ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.986.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 986/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně PhDr. R. V., zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Valentinská 56/11, PSČ 110 00, proti žalovanému Českomoravské stavební spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 49241397, o zaplacení částky 1 034 611 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 253/2009, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 29 Co 282/2012-94, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 29 Co 282/2012-94, se ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 29 536 Kč s příslušenstvím odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 29 Co 282/2012-94, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. března 2012, č. j. 17 C 253/2009-77, se s výjimkou výroků, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě o zaplacení částky 29 536 Kč s příslušenstvím, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. března 2012, č. j. 17 C 253/2009-77, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 26 577 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 4. září 2009 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 008 034 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, když první rozsudek ze dne 16. listopadu 2009, č. j. 17 C 253/2009-24, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 29 Co 217/2010-50, a v pořadí druhý rozsudek ze dne 14. března 2011, č. j. 17 C 253/2009-58, jímž soud prvního stupně opět žalobu zamítl, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 29 Co 264/2011-71.
Soud vyšel z toho, že:
1/ Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 21. prosince 2006, č. j. 12 K 231/2006-45, prohlásil konkurs na majetek dlužnice PhDr. V. K. (dále jen „úpadkyně“).
2/ Žalovaný (věřitel č. 9) si přihlásil do konkursního řízení pohledávku za úpadkyní ve výši 1 005 075 Kč, vzniklou na základě smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ve výši 1 000 000 Kč ze dne 14. srpna 2003 (dále též jen „pohledávka č. 9“).
3/ Při přezkumném jednání konaném dne 30. března 2007 popřely pohledávku žalovaného žalobkyně (věřitelka č. 1) a Z. B. (věřitelka č. 7).
4/ Žalovaný podal ve stanovené lhůtě (dne 23. května 2007) u konkursního soudu žalobu na určení existence popřené pohledávky ve výši 1 005 075 Kč.
5/ Dne 25. července 2007 uzavřeli žalovaný jako postupitel a žalobkyně jako postupník smlouvu o postoupení shora uvedené pohledávky žalovaného přihlášené do konkursního řízení za dohodnutou úplatu 1 034 611 Kč. Podáním ze dne 16. srpna 2007 podal žalovaný u konkursního soudu návrh, aby do konkursního řízení na jeho místo vstoupila žalobkyně. Konkursní soud tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne 5. září 2007, č. j. 12 K 231/2006-9.
6/ Podáním ze dne 7. srpna 2007 vzal žalovaný zpět svou žalobu o určení pravosti pohledávky ze dne 23. května 2007 s tím, že pohledávka „byla uhrazena postupníkem na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. července 2007“. Řízení bylo pravomocně zastaveno usnesením konkursního soudu ze dne 14. srpna 2007, č. j. 13 Cm 621/2007-23, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2007, č. j. 4 Cmo 310/2007-32.
7/ Konkursní soud usnesením ze dne 21. července 2009, č. j. 12 K 231/2006-259 (dále jen „první rozvrhové usnesení“), rozvrhl výtěžek zpeněžení konkursní podstaty ve výši 1 625 505 Kč mezi konkursní věřitele tak, že pohledávky byly (měly být) uspokojeny v rozsahu 37,9608 %, přičemž žalobkyně byla (měla být) uspokojena částkou 1 547 216,50 Kč, z čehož „jako věřitelka č. 9 (zjištěná pohledávka 1 075 000 Kč) byla uspokojena částkou 408 079 Kč“. Toto usnesení zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. února 2010, č. j. 1 Ko 179/2009-277, s odůvodněním, že vzhledem ke zpětvzetí žaloby o určení pravosti pohledávky neměla být pohledávka č. 9 uspokojena.
8/ Podle usnesení konkursního soudu ze dne 16. června 2010, č. j. 12 K 231/2006-283, které nabylo právní moci dne 20. července 2010 (dále jen „druhé rozvrhové usnesení“), byli konkursní věřitelé zjištěných pohledávek uspokojeni v rozsahu 50,68527 %, přičemž žalobkyně byla uspokojena takto: jako věřitelka pohledávky č. 1 ve výši 872 000 Kč částkou 441 975,50 Kč a jako věřitelka pohledávky č. 2 ve výši 2 126 187,20 Kč částkou 1 077 663,50 Kč. Jako věřitelka pohledávky č. 9 uspokojena nebyla, neboť k této její pohledávce se v konkursním řízení nepřihlíží (nebyla zjištěna).
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný svým postupem (zpětvzetím žaloby o určení pravosti pohledávky před tím, než do tohoto řízení mohla na jeho místo nastoupit žalobkyně) sice „žádný právní předpis neporušil“, ale tím, že jím znemožnil vydání rozhodnutí o pravosti pohledávky a následně pak její (byť částečné) uspokojení v konkursním řízení, porušil svoji prevenční povinnost ve smyslu ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Porušení této prevenční povinnosti je třeba považovat za předpoklad obecné odpovědnosti za škodu, tj. protiprávní úkon. Mezi jednáním žalovaného a škodou způsobenou žalobkyni tím, že pohledávka č. 9 nebyla zahrnuta do rozvrhového usnesení a (částečně) uspokojena, je příčinná souvislost.
K výši škody soud prvního stupně uvedl, že nemůže žalobkyni přiznat více, než kolik by jí bylo přiznáno v konkursním řízení. Vyšel přitom z toho, že za předpokladu, že by žalobkyně mohla uplatnit svou pohledávku ve výši 1 005 075 Kč, by jí byla (podle prvního rozvrhového usnesení) přiznána částka celkem 1 547 216,50 Kč, sestávající z částky 331 018,50 Kč (plnění na pohledávku č. 1 ve výši 872 000 Kč), z částky 807 119 Kč (plnění na pohledávku č. 2 ve výši 2 126 187,20 Kč) a z částky 408 079 Kč (plnění na pohledávku č. 9 ve výši 1 005 075 Kč). Na základě druhého rozvrhového usnesení jí však bylo vyplaceno 1 519 639 Kč (na pohledávku č. 1 částka 441 975,50 Kč a na pohledávku č. 2 částka 1 077 663,50 Kč). Rozdíl tedy činí 26 577 Kč a tato částka je škodou, která žalobkyni vznikla v důsledku zpětvzetí žaloby žalovaným tím, že v konkursu nebylo přihlédnuto k pohledávce ve výši 1 005 075 Kč.
K tomu soud prvního stupně doplnil, že v částce 29 536 Kč (rozdílu mezi žalovanou částkou 1 034 611 Kč a částkou 1 005 075 Kč) je žaloba (též) nedůvodná, neboť v konkursním řízení byla přihlášena pohledávka ve výši 1 005 075 Kč a částka 29 536 Kč je rozdílem mezi touto pohledávkou a dohodnutou úplatou za postoupení pohledávky žalobkyni. Uvedená částka proto nemůže být posouzena jako škoda již z toho důvodu, že její úhrada nemá žádnou souvislost s probíhajícím konkursním řízením.
K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 381 502 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z této částky za dobu od 4. září 2009 do zaplacení a ve zbytku zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do částky 626 532 Kč s příslušenstvím potvrdil (první výrok). Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu III. výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen.
Odvolací soud částečně přisvědčil námitkám žalobkyně, podle nichž soud prvního stupně postupoval nesprávně při určení výše náhrady škody, když vycházel ze součtu částek, které byly žalobkyni přiznány rozvrhovým usnesením na uspokojení všech jejích pohledávek vůči úpadkyni.
Podle odvolacího soudu však škodu představuje částka, kterou by žalobkyně získala na uspokojení pohledávky č. 9, kdyby bylo možno tuto pohledávku zahrnout do rozvrhu, jak to učinil konkursní soud v prvním rozvrhovém usnesení. V něm konkursní soud přiznal žalobkyni z titulu pohledávky č. 9 částku 408 079 Kč. Odvolací soud proto změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (kromě částky 26 577 Kč s příslušenstvím) dalších 381 502 Kč s příslušenstvím (celkem tedy 408 079 Kč s příslušenstvím).
Proti měnící části rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tj. ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný především tvrdí, že z porovnání obou rozvrhových usnesení vyplývá, že kdyby byla pohledávka č. 9 v konkursním řízení uspokojena, výše škody, která žalobkyni vznikla, by mohla činit maximálně 26 577,50 Kč, a to s ohledem na postavení žalobkyně v konkursu (jako majoritního věřitele) a na objem prostředků (výtěžek konkursu), který byl rozvrhem rozdělován mezi jednotlivé věřitele. Je to dáno především výší pohledávek žalobkyně (pohledávek č. 1 a 2), které jsou podstatně vyšší než drobné pohledávky věřitelů č. 3 až 8 a 10, a tím, že částka určená k rozvrhu mezi všechny věřitele se neuspokojením pohledávky č. 9 nezměnila, změnilo se pouze „procento“ uspokojení (z 37,9608 % na 50,68527 %). Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v konkursu přihlášena i s jinými pohledávkami a výše pohledávek ostatních věřitelů byla v poměru ke všem pohledávkám žalobkyně zanedbatelná, výše jejího uspokojení byla tedy téměř stejná jako kdyby byla uspokojena i její pohledávka č. 9 (liší se pouze o 26 577,50 Kč). Částka určená v prvním rozvrhovém usnesení k uspokojení pohledávky č. 9 byla použita na větší uspokojení pohledávek ostatních věřitelů, a to poměrně, tzn. že žalobkyně jako zcela dominantní věřitelka obdržela téměř celou tuto částku, tj. 381 501,50 Kč (součet částek určených „navíc“ k uspokojení pohledávek č. 1 a 2 v druhém rozvrhovém usnesení proti částkám určeným prvním rozvrhovým usnesením). K tomu žalovaný dodává, že pohledávka č. 9, i kdyby byla uspokojována, by stejně nebyla uspokojována odděleně. Žalobkyně se totiž dne 16. srpna 2007 vzdala zástavního práva, jímž byla tato pohledávka zajištěna.
Dále žalovaný namítá, že příslušenství, úroky z prodlení, nebyly žalobkyní v žalobě specifikovány „dostatečně, resp. srozumitelně a určitě, jak to požaduje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř.“. Žalobkyně totiž ani neuvedla, za jaké období jí mají být úroky z prodlení přiznány, natož výši, kterou požaduje, a ani způsob, jímž lze zjistit jejich výši.
Žalovaný konečně s poukazem na ustanovení §3 obč. zák. míní, že jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Požaduje totiž uspokojení pohledávky, kterou předtím při přezkumném jednání sama bezdůvodně popřela. Přestože „popřením tvrdila“, že pohledávka neexistuje, žádala žalovaného, jako původního věřitele, o postoupení této (podle ní neexistující) pohledávky.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala dovolání žalobkyně, majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tj. uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu, spolu s nákladovými výroky, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že přehlédl, že pohledávka č. 9 byla přihlášena do konkursního řízení jako zajištěná zástavním právem k nemovitostem na základě zástavní smlouvy ze dne 14. srpna 2003. Podle žalobkyně z odůvodnění druhého rozvrhového usnesení vyplývá, že pohledávka č. 9 měla být uspokojena částkou 807 119 Kč, ale v důsledku jednání žalovaného k uspokojení této pohledávky nemohlo dojít, neboť byla popřena. Z tohoto důvodu byla podle žalobkyně tato částka, určená k uspokojení pohledávky č. 9, rozdělena mezi ostatní věřitele.
Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že nebýt škodního jednání žalovaného, připadla by jí na uspokojení pohledávky č. 9 částka 807 119 Kč. Má rovněž za to, že právní závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s ustanovením §28 odst. 1 a 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „ZKV“).
Ve vyjádření k dovolání žalovaného žalobkyně dále uvedla, že žalovaný má pravdu v tom, že neuspokojením pohledávky č. 9 se zvýšilo „procento“ uspokojení ostatních pohledávek, včetně pohledávek žalobkyně číslo 1 a 2. Stejně tak se ale zvýšilo „procento“ uspokojení připadající na ostatní pohledávky. Škoda vzniklá žalobkyni se (podle jejího mínění) odvíjí od zmaření uspokojení pohledávky číslo 9 a nikoliv jiných (dalších) pohledávek žalobkyně.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., čl. II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud předesílá, že byť to soudy v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně neuvedly, zjevně vycházely z toho, že žalovaný skutečně měl za úpadkyní pohledávku ve výši 1 005 075 Kč. Tuto skutečnost účastníci v podaných dovoláních nezpochybňují.
1. K dovolání žalovaného.
Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Těžiště dovolací argumentace žalovaného spočívá v kritice mechanismu výpočtu škody odvolacím soudem. Žalovaný polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož představuje škodu způsobenou žalobkyni jednáním žalovaného částka, která byla v prvním rozvrhovém usnesení určena k uspokojení pohledávky č. 9 (částka 408 079 Kč). Naopak považuje za správný právní názor soudu prvního stupně, že škodu představuje rozdíl v celkové výši uspokojení žalobkyně v konkursu podle prvního rozvrhového usnesení a podle druhého rozvrhového usnesení.
Již v rozsudku ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2008, pod číslem 168, Nejvyšší soud vysvětlil, že podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi konkursní věřitele podle pravidel stanovených v ustanovení §32 ZKV. Děje se tak usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením. K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 5372/2007.
Při posuzování výše škody, vzniklé věřiteli jednáním škůdce, v jehož důsledku věřitel nebude se svou pohledávkou v konkursu uspokojen, je tedy podstatné rozvrhové usnesení, které co do určení částky k uspokojení konkursních věřitelů vychází ze schválené konečné zprávy (§29 a §30 odst. 1 ZKV). Obecně pak platí, že škodu představuje částka, kterou by věřitel v konkursu obdržel, kdyby se účastnil rozvrhového usnesení. Jde o částku, která by byla rozvrhem určena k uspokojení pohledávky věřitele, nebýt škodního jednání.
V posuzované věci byla v konkursním řízení postupně vydána dvě rozvrhová usnesení, přičemž první rozvrhové usnesení (nesprávně) zahrnovalo i spornou pohledávku č. 9. Vzhledem k tomu, že částka určená k rozvrhu se do doby vydání druhého rozvrhového usnesení nezměnila, mohly soudy vycházet z toho, že nebýt škodního jednání žalovaného, připadlo by žalobkyni na pohledávku č. 9 v rozvrhu plnění ve výši 408 079 Kč (určené prvním rozvrhovým usnesením).
Žalovaný však správně namítá, že částka určená prvním rozvrhovým usnesením na (poměrné) uspokojení pohledávky č. 9 se v dané věci nerovná výši škody. Tak by tomu bylo pouze v případě, kdyby pohledávka č. 9 byla jedinou pohledávkou, jíž by se žalobkyně podílela na rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty úpadkyně. Pouze tehdy by částka 408 079 Kč představovala škodu vzniklou žalobkyni tím, že její pohledávka č. 9 ve výši 1 005 075 Kč nemohla být v konkursu uspokojena.
Je tomu tak proto, že přímým důsledkem toho, že by při rozvrhu byla uspokojena ještě další pohledávka, by bylo snížení míry uspokojení ostatních (zjištěných) pohledávek konkursních věřitelů (oproti skutečně provedenému rozvrhu), včetně dalších pohledávek samotné žalobkyně. Proto pouhé zjištění, kolik by na spornou pohledávku (pohledávku č. 9) připadlo v rozvrhu, ještě nepostačí pro závěr o výši vzniklé škody. Tu lze zjistit pouze porovnáním částky, kterou takový věřitel v rozvrhu obdržel, s tím, co by obdržel v rozvrhu, do něhož by byla zařazena i tato jeho další pohledávka.
Správnost této konstrukce lze doložit na příkladu. V dané věci byla při rozvrhu k dispozici částka 1 625 504 Kč, přičemž žalobkyně se na rozvrhu podílela několika pohledávkami. Lze si však představit situaci, že by žalobkyně ještě před rozvrhem získala nejen pohledávku žalovaného, ale pohledávky všech věřitelů (stala by se tak jedinou konkursní věřitelkou). Za takového stavu by žalobkyně obdržela v rozvrhu (vždy) částku 1 625 504 Kč bez ohledu na to, zda by do rozvrhu byla zařazena i její pohledávka č. 9. V takovém případě by žalobkyni tím, že by v konkursu nebyla uspokojena pohledávka č. 9, nevznikla v konkursním řízení vůbec žádná škoda. Její uspokojení v konkursu by totiž vždy činilo 1 625 504 Kč.
Z uvedeného je zřejmé, že v situaci, kdy žalobkyně uplatňuje v konkursním řízení více pohledávek, není výše škody způsobené tím, že se žalobkyně nemohla na rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty podílet (též) pohledávkou č. 9, rovna částce, která by byla v rozvrhu určena na poměrné uspokojení pohledávky č. 9. Výši škody představuje rozdíl mezi částkou, která žalobkyni připadla podle pravomocného rozvrhového usnesení (druhého rozvrhového usnesení) na uspokojení všech jejích pohledávek (bez pohledávky č. 9, do rozvrhu nezařazené), a částkou, která by žalobkyni připadla (na všechny její v konkursu uplatněné pohledávky), kdyby do rozvrhu byla zařazena i pohledávka č. 9.
Mechanismus určení výše škody zvolený odvolacím soudem, který (na rozdíl od soudu prvního stupně) nezohledňuje, že žalobkyně se na rozvrhu podílí jako konkursní věřitelka i s dalšími zjištěnými pohledávkami vůči úpadkyni, je tedy nesprávný.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v žalovaným napadené části neobstálo již na základě námitky nesprávného výpočtu výše škody, shledává Nejvyšší soud nadbytečným zabývat se námitkami žalovaného o neurčitosti vymezení příslušenství a rozporu postupu žalobkyně s dobrými mravy. Vypořádat se s těmito námitkami bude úkolem soudu v v další fázi řízení.
Zbývá dodat, že ač žalovaný ohlašuje skutkový dovolací důvod, proti skutkovým závěrům ve skutečnosti v dovolání nijak nebrojí.
2. K dovolání žalobkyně.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když o případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde.
Dovolání žalobkyně není přípustné proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do požadavku na zaplacení částky 29 536 Kč. V tomto rozsahu jde podle soudů obou stupňů o částku, která převyšuje žalovaným do konkursu přihlášenou pohledávku za úpadkyní. Přestože žalobkyně uhradila žalovanému za postoupení jeho pohledávky za úpadkyní úplatu ve výši 1 034 611 Kč, mohla být v konkursu uspokojena jen co do (přihlášené) částky 1 005 075 Kč a částka 29 536 Kč nemá žádnou souvislost s probíhajícím konkursním řízením. Správnost těchto závěrů, které samy o sobě postačují k zamítnutí žaloby co do požadavku na zaplacení částky 29 536 Kč, dovolatelka nijak nezpochybňuje.
Dovolání žalobkyně proto Nejvyšší soud v této části odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání žalobkyně přípustným ve zbývajícím rozsahu pro zodpovězení otázky, zda je pro způsob výpočtu (výše) škody způsobené žalobkyni tím, že její pohledávka nebyla v konkursním řízení uspokojena, podstatné, že šlo (mělo jít) o pohledávku s právem na oddělené uspokojení. Jde o otázku v dovolacím řízení dosud nezodpovězenou.
Přestože žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný přihlásil do konkursního řízení svou pohledávku jako pohledávku s právem na oddělené uspokojení, což žalobkyně namítala i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se s touto námitkou nijak nevypořádal. Žalobkyni lze přitom dát zapravdu, že pohledávka s právem na oddělené uspokojení se neuspokojuje poměrně s ostatními zjištěnými pohledávkami, ale že věřitel takové pohledávky má právo na její (výlučné) uspokojení ze zpeněžení předmětu zástavy postupem dle ustanovení §28 ZKV.
Pro zodpovězení otázky, zda odvolací soud při mechanismu výpočtu výše škody nepochybil (též) tím, že nevzal v úvahu, že pohledávka č. 9 byla přihlášena jako pohledávka s právem na oddělené uspokojení, je rozhodující to, zda žalovanému (a po postoupení pohledávky žalobkyni) skutečně svědčilo právo na uspokojení pohledávky č. 9 jako pohledávky s právem na oddělené uspokojení, zda předmět zajištění byl pojat do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a v konkursu zpeněžen, jakož i prověření tvrzení žalovaného o tom, že žalobkyně se dne 16. srpna 2007 vzdala zástavního práva.
Protože se odvolací soud těmito skutečnostmi nezabýval, je jeho právní posouzení věci v dotčeném směru neúplné a proto i nesprávné, přičemž uvedené platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že důvodné je i dovolání žalobkyně. Proto postupoval podle ustanovení 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu vyjma té části potvrzujícího výroku ohledně zamítnutí žaloby co do částky 29 536 Kč, spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu