ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.990.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 990/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. B. J., , jako správce konkursní podstaty úpadkyně A. T. spol. s r. o., , zastoupeného JUDr. J. C., advokátkou, , proti žalovanému JUDr. J. S., advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadkyně K. Q., a. s., , zastoupenému Mgr. M. E., advokátem, , o zaplacení částky 26.974.550,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 238/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2006, č. j. 6 Cmo 124/2006-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 156.705, Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. října 2005, č. j. 46 Cm 238/2004-70, Krajský soud v Praze rozhodl o žalobě, kterou se Ing. B. J. jako správce konkursní podstaty úpadkyně A. T. spol. s r. o. (dále též jen „první úpadkyně“) domáhal vůči JUDr. J. S., jako správci konkursní podstaty úpadkyně K. Q., a. s. (dále též jen „druhá úpadkyně“) zaplacení částky 26.974.550,40 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení), tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci celou požadovanou jistinu (bod I. výroku) a ohledně požadavku na zaplacení příslušenství žalobu zamítl (bod II. výroku).
Soud po provedeném dokazování uzavřel, že kupní smlouva jež měla být mezi pozdějšími úpadkyněmi uzavřena dne 28. prosince 1998, je absolutně neplatná pro neurčitost předmětu smlouvy a dále proto, že z označení kupujícího (jímž měla být pozdější první úpadkyně) ve smlouvě není zřejmé, kdo jím vlastně je. Pozdější druhá úpadkyně přitom na základě dohody o vzájemném zápočtu pohledávek mezi ní a pozdější první úpadkyní ze dne 31. prosince 2001 obdržela na základě kupní smlouvy plnění v rozsahu žalované jistiny, aniž sama poskytla jakékoli protiplnění. S poukazem na §457 a §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku proto žalobě ohledně jistiny vyhověl. Zamítnutí žaloby v části týkající se úroku z prodlení soud vysvětlil tím, že nešlo o peněžitý závazek.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu i potud zamítl.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná. Dodal však, že v situaci, kdy na oba účastníky byl prohlášen konkurs, je nezbytné aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Správci konkursní podstaty lze uložit zaplacení určitého nároku, jen jde-li o pohledávku za podstatou ve smyslu §31 odst. 1 ZKV. Nárok uplatněný žalobcem však takovým nárokem není; jde nárok, který je třeba uplatnit postupem dle §20 ZKV.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítaje, že ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel souhlasí se závěrem odvolacího soudu potud, že kupní smlouva je neplatná, takto vzniklou pohledávku vůči druhé úpadkyni z titulu bezdůvodného obohacení však pokládá za pohledávku podstatou.
Právní význam v daných souvislostech přisuzuje tomu, že žalovaný se neplatnosti kupní smlouvy dovolal až po prohlášení konkursu na majetek druhé úpadkyně a že on odstoupil od kupní smlouvy dopisem ze dne 31. května 2002, doručeným žalovanému 2. června 2002.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Dovolání v dané věci je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pohledávkou za podstatou se ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) rozumí jen taková pohledávka, která vznikla po prohlášení konkursu.
O takový případ ovšem v souzené věci nejde, jelikož pozdější druhá úpadkyně se měla na úkor pozdější první úpadkyně obohatit (podle dovolatelem nezpochybněných závěrů soudů nižších stupňů) v souvislosti s dohodou o započtení vzájemných pohledávek z 31. prosince 2001, tedy před prohlášením konkursu na majetek druhé úpadkyně.
V situaci, kdy dovolatelka nezpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, že kupní smlouva z 28. prosince 1998 byla absolutně neplatná (naopak jej výslovně sdílí), nemá pro výsledek dovolacího řízení žádný význam, že žalovaný se (jak uvádí dovolatel) neplatnosti „dovolal“ až po prohlášení konkursu na majetek druhé úpadkyně a že dovolatel od kupní smlouvy odstoupil 2. června 2002.
Má-li smlouva vady způsobující její absolutní neplatnost, není pro závěr o její neplatnosti určující, kdy a kým byla neplatnost uplatněna. Soudní praxe je pak ustálena i v závěru, že odstoupit lze jen od smlouvy, která byla platně uzavřena (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněný pod číslem 22/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bezdůvodné obohacení tedy pozdější první úpadkyni vzniklo, jakmile podle absolutně neplatné smlouvy pozdější druhé úpadkyni plnila, což se - jak popsáno výše - mělo podle dovolatele stát k 31. prosinci 2001.
Dovolatelem uplatňovaná pohledávka proto pohledávkou za podstatou ve smyslu §31 odst. 2 ZKV není. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř., tedy tím, že procesně úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, stanovené podle §3 odst. 1 bodu 6 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve výši 262.770,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto určená sazba odměny o 50 %, tj. na částku 131.385, - Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) tak jde o částku 131.685,- Kč. Spolu s náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši 25.020,- Kč činí částka kterou dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce, 156.705,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu