ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.939.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 939/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a/ Ing. F.J., a b/ A. J., proti žalovanému M. D., zastoupenému JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem, se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí 177, o určení vlastnictví, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 138/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2007, č. j. 9 Cmo 73/2007-345, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 55 Cm 138/2001-314, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobci (a/ Ing. F. J.a b/ A. J.) domáhali vůči žalovanému (M. D.) určení, že jsou vlastníky nemovitostí (domu a dvou pozemků parc. č. 739/1 a parc. č. 327/2) blíže označených ve výroku.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že nemovitosti (vlastněné tehdy žalobci) byly postupem podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), sepsány do konkursní podstaty úpadkyně TP-HELP spol. s r. o. nejpozději k 30. březnu 2000. Generální souhlas ke zpeněžení majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu udělil Krajský soud v Brně správci konkursní podstaty úpadkyně Mgr. L. R. usnesením ze dne 20. října 1999 a správce konkursní podstaty nemovitosti zpeněžil tak, že je kupní smlouvou ze dne 27. dubna 2000 převedl na žalovaného. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 81/2005“) soud uzavřel, že střet včas nerealizovaného (lhostejno z jakého důvodu) nároku vlastníka (zde žalobců) na vyloučení jeho majetku z konkursní podstaty s nárokem osoby, jež takový majetek nabyla za trvání konkursu jeho zpeněžením podle ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, tu musí být řešen ve prospěch nabyvatele majetku (žalovaného).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky sporných nemovitostí (že nemovitosti jsou v jejich společném jmění manželů).
Odvolací soud především dospěl k závěru, že z obsahu konkursního spisu nevyplývá, že by správce konkursní podstaty sepsal nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně před uzavřením kupní smlouvy.
Uvedl, že přílohou konkursního spisu je sice soupis majetku konkursní podstaty datovaný 30. března 2000, z konkursního spisu však již nelze zjistit, kdy správce konkursní podstaty předložil soupis soudu. První soupis majetku konkursní podstaty, o němž lze s jistotou určit, kdy byl založen do konkursního spisu a který obsahuje alespoň část předmětných nemovitostí, je soupis datovaný dne 30. dubna 2000, jenž byl konkursnímu soudu předložen až společně s podáním ze dne 12. července 2000, tedy až v době po uzavření kupní smlouvy.
Dodal dále, že na základě porovnání způsobu, jakým byly sporné nemovitosti označeny v soupisu datovaném 30. března 2000 s tím, jak tytéž nemovitosti správce označoval až do okamžiku, kdy do konkursního spisu založil „Upřesnění soupisu konkursní podstaty“, lze usuzovat, že soupis datovaný dne 30. března 2000 byl ve skutečnosti pořízen nejdříve 29. srpna 2000. Před tímto datem správce konkursní podstaty označoval nemovitosti tak, že jsou zapsány na listu vlastnictví číslo 1531, nikoli na listu vlastnictví číslo 260, navíc nebyl mezi těmito nemovitostmi vůbec uváděn pozemek - parcela č. 327/2. Označení shodné s označením nemovitostí v soupisu datovaném 30. března 2000 správce konkursní podstaty poprvé použil až ve zmiňovaném „Upřesnění soupisu konkursní podstaty“, které předložil konkursnímu soudu 30. srpna 2000.
Dále odvolací soud uzavřel, že konkursní soud neudělil správci konkursní podstaty řádně souhlas ke zpeněžení nemovitostí prodejem mimo dražbu.
Obecný souhlas (udělený usnesením ze dne 20. října 1999, č. j. 27 K 44/95-21 /nyní č. l. 298/) se nemůže týkat jiného majetku než toho, který byl v okamžiku udělení takového souhlasu sepsán v konkursní podstatě úpadce, což není případ dotčených nemovitostí. Opačný výklad by podle odvolacího soudu zcela popíral smysl a účel rozhodnutí předvídaného ustanovením §27 odst. 2 ZKV.
K souhlasu udělenému usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 27 K 44/95-356, datovanému 26. dubna 2000, odvolací soud uvedl, že z obsahu konkursního spisu je bez jakékoliv pochybnosti zřejmé, že toto usnesení bylo vydáno - bez ohledu na datum v něm uvedené - až po uzavření kupní smlouvy, 26. července 2000.
Na tomto základě odvolací soud s odvoláním na závěry obsažené v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 63/2005 a 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 63/2005“ a „R 19/2006“) uzavřel, že kupní smlouva je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a žalobci na jejím základě nemohli pozbýt vlastnické právo k nemovitostem. Na uvedeném nemůže dle odvolacího soudu ničeho změnit ani skutečnost, že smluvní strany později doplnily do textu kupní smlouvy výslovný odkaz na usnesení konkursního soudu datované 26. dubna 2000, jelikož toto usnesení ve skutečnosti před uzavřením kupní smlouvy vydáno nebylo.
Doplnil rovněž, že oproti mínění žalovaného není pro závěr o neplatnosti kupní smlouvy významné ani to, že k 25. září 2000, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalovaného k nemovitostem do katastru nemovitostí, již byly předpoklady platnosti kupní smlouvy splněny. Otázku platnosti kupní smlouvy je totiž nutné posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jejího uzavření, následná konvalidace neplatného právního úkonu již možná není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně má dovolatel za to, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §27 odst. 2 ZKV.
Oproti odvolacímu soudu pokládá dovolatel za určující, zda podmínky, na jejichž neexistenci odvolací soud založil napadené rozhodnutí, byly splněny k 25. září 2000, kdy nastaly věcněprávní účinky smlouvy. Požadavek, aby souhlas s takovým prodejem byl udělen před podpisem kupní smlouvy, neplyne podle dovolatele ani z R 63/2005.
Dovolatel usuzuje, že souhlas se zpeněžením majetku prodejem mimo dražbu udělený konkursním soudem po podpisu kupní smlouvy není konvalidací neplatného právního úkonu (jak tvrdí odvolací soud), nýbrž splněním jedné z podmínek kupní smlouvy; jde o situaci předvídanou ustanovením §47 odst. 1 obč. zák. K tomu dovolatel nabízí srovnání s úpravou uzavírání kupních smluv nezletilými.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §27 odst. 2 ZKV prodej mimo dražbu uskuteční správce se souhlasem soudu; při svém rozhodování přihlédne soud zejména k vyjádření věřitelského výboru, k době předpokládaného zpeněžení, jakož i k nákladům, které bude třeba vynaložit na další udržování a správu podstaty. Udělí-li soud souhlas, může též stanovit podmínky pro prodej. Věci lze prodat mimo dražbu i pod odhadní cenu. Obdobně lze převést i úpadcovy sporné nebo obtížně vymahatelné pohledávky. Souhlasu soudu není třeba k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením.
V této podobě, pro věc rozhodné, platilo uvedené ustanovení v době, kdy měly být uděleny oba souhlasy konkursního soudu se zpeněžením i v době uzavření kupní smlouvy.
Podle ustanovení §27 odst. 5 věty třetí ZKV ve znění účinném v době od 1. května 2000 (tj. ve znění zákona č. 105/2000 Sb.) do 24. října 2000, věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit jen jejich prodejem způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem.
K dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud následující:
1/ K udělení souhlasu konkursního soudu se zpeněžením nemovitostí prodejem mimo dražbu.
Dovolatel se mýlí, usuzuje-li, že příznivější rozhodnutí ve věci by mu přinesla (kdyby ji dovolací soud shledal opodstatněnou) argumentace, podle které je pro posouzení otázky udělení souhlasu konkursního soudu ke zpeněžení nemovitostí prodejem mimo dražbu rozhodný stav k 25. září 2000, kdy nastaly věcněprávní účinky kupní smlouvy.
Přehlédl totiž, že na základě změn zákona o konkursu a vyrovnání provedených s účinností od 1. května 2000 zákonem 105/2000 Sb. v té době platilo (až do 24. října 2000) pravidlo, podle kterého bylo možné zpeněžit věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů (o tento případ šlo i zde) jen jejich prodejem způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem (srov. výše citovaný §27 odst. 5 věty třetí ZKV). K absenci tohoto způsobu zpeněžení ve výčtu způsobů zpeněžení v §27 odst. 1 ZKV ve znění účinném od 1. května 2000 do 24. října 2000 srov. výklad podaný v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 16/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolatel nepolemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, jenž „druhý“ souhlas se zpeněžením nemovitostí prodejem mimo dražbu na základě rozboru úkonů obsažených v konkursním spisu časově posouvá až k 26. červenci 2000. Souhlas se zpeněžením nemovitostí prodejem mimo dražbu vydaný konkursním soudem v červenci 2000 by však v situaci, kdy šlo o nemovitosti zajišťující pohledávky oddělených věřitelů, správce konkursní podstaty k takovému zpeněžení neopravňoval (odporoval by kogentní úpravě zpeněžování obsažené v §27 odst. 5 věty třetí ZKV).
K tomu lze pro úplnost doplnit, že omezení způsobů zpeněžení věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, vyloučením zpeněžení prodejem mimo dražbu přetrvalo v zákoně o konkursu a vyrovnání i po 24. říjnu 2000. Od 25. října 2000 totiž ustanovení §27 odst. 5 věty třetí ZKV (až do 31. prosince 2007, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen), určovalo, že takové věci lze zpeněžit ve veřejné dražbě.
Dovolání nepolemizuje ani se závěrem odvolacího soudu, že obecný souhlas konkursního soudu se zpeněžením majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu, udělený usnesením ze dne 20. října 1999, se bez dalšího nemůže týkat jiného majetku než toho, který byl v okamžiku udělení takového souhlasu sepsán v konkursní podstatě úpadce a mezi který nemovitosti nepatřily. Důvod korigovat tento obecně správný závěr - při absenci dovolacích námitek, jež by zpochybnily jeho prosazení v této věci - Nejvyšší soud neměl.
Za této situace zbývá dodat, že v R 63/2005, z nějž vychází i napadené rozhodnutí, Nejvyšší soud vysvětlil, že souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§27 odst. 2 ZKV), není odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení §36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§39 obč. zák.).
Závěr odvolacího soudu, že nemovitosti byly (zkoumanou kupní smlouvou) zpeněženy prodejem mimo dražbu bez odpovídajícího souhlasu konkursního soudu, což způsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy, je tudíž správný.
2/ K soupisu nemovitostí v konkursní podstatě.
Dovolatel ani potud nepolemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že dům a pozemek parc. č. 739/1 byly sepsána do konkursní podstaty úpadkyně nejdříve k 30. dubnu 2000 a pozemek parc. č. 327/2 až k 30. srpnu 2000.
Jeho argumentace, podle které postačovalo, že nemovitosti byly sepsány v konkursní podstatě úpadkyně ke dni, kdy nastaly věcněprávní účinky kupní smlouvy (25. září 2000), nemůže uspět již proto, že odporuje závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v R 19/2006 (z nějž opět vyšel i odvolací soud), od kterého nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci. Tam Nejvyšší soud především uvedl, že kupní smlouva, kterou správce konkursní podstaty zpeněžil majetek ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce, aniž jej sepsal do konkursní podstaty, je absolutně neplatná (§39 obč. zák.).
V důvodech R 19/2006 Nejvyšší soud také vysvětlil, - odkazuje na bod XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 197-199 (373-375) - že soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis majetku podstaty tak představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá (např. v řízení o zápisu vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí), že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Není-li zde takového titulu, nemá správce konkursní podstaty ani právo věc zpeněžit.
Tomu logicky odpovídá závěr odvolacího soudu, že zkoumaná kupní smlouva je neplatná, jelikož správce konkursní podstaty k 27. dubnu 2000 neměl právo s nemovitostmi nakládat (nemohl smlouvu platně uzavřít).
Kdyby soud akceptoval výklad, podle kterého by podmínka soupisu zpeněženého majetku mohla být splněna i jen ke dni, kdy mají nastat věcněprávní účinky kupní smlouvy, pak by pro období, jež pokládá za rozhodné dovolatel, popřel smysl §19 odst. 3 ZKV ve znění účinném od 1. května 2000. Takový úsudek by totiž vedl k absurdnímu závěru, podle kterého by ten kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být zařazena do soupisu, nemohl podat vylučovací žalobu podle §19 odst. 2 ZKV před soupisem (vyloučit lze jen to, co bylo sepsáno) ani po něm (jelikož v době soupisu již byl sepsaný majetek smluvně převeden, byť zatím nenastaly věcněprávní účinky smlouvy).
Lze tedy uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §2324 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalobců žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu