ECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.95.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 95/2000-95
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce JUDr. L. H., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadce Z. d. L. „v likvidaci“, zastoupeného JUDr. J. J., advokátkou, proti žalované K. b., a. s., o zaplacení částky 83.504,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 146/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 1999 č. j. 5 Cmo 30/99-73, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 1999 č. j. 5 Cmo 30/9973, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila 83.504,58 Kč se šestnáctiprocentním úrokem od 24. dubna 1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že byl ustaven správcem konkursní podstaty úpadce Z. d. L. „v likvidaci“, na jehož majetek byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 1996 sp.zn. K 139/94 prohlášen konkurs. Po prohlášení konkursu žalovaná převedla dne 23. dubna 1996 z účtu úpadce částku 83.504,58 Kč na účet Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí, přestože byla na „nezákonnost tohoto převodu” žalobcem a soudem upozorněna.
Žalovaná namítala, že finanční prostředky z účtu úpadce převedla Finančnímu úřadu v Ústí nad Orlicí na základě jeho exekučního příkazu ze dne 7. listopadu 1995 č. j. FÚ/1688/I/95/PP; o tom, že tento příkaz nabyl právní moci, byla žalovaná uvědoměna dne 28. listopadu 1995. I když byl na majetek Z. d. L. „v likvidaci“ s účinností od 19. ledna 1996 prohlášen konkurs, žalovaná exekuční příkaz provedla, neboť podle ustanovení §40 odst. 11 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, se daňové řízení prohlášením konkursu nepřerušuje.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. července 1997, č. j. 43 Cm 146/9617, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 83.504,58 Kč s patnáctiprocentním úrokem od 24. dubna 1996 do zaplacení a „ve zbytku” žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že na majetek Z. d. L. „v likvidaci“ byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 1996, č. j. K 139/94-67, prohlášen konkurs a že žalobce byl ustaven správcem konkursní podstaty tohoto úpadce. Žalovaná tím, že po prohlášení konkursu vyplatila z účtu úpadce bez příkazu žalobce Finančnímu úřadu v Ústí nad Orlicí částku 83.504,58 Kč, porušila povinnost ze závazkového vztahu (ze smlouvy o běžném účtu) a je povinna nahradit škodu tím způsobenou. Obranu žalované soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že mezi ustanoveními §40 zákona o správě daní a poplatků a §14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV”) ve znění před „poslední novelou” (v té době tedy ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb. a č. 84/1995 Sb.), není „žádný rozpor”; naopak z nich vyplývá, že „i když se daňová řízení nepřerušují, nelze po prohlášení konkursu vést podle daňových rozhodnutí exekuci týkající se majetku úpadce”.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 27. října 1999, č. j. 5 Cmo 30/99-73, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud byl při svém rozhodování vázán závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku ze dne 9. prosince 1998, č. j. 31 Cdo 1363/98-63, jímž Nejvyšší soud zrušil jeho předchozí (potvrzující) rozsudek ze dne 31. března 1998 č. j. 5 Cmo 530/97-35; podle tohoto právního názoru je pro posouzení věci rozhodný výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., a č. 84/1995 Sb. Odkazuje na ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ a e/ ZKV a §40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků, odvolací soud uzavřel, že podle §14 odst. 1 písm. d/ ZKV se řízení, jejichž účastníkem byl úpadce, prohlášením konkursu sice přerušovala, ustanovení §40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků, jak platilo v rozhodné době, je však nutno považovat v poměru k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání za ustanovení speciální. Exekuční příkaz finančního úřadu v daném případě nabyl právní moci ještě před prohlášením konkursu, takže postup finančního úřadu nemohl být v rozporu se zákazem nařizovat výkon rozhodnutí (vyjádřeným v §14 odst. 1 písm. e/ ZKV). Jelikož daňové řízení se obecně nepřerušuje, nelze „bez opory v zákoně” dovodit, že v něm nebylo lze (včetně výkonu) pokračovat, a že dokonce nebylo lze pokračovat v řádně nařízených daňových exekucích. Podle ustanovení §73 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků platí přiměřeně na vztah finančního úřadu a dlužníka, za nímž má ten, proti němuž se výkon vede, pohledávku, ustanovení §311 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Povinností žalované tedy bylo ve smyslu cit. ustanovení exekuční příkaz provést; neměla zákonnou oporu pro to, aby sama rozhodla, že se zřetelem k mezitím prohlášenému konkursu nelze ve výkonu pokračovat, a aby příkaz neprovedla. V jednání žalované za této situace nelze spatřovat jednání, jež by bylo v rozporu se zákonnou nebo smluvní povinností a na její straně nejsou dány předpoklady odpovědnosti za škodu.
Žalobce (zastoupen advokátkou) podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl zcela opačně než v předchozím rozsudku, ačkoliv podle srovnání ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ a e/ ve znění před a po novele provedené zákonem č. 94/1996 Sb., tato ustanovení nedoznala změn. Výsledek sporu je závislý na posouzení vzájemného vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků (potud, který z nich je zákonem obecným a který zvláštním), jakož i na tom, zda zákaz provést výkon rozhodnutí postihuje i případy, kdy je výkon rozhodnutí pravomocně nařízen již před prohlášením konkursu a po prohlášení konkursu se již jen realizuje. Podle dovolatele pak žalovaná uhradila spornou částku finančnímu úřadu neoprávněně, a tím porušila svou povinnost ze závazkového vztahu, protože právo nakládat s prostředky úpadce má po prohlášení konkursu výlučně správce konkursní podstaty. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek „změnil” tak, že žalobě o zaplacení 83.504,58 Kč s patnáctiprocentním úrokem od 24. dubna 1996 do zaplacení vyhoví.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje napadený rozsudek „potvrdit”. Zdůrazňuje, že při provádění exekuce, ať správní nebo soudní, má pouze postavení „vykonavatele”, z nějž pro ni plyne povinnost podle doručených dokumentů provést, co je jí nařízeno. Posouzení otázky, zda exekuce prováděná finančním úřadem se prohlášením konkursu podle předchozí právní úpravy přerušuje, je pro případ základem, přičemž žalovaná má opačný názor než dovolatel. Žalovaná rovněž zpochybňuje svou pasivní věcnou legitimaci ve sporu, s tím, že žalovaným na vrácení vyplacené částky do konkursní podstaty by měl být finanční úřad, který ji přijal.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a je i důvodné.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady, vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Uvedené vady řízení nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají, předmětem dovolacího přezkumu je tudíž přezkoumání správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Skutkový základ sporu, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již ve svém předchozím rozsudku v této věci, na jehož závěrech nemá důvodu cokoli měnit, pro posouzení věci je určující výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb. a č. 84/1995 Sb.
Podle ustanovení §14 odst. 1 ZKV prohlášení konkursu má (mimo jiné) tyto účinky:
a/ oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu;
....
c/ řízení týkající se nároků na oddělené uspokojení (§28) nebo na vyloučení věci z podstaty lze zahájit a v něm pokračovat jen proti správci;
d/ jiná řízení než uvedená pod písmenem c/ se přerušují. V těchto řízeních se však pokračuje na návrh správce, úpadcova odpůrce nebo nerozlučného účastníka řízení. Úpadce může tento návrh podat jen neučiní-li tak správce ve lhůtě určené soudem;
e/ pro pohledávku proti úpadci nelze nařídit výkon rozhodnutí postihující majetek náležející do podstaty ani nabýt na něm právo na oddělené uspokojení (§28).
Výkladem ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ a e/ ZKV v rozhodném znění se zabývalo již usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. září 1993, sp. zn. 12 Co 646/93, jehož uveřejněním pod číslem 68/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byla rozhodovací praxe soudů sjednocena v závěru, že peněžní prostředky na účtu povinného náležejí do majetkové podstaty, která je předmětem prohlášeného konkursu, takže proti úpadci nelze nařídit soudní výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného, a že dříve zahájené řízení o tento soudní výkon rozhodnutí se prohlášením konkursu - v intencích §14 odst. 1 písm. d/ ZKV - přerušuje. Přitom podle své dikce není ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ ZKV omezeno jen na soudní výkon rozhodnutí (na soudní exekuci), nýbrž i na daňovou či správní exekuci.
Právní stav, z nějž vyšlo výše cit. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, se od právního stavu rozhodného pro posouzení této věci liší především v tom, že v mezidobí (zákonem č. 255/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) bylo s účinností od 1. ledna 1995 do zákona o správě daní a poplatků vtěleno ustanovení, podle kterého prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje (srov. §40 odst. 11, větu druhou, zákona o správě daní a poplatků).
V době vydání exekučního příkazu (7. listopadu 1995) a v době, kdy žalovaná na základě tohoto příkazu odepsala žalovanou částku z účtu úpadce (23. dubna 1996) platil zákon o správě daní a poplatků ve znění zákonů č. 35/1993 Sb., č. 157/1993 Sb., č. 302/1993 Sb., č. 315/1993 Sb., č. 323/1993 Sb., č. 85/1994 Sb., č. 255/1994 Sb., č. 59/1995 Sb. a č. 118/1995 Sb.; toto znění má Nejvyšší soud za rozhodné pro další své úvahy.
Nejvyšší soud především uvádí, že zákon o konkursu a vyrovnání má ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě konkursu dlužníka přednost), ve vztahu k plnění těch funkcí zákona o správě daní a poplatků, které se týkají vymáhání daňových pohledávek (srov. §1 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků). To lze dokumentovat tím, že daňové pohledávky vzniklé před prohlášením konkursu musí být přihlášeny do konkursu, a to i když se o nich provádí výkon rozhodnutí (srov. §20 odst. 1, větu první, ZKV) a v průběhu konkursu je zásadně nelze uspokojit jinak, než prostřednictvím rozvrhového usnesení. Uvedené v rozhodné době zjevně vyplývalo z ustanovení §32 odst. 2 písm. b/ ZKV, které pohledávky na daních a poplatcích výslovně řadilo mezi pohledávky druhé třídy. Kdyby řečené neplatilo, stěží by bylo lze vysvětlit, proč ustanovení §33 odst. 1 písm. d/ ZKV výslovně určovalo, že z uspokojení pohledávek v konkursu jsou výslovně vyloučeny mimosmluvní sankce (to jest i pokuty podle zákona o správě daní a poplatků a penále za nezaplacení daní a poplatků) postihující majetek úpadce. Vznikla-li v době před prohlášením konkursu, je pohledávka na daních pohledávkou, kterou je třeba přihlásit do konkursu (§20 ZKV). Z tohoto pohledu má okolnost, že se daňové řízení prohlášením konkursu nepřerušuje, pro věřitele (stát, reprezentovaný správcem daně) jediný význam; totiž ten, že si v době od přihlášení pohledávky do konkursu do jejího přezkumu může zajistit výhodnější pozici pro případ popření pohledávky v konkursu. Jinak řečeno, to, že řízení o „nevykonatelné” pohledávce pokračuje i po prohlášení konkursu, ve spojení s faktem, že konkursní věřitel může až do přezkoumání jím přihlášené pohledávky měnit skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá (srov. rozsudek uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovoluje konkursnímu věřiteli nejpozději při přezkumném jednání osvědčit, že jeho pohledávka se v mezidobí stala vykonatelnou (že si v pokračujícím řízení zajistil exekuční titul). Ostatně, i v době před 1. lednem 1995 (před účinností zákona č. 255/1994 Sb.) bylo poukazováno na to, že ustanovení §14 odst. 1 písm. d/ ZKV nesměřovalo k přerušení daňového řízení z hlediska jeho zjišťovacích funkcí, že však šlo o to, přerušit je při vymáhání daně formou daňové exekuce (v právní teorii jsou uvedené závěry formulovány např. v článku Krčmář, Z.: Započtení daňových pohledávek v konkursu, uveřejněném v samostatné příloze časopisu Právní zpravodaj č. 1, ročník 2002 /Daňový speciál, str. 5-8/).
Podstata sporu však tkví nikoli v obecném zhodnocení vzájemného vztahu označených zákonů, nýbrž v zodpovězení otázky, zda přes úpravu obsaženou v ustanovení §40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků příslušná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v rozhodné době bránila provedení (dokončení) daňové exekuce nařízené ještě před prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem v dotčeném směru je závislá především na přesném postižení významu ustanovení §14 odst. 1 ZKV v rozhodném znění v kontextu konkursního řízení jako celku.
Dle ustanovení §2 odst. 3 ZKV cílem konkursu nebo vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku.
Pro konkursní řízení je typické, že je zde více věřitelů, kteří uplatňují více majetkových nároků společně (v jediném řízení) vůči jedinému dlužníku, a kteří se z dlužníkova majetku (případně z majetku, na nějž se pro tyto účely hledí, jako na dlužníkův majetek, ač je vlastnicky připsán osobám jiným) uspokojí poměrně. Podstatu konkursního řízení ostatně vystihuje samo slovo „konkurs”, jež pochází z latinského termínu „concursus creditorum”, odrážejícího fakt, že jde o souběh věřitelů formou přihlašování pohledávek za účelem jejich uspokojení z konkursní podstaty. Má-li být v tomto rámci naplněn účel zákona o konkursu a vyrovnání a cíl konkursu, pak nemůže po prohlášení konkursu dojít (nestanoví-li zákon výslovně jinak) k uspokojení pohledávek úpadcových věřitelů jiným způsobem než prostřednictvím konkursu, a to bez zřetele k tomu, zda pohledávky budou zcela nebo zčásti uhrazeny až prostřednictvím rozvrhu (§30 ZKV) nebo (např. jako pohledávky za podstatou) již v průběhu konkursního řízení (srov. 31 odst. 1 ZKV). Proto také zákon o konkursu a vyrovnání na dalších místech označuje plnění, jichž by se (nad rámec v něm výslovně vymezený) po prohlášení konkursu dostalo od dlužníka jen některým věřitelům, za právně neúčinná nebo odporovatelná a zabraňuje tomu, aby si věřitelé vynutili úhradu svých pohledávek v soudních sporech mimo konkurs; takovým jednáním by totiž bylo mařeno částečné uspokojení pohledávek ostatních věřitelů (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Smyslem úpravy obsažené v ustanovení §14 odst. 1 ZKV je (v rozhodné době bylo) naplnit v ustanovení §2 odst. 3 ZKV výslovně deklarovaný cíl konkursu tím, že ode dne prohlášení konkursu již nebude možné, aby se úpadcovi věřitelé odděleně uspokojovali z úpadcova majetku na úkor principu poměrného uspokojení všech věřitelů dlužníka, který je v úpadku. Názor, podle kterého ustanovení §14 odst. 1 písm. c/ ZKV sice znemožňuje pro pohledávku proti úpadci ode dne prohlášení konkursu nařídit výkon rozhodnutí (exekuci), ale nebrání dříve nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) provést, neodpovídá teleologickému výkladu zákona. Odvolací soud v daném ohledu přecenil význam ustanovení §40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků, když si neuvědomil, že jím podaný výklad ve skutečnosti nesměřuje pouze k realizaci vykonatelných daňových pohledávek, nýbrž poskytuje pro dané období návod k výkonu rozhodnutí (exekuci) týkajícímu se pohledávek všeho druhu; jedinou podmínkou tu je, že pro věřitelovu pohledávku byl výkon rozhodnutí (exekuce) pravomocně nařízen ještě před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, a že věřitel (coby úpadcův odpůrce ve smyslu §14 odst. 1 písm. d/ ZKV) navrhl, aby ve vykonávacím řízení přerušeném prohlášením konkursu na majetek dlužníka (povinného) bylo pokračováno. Takovým výkladem by ovšem byl zmařen konečný cíl konkursu, jemuž podle přesvědčení Nejvyššího soudu odpovídá závěr jiný; totiž ten, že neumožňovalo-li ustanovení §14 odst. 1 písm. e/ ZKV pro pohledávku proti úpadci výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek náležející do podstaty ani nařídit, pak tím více platí, že před prohlášením konkursu nařízený výkon rozhodnutí týkající se takového majetku nebylo možné ani provést (započaté vykonávací řízení za trvání konkursu dokončit).
V tomto ohledu neobstojí ani závěr, že v exekučním řízení měla žalovaná pouze postavení „vykonavatele”, z nějž pro ni plynula povinnost podle doručených dokumentů provést, co jí bylo nařízeno. Bez zřetele k tomu, že stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo podáno k výkladu zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném od 1. dubna 1998, platí i pro výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném před 1. červnem 1996 závěry formulované pod bodem XXVII. stanoviska (str. 371-373 /195196/). Zde Nejvyšší soud ohledně zákazu provést výkon rozhodnutí postihující majetek konkursní podstaty vysvětlil, že po prohlášení konkursu již banka nesmí vyplatit pohledávku z účtu úpadce (povinného) oprávněnému, přičemž okolnost, že jí již bylo doručeno usnesení, jímž soud výkon rozhodnutí odepsáním pohledávky z účtu úpadce nařídil, nebo že již obdržela vyrozumění, že usnesení o nařízení výkonu nabylo právní moci, nemá na tyto závěry žádného vlivu. Výslovně též uzavřel, že totéž platí i pro daňovou exekuci.
Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
V další fázi řízení se odvolací soud vypořádá i s námitkou žalované o nedostatku její pasivní věcné legitimace ve sporu (s tím, zda porušení shora uvedené povinnosti zakládá /může zakládat/ přímý nárok na zaplacení žalované částky žalovanou, nebo zda vrácení této částky mělo být v první řadě vymáháno po věřiteli, který se jejím převzetím za trvání konkursu bezdůvodně obohatil).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu