ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.884.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 884/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v konkursní věci úpadce CASH & CAPITAL , a. s. , se sídlem v Praze 4, Vladislavova 154/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25619942, o nuceném vyrovnání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 37/2001, o dovolání konkursního věřitele BENET GROUP a. s., se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 23, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25147048, zastoupeného JUDr. Petrem Čunderlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 23, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 2 Ko 146/2008 - 1316, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 2 Ko 146/2008 - 1316, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 12. března 2008, č. j. 92 K 37/2001-1244, zamítl Městský soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“) návrh úpadce na ukončení konkursu nuceným vyrovnáním. Šlo o v pořadí třetí usnesení konkursního soudu o tomto návrhu, když první zamítavé usnesení konkursního soudu ze dne 7. prosince 2006, č. j. 92 K 37/2001-1037, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. května 2007, č. j. 1 Ko 121/2007-1103 a druhé zamítavé usnesení konkursního soudu ze dne 11. září 2007, č. j. 92 K 37/2001-1175, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. února 2008, č. j. 2 Ko 13/2008-1239.
Konkursní soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Před hlasováním o nuceném vyrovnání zde bylo celkem 17 konkursních věřitelů s pohledávkami v celkové výši 1.199.915.582,97 Kč, z čehož byly zjištěny (podle §23 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“) pohledávky celkem 12 konkursních věřitelů, u nichž výše jejich pohledávek činí celkem 46.456.046,56 Kč.
2/ Na jednání o nuceném vyrovnání byli přítomni 3 konkursní věřitelé s pohledávkami zjištěnými ve výši 45.679.048,- Kč, což představuje 98 % se všech zjištěných pohledávek.
3/ Na jednání o nuceném vyrovnání byli dále přítomni další 3 konkursní věřitelé s nezjištěnými pohledávkami ve výši 1.152.512.209,98 Kč, což představuje 99 % všech nezjištěných pohledávek.
4/ Proti nucenému vyrovnání hlasoval konkursní věřitel č. 17 (WIRPO s. r. o.) se zjištěnou pohledávkou ve výši 195.000,- Kč.
5/ S nuceným vyrovnáním z konkursních věřitelů oprávněných hlasovat souhlasili konkursní věřitel č. 15 BENET GROUP a. s. (dále též jen „konkursní věřitel B“) s pohledávkou ve výši 45.413.698,- Kč a konkursní věřitel č. 216 JUDr. P. K. s pohledávkou ve výši 70.350,- Kč.
Na tomto základě konkursní soud - vycházeje z ustanovení §38 ZKV - především uzavřel, že o nuceném vyrovnání záměrně neumožnil hlasovat věřitelů s pohledávkami dosud nezjištěnými, podmíněnými či spornými, neboť při využití úpravy obsažené v §38 odst. 2 písm. d/ ZKV by nebylo možné se vyhnout „diskusi o tom“, protože z dosavadního průběhu řízení je zřejmé, že názory věřitelského výboru ale i značné části konkursních věřitelů nekorespondují s názory úpadce, že se jedná o rozhodnutí účelové.
Konkursní soud dále uvedl, že nesouhlasí s komentářovými názory, podle nichž lze mít návrh na nucené vyrovnání za přijatý, jestliže za jeho přijetí hlasovala prostá nadpoloviční většina věřitelů na jednání přítomných nebo zastoupených s pohledávkami, jejichž součet by představoval více než tři čtvrtiny ze všech přihlášených pohledávek věřitelů s právem hlasovat. Tento názor by vedl k závěru, že nucené vyrovnání v této věci bylo konkursními věřiteli přijato. Konkursní soud však mínil, že by muselo jít o více než tři čtvrtiny ze všech přihlášených pohledávek konkursních věřitelů (ne jen těch s hlasovacím právem).
Konkursní soud rovněž odkázal na ustanovení §40 odst. 1 písm. d/ ZKV, dovozuje, že návrh na nucené vyrovnání odporuje společnému zájmu věřitelů.
K odvolání úpadce a konkursního věřitele č. 15 Vrchní soud v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 2 Ko 146/2008 - 1316, potvrdil zamítavé usnesení konkursního soudu ze dne 12. března 2008.
Odvolací soud uvedl, že přes opačné úvahy konkursního soudu setrvává na výkladu, jenž k ustanovení §38 odst. 1 ZKV podal ve svém zrušujícím usnesení z 1. února 2008 a podle kterého se za všechny přihlášené pohledávky pokládají jen zjištěné (nebo pravomocně určené) pohledávky (eventuálně i další pohledávky, v případě, že by konkursní soud jejich věřitelům přiznal hlasovací právo).
Odvolací soud rovněž nesouhlasil s názorem konkursního soudu o tom, že ukončení konkursu přijetím nuceného vyrovnání by bylo v rozporu se společným zájmem věřitelů.
Ačkoli na výše uvedeném základě uzavřel, že důvody pro zamítnutí návrhu na nucené vyrovnání obsažené v odvoláním napadeném usnesení konkursního soudu nemohou obstát, odvolací soud dovodil, že nucené vyrovnání přesto nelze potvrdit z důvodu, který konkursní soud přehlédl a na který poukazoval konkursní věřitel č. 17 ve vyjádření k odvolání (č. l. 1287).
Návrh úpadce na nucené vyrovnání byl totiž doručen konkursnímu soudu 4. května 2006 a lhůta, ke splnění požadavku, aby konkursní věřitelé pohledávek druhé třídy dostali nejpozději do jednoho roku od jeho podání minimálně 15 % svých pohledávek, skončila již 4. května 2007. Za této situace nebylo možné vyrovnání potvrdit vzhledem k ustanovení §40 odst. 1 písm. e/ ZKV. Na běhu uvedené zákonné lhůty přitom ničeho nemění skutečnost, že úpadce návrh doplnil podáním z 1. června 2006 (č. l. 849), nebo že o něm konkursní soud rozhodoval usneseními, jež byla odvolacím soudem opakovaně rušena.
Proti usnesení odvolacího soudu podal konkursní věřitel B dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a z jehož obsahu se podává kritika správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod obsažený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel podrobuje kritice výklad §40 odst. 1 písm. e/ ZKV a usuzuje, že i když text zákona zní „do 1 roku od podání návrhu“ je zřejmé, že zákonodárce měl na mysli do jednoho roku od okamžiku, kdy v případě schválení nuceného vyrovnání bude úpadce oprávněn a schopen opět disponovat se svým majetkem, tedy od právní moci usnesení vydaného soudem ve smyslu §41 odst. 1 písm. a/ ZKV tak, aby úpadce měl přiměřený čas k realizaci nuceného vyrovnání a zájmy věřitelů byly chráněny přiměřenou lhůtou.
Ke zmaření nuceného vyrovnání by v pojetí odvolacího soudu stačila i „liknavost“ soudu, uvádí dovolatel a poukazuje na to, že odvolací soud sám přijímal své předchozí zrušující usnesení s vědomím, že řízení má pokračovat dál i po uplynutí jednoroční lhůty (usnesení vydal z 1. února 2008).
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání v této věci přípustným podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje výkladu ustanovení §40 odst. 1 písm. e/ ZKV; potud jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §40 odst. 1 písm. e/ ZKV soud návrh na potvrzení nuceného vyrovnání zamítne, i když s ním konkursní věřitelé vyslovili souhlas, také tehdy, vyšlo-li najevo, že konkursní věřitelé pohledávek druhé třídy mají dostat nejpozději do jednoho roku od podání návrhu méně než 15% svých pohledávek.
Dle ustanovení §41 odst. 1 ZKV nabylo-li usnesení o potvrzení nuceného vyrovnání právní moci, soud usnesením
a/ vrátí úpadci oprávnění nakládat s majetkem náležejícím do podstaty (§14 odst. 1 písm. a/);
b/ prohlásí, že úpadce vstupuje do postavení správce ve všech řízeních, která vedl namísto úpadce (§14 odst. 1 písm. c/), a že účastníkem se v nich místo něho stává úpadce;
c/ vrátí úpadci ostatní práva omezená prohlášením konkursu.
Ustanovení §43 odst. 1 ZKV pak určuje, že nebylo-li nucené vyrovnání potvrzené soudem splněno, ačkoliv úpadce byl upomenut konkursním věřitelem doporučeným dopisem s poskytnutím dodatečné nejméně osmidenní lhůty, pozbývají účinnosti veškeré slevy a jiné výhody dané nuceným vyrovnáním; práva konkursních věřitelů nabytá vyrovnáním proti úpadci tím nejsou dotčena.
Ustanovení §40 odst. 1 písm. e/ ZKV bylo doplněno o slova „od podání návrhu“ s účinností od 1. května 2000, novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. Součástí poslaneckého návrhu novely zákona o konkursu a vyrovnání (projednávaného v Poslanecké sněmovně /dále též jen „sněmovna“/ v jejím třetím volebním období 1998 - 2002 od 29. dubna 1999 jako sněmovní tisk č. 219/0), jenž vyústil v přijetí zákona č. 105/2000 Sb., se tato úprava stala až na základě pozměňovacího návrhu uplatněného v procesu projednávání tohoto návrhu zákona ve sněmovně a odůvodněna není.
V uvedeném duchu (totiž tak, že jednoroční lhůta se počítá od podání návrhu na nucené vyrovnání) však bylo uvedené ustanovení tradičně vykládáno i před jeho doplněním (srov. např. Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 209 nebo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998, str. 193-194) a to i v návaznosti na typově shodná ustanovení o nuceném vyrovnání v dobových právních úpravách dříve platných na území České republiky; srov. §141 císařského nařízení č. 337/1914 ř. z., kterým se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí, recipovaného Československou republikou a platného na jejím území až do 1. dubna 1931, kdy nabyl účinnosti zákon č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále též jen „konkursní řád“) nebo právě §142 odst. 1 bod 7. konkursního řádu.
I z výše citované literatury se ovšem podává, že podmínku formulovanou ustanovením §40 odst. 1 písm. e/ ZKV posuzuje soud podle toho, zda příslušné vyrovnání v tam určené lhůtě úpadce v návrhu nuceného vyrovnání označeným věřitelům nabízí (s vědomím, že podle §39 odst. 1 ZKV rozhoduje soud o potvrzení nuceného vyrovnání usnesením obsahujícím znění nuceného vyrovnání).
Nevysloveným, leč samozřejmým, předpokladem takové úpravy je a vždy bylo, že dodrží-li úpadce požadavek kladený na obsah návrhu na nucené vyrovnání ustanovením §40 odst. 1 písm. e/ ZKV a nabídne-li konkursním věřitelům pohledávek druhé třídy odpovídající poměrné uspokojení do jednoho roku od podání návrhu na nucené vyrovnání, rozhodne konkursní soud o návrhu na nucené vyrovnání tak, aby dodržení této zákonné lhůty úpadcem sám nezmařil. Přitom se rovněž předpokládá, že tato lhůta neuběhne před právní mocí usnesení o potvrzení nuceného vyrovnání, když logickým předpokladem splnění nuceného vyrovnání je, že dlužník bude moci (ve vazbě na účinky právní moci usnesení o potvrzení nuceného vyrovnání popsané v §41 odst. 1 ZKV a na usnesení, jež konkursní soud podle tohoto ustanovení neprodleně vydá) nakládat se svým majetkem způsobem, jenž povede ke splnění nuceného vyrovnání.
V tomto ohledu není správná úvaha dovolatele, podle níž se běh jednoroční lhůty určené v ustanovení §40 odst. 1 písm. e/ ZKV počítá (má počítat) až od právní moci usnesení vydaného soudem ve smyslu §41 odst. 1 písm. a/ ZKV.
Účelu právní úpravy však odporuje takový výklad ustanovení §40 odst. 1 písm. e/ ZKV, jenž by vedl k závěru, že úpadce sice postupoval v souladu se zákonem, avšak prostou nečinností konkursního soudu nebo průtahem vzniklým při vyřizování opravného prostředku proti rozhodnutí konkursního soudu o možnost předepsanou lhůtu dodržet přišel. Absurdita takového výkladu vynikne zvláště tam, kde by konkursní soud včas nucené vyrovnání potvrdil, ale v důsledku opravného prostředku podaného věřitelem, který hlasoval proti nucenému vyrovnání (srov. §39 odst. 3 ZKV), by jednoroční lhůta marně uplynula v průběhu odvolacího řízení.
Jak je patrno ze spisu, v této věci podal úpadce návrh na nucené vyrovnání podáním datovaným 3. května 2006 a došlým konkursnímu soudu 4. května 2006 (č. l. 811-820), v němž nabídl konkursním věřitelům pohledávek druhé třídy nejpozději do jednoho roku od podání návrhu uspokojení do výše 30 % jejich pohledávek (převážně akciemi úpadce) a v němž se za splnění nuceného vyrovnání zaručila společnost BENet Praha, spol. s. r.o. Návrh na nucené vyrovnání úpadce následně doplnil podáním datovaným 1. června 2006, došlým konkursnímu soudu 2. června 2006 (č. l. 849-850). Lhůta ve smyslu §40 odst. 1 písm. e/ ZKV tak uplynula v květnu 2007, tedy ještě předtím, než konkursní soud vůbec (po zrušení jeho prvního zamítavého usnesení) nařídil jednání o návrhu na nucené vyrovnání (jež se konalo 11. září 2007 - srov. protokol o jednání č. l. 1168-1172).
Konkursní věřitelé, kteří s vyrovnáním souhlasili, tedy zjevně neviděli překážku potvrzení vyrovnání v tom, že jednoroční lhůta již není (nemůže být) dodržena.
V situaci, kdy konkursní věřitelé s hlasovacími právy projevili zájem na nuceném vyrovnání (a vnucené vyrovnání odsouhlasili) i po uplynutí lhůty určené v §40 odst. 1 písm. e/ ZKV a kdy tato lhůta marně uplynula v důsledku chybných rozhodnutí konkursního soudu při vyhodnocování jiných předpokladů nuceného vyrovnání, bylo úkolem konkursního soudu (potažmo odvolacího soudu) s přihlédnutím k procesnímu postoji účastníků řízení, a po vyjádření úpadce k otázce, dokdy nejdříve je schopen své závazky podle nuceného vyrovnání splnit, určit případným výrokem rozhodnutí o potvrzení vyrovnání nejzazší lhůtu ke splnění nuceného vyrovnání.
Způsobem naznačeným v napadeném rozhodnutí se soudy nižších stupňů nemohou zbavit odpovědnosti za stav řízení vzniklý tím, že o potvrzení návrhu na nuceném vyrovnání nebylo rozhodnuto včas. Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Zbývá dodat, že výše formulované závěry přijal Nejvyšší soud s plným vědomím toho, že v návrhu na nucené vyrovnání úpadce popsal svou majetkovou strukturu a propojenost s jinými právnickými osobami způsobem, jenž otevírá otázku, zda nucené vyrovnání nebylo v osobě dovolatele odsouhlaseno konkursním věřitelem, který je osobou úpadci blízkou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2008. pod číslem 165). Otázka, zda jsou splněny podmínky, za kterých tento konkursní věřitel právo hlasovat nemá (srov. §38 odst. 2 písm. b/ ZKV), totiž v napadeném rozhodnutí nebyla zkoumána a odpověď na ni proto nepřísluší ani Nejvyššímu soudu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu