ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.799.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 799/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce DELAINE HOLDING INC. , Trust Company Complex, Ajeltake Road, Ajeltake Island, Majuro, Marshall Islands, MH 96960, číslo společnosti 6880, zastoupeného Mgr. et Mgr. Miroslavou Pavlů, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Letohradská 755/50, PSČ 170 00, proti žalovaným 1) QUALITY CLUB, spol. s r. o. , se sídlem v Kramolně, Lhotky 11, PSČ 547 01, identifikační číslo osoby 25 93 63 95, 2) PEKO, spol. s r. o. pekárna , se sídlem v České Skalici, Palackého 110, PSČ 552 03, identifikační číslo osoby 15 04 67 37, 3) P. V. , 4) Z. F. , 5) Z. F. , 6) J. L. , 7 ) N, V, , 8) H. F. , 9) I. F. , 10) M. L. , zastoupeným, s výjimkou druhé žalované, JUDr. Tomášem Noskem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Palachova 1742, PSČ 547 01 a 11) Ing. B. P. , zastoupenému JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, PSČ 115 03,o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 24/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 190/2009-333, takto:
I. Dovolání jedenáctého žalovaného Ing. B. P. se odmítá .
II. Jedenáctý žalovaný Ing. B. P. je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.231,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 190/2009-333, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. března 2009, č. j. 39 Cm 24/2008-184, se ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou QUALITY CLUB, spol. s r. o., třetím žalovaným P. V., čtvrtým žalovaným Z. F., pátým žalovaným Z. F., šestým žalovaným J. L., sedmou žalovanou N. V., osmou žalovanou H. F., devátou žalovanou I. F. a desátou žalovanou M. L. zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. března 2009, č. j. 39 Cm 24/2008-184, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22. února 2008, č. j. 39 Sm 46/2008-11, jímž žalovaným uložil, aby žalobci zaplatili společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 6,902.171,58 Kč se 6% úrokem od 16. prosince 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 23.007,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a na výsledky provedeného dokazování – uzavřel, že „žalobce směnku nabyl před uplynutím lhůty k protestaci směnky a za vědomé jednání ke škodě dlužníka nelze považovat jednání žalobce, které spočívalo v tom, že se neseznámil s obsahem úvěrové smlouvy včetně směnečného vyplňovacího prohlášení obsaženého v této smlouvě. Vzhledem k uvedenému se nemohl zabývat kauzálními námitkami žalovaných, respektive zánikem pohledávky zajištěné směnkou započtením, jakož i námitkou, že směnka nebyla vyplněna tak, jak bylo ujednáno“. V této souvislosti dále doplnil, že druhé až jedenáctému žalovaným jako směnečným rukojmím „námitka o zániku pohledávky z úvěrové smlouvy“ (rozuměj námitka zániku kauzální pohledávky) nepřísluší, neboť „nebyli účastníky příslušné smlouvy“. Konečně soud prvního stupně neshledal důvodnou ani výhradu žalovaných, podle níž žalobce neprokázal svou právní subjektivitu, ani námitku, že jim směnka nebyla předložena k placení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 190/2009-333, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Jakkoli se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož druhé až jedenáctému žalovaným jako směnečným rukojmím nenáleží kauzální námitka zániku směnkou zajištěného závazku [a potud dovodil, že směneční rukojmí byli „přinejmenším konkludentně účastni směnečné dohody, obsažené ve smlouvě o úvěru, z níž vyplynulo, že směnka je vystavena v podobě blankosměnky k zajištění závazku z předmětné smlouvy o úvěru a rovněž byli účastni dohody o vyplňovacím právu (listiny s podpisy žalovaných na č. l. 34, 35 spisu)“], uzavřel, že „vůči danému žalobci“ jim zmíněná námitka nesvědčí.
V této souvislosti „konstatoval, že jestliže směnka byla převáděna až poté, co byla vyplněna, nelze již na danou situaci vztáhnout ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona a věc je nutno posuzovat jedině z hlediska ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona. Tedy, žalovaní by v daném případě museli prokázat, že nabyvatel směnky jednal ke škodě dlužníka, když věděl o nesprávném vyplnění směnky, pouhá nedbalost na straně nabyvatele zde nemůže mít místa“. Shodně se soudem prvního stupně měl odvolací soud za prokázané, že „směnka byla v okamžiku nabytí žalobcem, jako posledním nabyvatelem směnky, jednak vyplněná, jednak byla indosována před splatností, respektive před uplynutím lhůty pro protestaci. Jelikož neshledal, že by žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka, vyhodnotil odvolání žalovaných jako nedůvodná a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
Druhá žalovaná (PEKO, spol. s r. o. pekárna) a jedenáctý žalovaný (Ing. B. P.), majíce dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), považují rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné v řešení otázky (ne)existence právní subjektivity žalobce, považujíce za dovolacím soudem neřešenou otázku „náležitostí výpisu z obchodního rejstříku na M. o“. Snáší argumenty ve prospěch názoru, podle něhož žalobce právní subjektivitu neprokázal a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
V „druhém“ doplnění dovolání, podaném na poštu k přepravě 20. července 2011, popisují majetkové a personální propojení předchozích majitelů směnky (IV NOVA, a. s., BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD, ABES – Izol, s. r. o. a žalobce) a zdůrazňují, že nabytí směnky žalobcem nebylo korektní a „žalovaným se vůči žalobci otevírá cesta k uplatnění námitek, jež zakládají na kauzálním vztahu k úvěrovému závazkovému vztahu a také k vyplnění předmětné směnky“ (čl. I. §17 směnečného zákona).
První žalovaná (QUALITY CLUB, spol. s r. o.) a třetí až desátá žalovaní odkazují co do přípustnosti dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spatřujíce zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve výkladu ustanovení čl. I §10 a §17 směnečného zákona, a to zejména z hlediska „významu zápisu na směnce“, podle něhož se směnka vztahuje ke konkrétnímu závazkovému vztahu a ve spojení s opakovaným převodem směnky.
Zdůrazňují, že v poměrech projednávané věci, kdy „ze zápisu na směnce bylo žalobci zřejmé, že směnka je směnkou zajišťovací a vztahuje se ke konkrétní úvěrové smlouvě“ a „muselo mu být zřejmé, že se směnka oddělila od závazkového úvěrového vztahu, když žalobce tento závazek nenabyl postoupením“, mělo být jednání žalobce, který se nepřesvědčil a nezajímal o obsah závazkového vztahu, posuzováno za vědomé jednání ke škodě dlužníka. Odvolací soud se tak měl námitkou zániku směnkou zajištěné pohledávky věcně zabývat.
Dále dovolatelé setrvávají na námitce nesprávného vyplnění blankosměnky, jde-li o doplnění údajů data splatnosti a směnečné sumy, přičemž polemizují i se závěrem, podle něhož byla směnka na žalobce převedena před splatností. V tomto směru poukazují na údaj obsažený ve smlouvě ze dne 30. listopadu 2007 (jde o „kupní smlouvu o prodeji směnky vlastní“, uzavřenou mezi HAMDON FINANCE LTD jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím, z níž dovozují, že směnečná suma byla splatná) a konečně se připojují k námitce druhé a jedenáctého žalovaných co do nedostatku právní subjektivity žalobce.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně považuje dovolání druhé a jedenáctého žalovaných za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Jelikož v průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. srpna 2012, č. j. KSHK 42 INS 15797/2012-A-13/celk.4, rozhodl o úpadku druhé žalované (PEKO, spol. s r. o. pekárna) a na její majetek prohlásil konkurs, Nejvyšší soud – vzhledem k účinkům předvídaným ustanovením §263 a §265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – o dovolání druhé žalované nerozhodoval.
Dovolání jedenáctého žalovaného (Ing. B. P.) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243 odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že námitkou (ne)existence právní subjektivity žalobce dovolatel neuplatňuje žádný z dovolacích důvodů předvídaných ustanovením §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., nýbrž tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zmatečnostní vada řízení však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ke shora uvedenému konečně Nejvyšší soud dodává, že pro účely řešení otázky přípustnosti dovolání jedenáctého žalovaného nepřihlížel k „druhému“ doplnění dovolání (obsahujícímu v dovolání nevznesené a tudíž nové výhrady k závěru odvolacího soudu ohledně nepřípustnosti kauzální námitky vůči žalobci), jež dovolatel podal po uplynutí lhůty k podání dovolání [§240 a §242 odst. 3 a 4 o. s. ř. ].
Dovolání „zbývajících“ žalovaných Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to ve výkladu ustanovení čl. I §17 směnečného zákona.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Podle ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli směnky námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I. §17 směnečného zákona), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výhrada, že majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. §17 směnečného zákona), přitom nepředstavuje samostatnou námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu (jde toliko o předpoklad přípustnosti námitek, majících původ ve vlastních vztazích k předchozímu majiteli směnky) a zásadě koncentrace směnečného řízení (vyjádřené v ustanovení §175 odst. 1, 4 o. s. ř.) nepodléhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že považuje za správný názor odvolacího soudu, podle něhož první žalované (jako výstavkyni směnky) a třetímu až desáté žalovaným (jako směnečným rukojmím s vlastním vztahem k remitentovi Union bance, a. s.) obecně přísluší kauzální námitka zániku směnkou zajištěné pohledávky započtením, která byla těmito žalovanými uplatněna ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Podepsali-li totiž směneční rukojmí (a třetí žalovaný jako jednatel první žalované) smlouvu o úvěru ze dne 17. července 2002, respektive potvrdili-li svým podpisem, že byli seznámeni s textem smlouvy o úvěru (jež obsahuje mimo jiné i ujednání o zajištění pohledávky dvěma blankosměnkami, vystavenými první žalovanou a avalovanými druhou až jedenáctým žalovanými, jakož i podmínky, za nichž budou doplněny o údaje splatnosti a směnečné sumy) a jejími přílohami, nepochybně měli vlastní vztah k remitentovi a svědčily jim i námitky založené tímto vztahem.
Zbývá tak posoudit správnost právního závěru odvolacího soudu, podle něhož označení žalovaní takové námitky nemají k dispozici ve vztahu k žalobci, jelikož neprokázali, že by žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. §17 směnečného zákona).
V právní teorii není pochyb o tom, že výjimkou z pravidla obsaženého v ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona je pouze okolnost, kdy nový majitel jedná při nabývání směnky vědomě ke škodě dlužníka, přičemž subjektivní vztah nového majitele k převodu musí být dán již v okamžiku, kdy směnku nabývá. Aby byl dán předpoklad vědomého nabývání ke škodě dlužníka, stačí, když nabyvatel má nutně představu o tom, jaké kauzální námitky se mohou dlužníkům nabízet, přičemž jeho představa musí být zcela určitá, vztahující se ke konkrétnímu kauzálnímu vztahu. Musel by tedy vědět, o jaký zcela jedinečný kauzální vztah jde a jaké námitky s ohledem na jeho obsah, vzhledem ke konkrétním pro právě tento jednotlivý vztah určitým právům a povinnostem, přicházejí zcela konkrétně v úvahu; jinými slovy musí znát konkrétní okolnosti zajištěného kauzálního vztahu (k tomu srov. Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 53, jakož i Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 143).
V poměrech dané věci považuje Nejvyšší soud pro řešení výše vymezené otázky za stěžejní následná zjištění soudů nižších stupňů (ve vazbě na obsah spisu):
1) Na směnce je vyznačena „doložka“ – „směnka B náleží ke smlouvě o úvěru.
2) Směnka byla správkyní konkursní podstaty remitenta (Union banky, a. s.) Ing. M. H. dne 20. července 2004 převedena na J & T BANKU, a. s., následně na IV NOVA, a. s., na BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD, na ABES – Izol, s. r. o., na HAMDON FINANCE LTD a konečně na žalobkyni DELAINE HOLDING INC., s tím, že vyjma prvního rubopisu byla směnka převáděna nedatovanými rubopisy.
3) Dne 30. listopadu 2007 uzavřely společnosti HAMDON FINANCE LTD a DELAINE HOLNDING INC. kupní smlouvu o prodeji vlastní směnky, a to za kupní cenu 4.000,- USD, která byla zaplacena při podpisu smlouvy. Jde o společnosti registrované na M. o., mající stejné sídlo, přičemž ve smlouvě je obsaženo ujednání o tom, že právní vztah smlouvou založený se bude řídit „zákony České republiky“ (srov. č. l. 154 – 156).
Ze shora uvedeného je zcela zjevné, že žalobce musel vědět o zajišťovací povaze směnky (k tomu srov. údaj obsažený na směnce, podle něhož směnka náleží ke smlouvě o úvěru). Byť (jen) z tohoto údaje bez dalšího na vědomé jednání žalobce ke škodě dlužníků při nabývání směnky (rozuměj na jednání realizované s cílem eliminovat v úvahu předcházející kauzální námitky) nelze usuzovat, nelze přehlédnout další skutečnosti, jež činí nabytí směnky „nekorektním“. Především je zde evidentní nepoměr mezi směnečnou sumou, činící bezmála 7,000.000,- Kč a úplatou za převod směnky (4.000,- USD), to vše v situaci, kdy je směnka převáděna před splatností (nejde o tzv. nuznou směnku). K zaplacení směnečné sumy je společně a nerozdílně zavázáno úhrnem jedenáct přímých dlužníků, čímž je výrazně zvýšen předpoklad reálného zaplacení směnečné sumy. Vzhledem k povaze směnky jako směnky zajišťovací (kterážto skutečnost je zjevná přímo z obsahu směnky) je rovněž evidentním „signálem“ v tomto směru (i s přihlédnutím k tomu, že společně se zajišťovací směnkou nebyla na žalobce „převedena“ i zajištěná pohledávka) i počet indosamentů před splatností směnky a konečně z pohledu žalobce a předchozího majitele směnky, jakožto právnických osob se sídlem na M. o., je z hlediska jejich (ne)vědomosti o důvodu vystavení směnky (a možných kauzálních námitkách) poněkud „neobvyklé“ také ujednání o aplikaci práva České republiky na smlouvu o převodu směnky.
Výše zmíněné skutečnosti pak podle přesvědčení Nejvyššího soudu podporují závěr, podle něhož žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníků; námitky zániku směnkou zajištěné pohledávky tak směnečným dlužníkům ve vztahu k žalobci náleží.
Jelikož se odvolací soud – zastávaje nesprávný právní názor co do jednání žalobce ke škodě dlužníků při nabývání směnky – nezabýval kauzálními námitkami označených dovolatelů, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl označenými dovolateli uplatněn po právu. Nejvyšší soud proto ve vztahu mezi žalobcem a těmito dovolateli rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejných důvodů i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a výše zmíněnými dovolateli, včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobcem a jedenáctým žalovaným je výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání tohoto dovolatele bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 5.000,- Kč (vzhledem k tomu, že vyjádření žalobce podal k dovolání druhé a jedenáctého žalovaných, jde o polovinu zmíněnými ustanoveními určené sazby) a z paušální částky náhradě hotových výdajů ve výši 150,- Kč za jeden úkon právní služby (z týchž důvodů jde rovněž o polovinu určené částky) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením 21% sazby daně z přidané hodnoty činí 6.231,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu