze dne 17. září 2013, č. j. 47 Cm 658/2009-100, soud prvního stupně přiznal žalovanému osvobození od soudního poplatku za dovolání a k ochraně zájmů žalovaného tomuto ustanovil zástupce pro dovolací řízení; splnění předpokladů významných pro osvobození žalovaného od soudních poplatků tak posoudil odlišně od rozhodnutí, jež bylo předmětem dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu