ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.814.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 814/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce R. V., zastoupeného Mgr. Karlem Neubertem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Oldřichova 1, PSČ 674 01, proti žalovanému Mgr. J. Š., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně ARA s. r. o., identifikační číslo osoby 46966145, zastoupenému Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 16, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 85/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2011, č. j. 9 Cmo 16/2011-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. srpna 2010, č. j. 34 Cm 85/2008-92, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobce (R. V.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně ARA s. r. o.) vyloučení označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož je „Smlouva o zajištění závazku převodem práva s uznáním dluhu“ uzavřená dne 24. listopadu 2004 mezi žalobcem (jako věřitelem a nabyvatelem vlastnického práva) a pozdější úpadkyní (jako dlužníkem a převodcem vlastnického práva) [dále jen „smlouva o zajišťovacím převodu práva“], z níž žalobce odvozuje vlastnické právo k předmětným nemovitostem, vylučující jejich zařazení do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, absolutně neplatná podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí. Potud odvolací soud odkázal rovněž na výklad podaný v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“), který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Žalobce v dovolání nezpochybňuje správnost právního posouzení věci soudy nižších stupňů založeného na závěru, podle kterého smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák., neboť neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí. Potud je ostatně napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou, na kterou se výslovně odvolává (srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v R 45/2009).
Podstata dovolací argumentace tkví v kritice postupu soudů nižších stupňů, které -podle dovolatele v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity - ve věci rozhodovaly s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, která vznikla až poté, co byla smlouva o zajišťovacím převodu práva uzavřena a nemůže se proto na ni vztahovat.
Otázkou tzv. „zpětného působení“ judikatury Nejvyššího soudu se však dovolací soud ve své rozhodovací činnosti již také zabýval. Tak např. v usnesení ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3637/2008 nebo v usnesení ze dne 12. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006, vysvětlil, že judikatura soudů vyšších stupňů slouží právě ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a závěr, že dovolatel má být chráněn, protože patřil k těm, kteří si před vydáním rozhodnutí sjednocujícího soudní praxi vykládali zákon chybně, vyznívá absurdně.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu