ECLI:CZ:NS:2014:29.ICDO.1.2012.1
KSHK 40 INS 2229/2010
40 ICm 433/2010
sp. zn. 29 ICdo 1/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61 86 00 69, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovaným 1) IREKON, v. o. s., se sídlem v Turnově, Palackého 211, PSČ 511 01, identifikační číslo osoby 28 78 13 09, jako insolvenčnímu správci dlužníka G. Š. a 2) G. Š., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 ICm 433/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka G. Š., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS 2229/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2011, č. j. 40 ICm 433/2010, 101 VSPH 41/2011-99 (KSHK 40 INS 2229/2010), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2011, č. j. 40 ICm 433/2010, 101 VSPH 41/2011-99 (KSHK 40 INS 2229/2010) a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. prosince 2010, č. j. 40 ICm 433/2010-69, se s výjimkou výroků ve věci samé ohledně pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 17.910,- Kč, zrušují a řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2010, č. j. 40 ICm 433/2010-69, určil, že žalobce (PROFI CREDIT Czech, a. s.) nemá za dlužníkem (G. Š.) pohledávku ve výši 128.624,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými (výroky II. a III.).
Přitom vyšel (posuzováno podle obsahu spisu) z toho, že:
1) Usnesením ze dne 19. března 2010, č. j. KSHK 40 INS 2229/2010-A-7/celk.3, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (výrok I.), insolvenčním správcem ustanovil prvního žalovaného (IREKON, v. o. s.) [výrok II.], povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením (výrok III.), určil, že účinky rozhodnutí úpadku nastávají 19. března 2010 v 08.33 hodin (výrok IV.), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok V.), nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů na den 5. května 2010 (výrok VI.), vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníku, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníku, ale insolvenčnímu správci (výrok VII.), uložil insolvenčnímu správci, aby nejpozději do 29. dubna 2010 soudu předložil zpracovaný seznam přihlášených pohledávek (výrok VIII.) a jmenoval prozatímní věřitelský výbor (výrok IX.).
2) Přihláškou došlou insolvenčnímu soudu 13. dubna 2010 uplatnil žalobce v insolvenčním řízení pohledávku ve výši (jistiny) 128.896,- Kč (jako nedoplatek na nominální hodnotě úvěru z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100264543 – dále jen „první smlouva o úvěru“ a „první pohledávka“) a pohledávku ve výši (jistiny) 36.771,- Kč (jako nedoplatek na nominální hodnotě úvěru z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100315528 – dále jen „druhá smlouva o úvěru“ a „druhá pohledávka“).
3) U přezkumného jednání dne 5. května 2010 oba žalovaní popřeli první pohledávku co do částky 111.600,- Kč a druhou pohledávku co do částky 17.024,- Kč.
4) V první smlouvě o úvěru byla výše úvěru sjednána částkou 101.760,- Kč a smluvní odměna za poskytnutí úvěru určena částkou 43.760,- Kč, s tím, že „vyplacena“ byla částka 58.000,- Kč. Dále žalobce poskytl dlužníku „revolving“ ve výši 61.056,- Kč a to za smluvní odměnu ve výši 32.970,- Kč, s tím, že „vyplacena“ byla částka 28.086,- Kč. Dle bodu 10.1 „smluvních ujednání bylo dohodnuto započítávání vzájemných nároků“.
5) Ve druhé smlouvě o úvěru byla sjednána maximální výše úvěru 42.024,- Kč, smluvní odměna za poskytnutí úvěru 17.024,- Kč a „vyplacena“ byla částka 25.000,- Kč. Smlouva odkazuje na „smluvní ujednání SRU“; smluvní odměna „byla započtena oproti nároku na vyplacení úvěru“ (bod 10.1 „smluvních ujednání“).
6) Smluvní ujednání, vztahující se ke smlouvám o úvěru, nejsou podepsána a z jejich textu není zřejmé, které z nich se vztahuje ke které ze smluv o úvěru.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že „samotná smlouva“ (rozuměj smlouvy o úvěru) „neřeší způsob výplaty nebo placení odměny“ a že „smluvní ujednání“ nejsou podepsána. „Tato zjištění byla důvodem zamítnutí žaloby“.
Dále insolvenční soud doplnil, že i v případě, že by smlouvy o úvěru obsahovaly určitý odkaz na úvěrové podmínky, které by se platně staly součástí smluv, „rozhodl by stejně a to z důvodů nerovného postavení stran. Věřitel, aniž by dlužníku poskytl celý úvěr dle jeho nároku, požaduje zaplatit jistinu, kterou nikdy dlužníku neposkytl. Na jistinu, aby si zajistil téměř okamžitý návrat půjčky, započítává podle podmínek čl. 10 odměnu v podstatě v poloviční výši úvěru. Pro věřitele dobrý obchod, pro soud dobrým mravům odporující a to s odkazem na ustanovení §3 OZ“ (rozuměj zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“), když „dlužník není podnikatelem a tím se na něho vztahují ustanovení občanského zákoníku. Krom toho se na dlužníka vztahují ustanovení směřující k ochraně spotřebitele. Toto ustanovení zákona soud interpretoval ze směrnic EU o ochraně spotřebitele; v projednávané věci je relevantní směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Tato směrnice považuje podle čl. 1 písm. e) Přílohy za nepřiměřený požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Podle ,komunitárního práva‛ je povinností a lze vnitrostátní právo vykládat v souvislosti s takovými směrnicemi. Soud proto ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. vztahuje i na ujednání o způsobu ceny plnění, tedy zajištění ceny plnění zápočtem na poskytnutý úvěr. Následkem této nerovnováhy je potom dle ustanovení §55 odst. 2 obč. zák. relativní neplatnost takového ujednání; této neplatnosti se oba žalovaní dovolali svým popěrným úkonem v rámci přezkumu přihlášené pohledávky“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. června 2011, č. j. 40 ICm 433/2010, 101 VSPH 41/2011-99 (KSHK 40 INS 2229/2010), rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že žalobce má za dlužníkem pohledávku ve výši 17.910,- Kč; „v části, v níž se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky ve výši dalších 110.714,- Kč“ žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) zdůraznil, že pro posouzení důvodnosti žaloby není rozhodné, zda výše smluvní odměny za poskytnuté úvěry dlužníku „je či není v rozporu s dobrými mravy, či způsobuje v této části relativní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru“.
Přitom odkázal na přihlášku sporných pohledávek, podle níž žalobce přihlásil (jako první pohledávku) „jistinu ve výši 128.896,- Kč a jako důvod vzniku pohledávky v přihlášce uvedl – nedoplatek na nominální hodnotě úvěru (…) ve výši 128.896,- Kč“ a (jako druhou pohledávku) „jistinu ve výši 36.771,- Kč a jako důvod vzniku pohledávky uvedl – nedoplatek na nominální hodnotě (…) ve výši 36.771,- Kč“.
Dále odvolací soud z první smlouvy o úvěru zjistil, že částka k vyplacení činí 58.000,- Kč a smluvní odměna 43.760,- Kč. Žalobce na základě této smlouvy vyplatil dlužníku i dalších 28.086,- Kč, takže „faktický úvěr činil nakonec 86.086,- Kč“. Za stavu, kdy dlužník „na tento úvěr (jistinu) zaplatil 50.880,- Kč, dluží ještě 35.206,- Kč“. „Žalovaní při přezkumném jednání uznali pohledávku z tohoto úvěru ve výši 17.296,- Kč, takže nedůvodně popřeli dalších 17.910,- Kč, neboť i to je částka, kterou dlužník dluží na jistině úvěru“.
Podle druhé smlouvy o úvěru – pokračoval odvolací soud – měl žalobce vyplatit dlužníku 25.000,- Kč a smluvní odměna za poskytnutí úvěru byla dohodnuta ve výši 17.024,- Kč. Jelikož dlužník uhradil žalobci na splátkách 5.253,- Kč, „zbývá dluh ve výši 19.747,- Kč“; v této výši byla pohledávka na přezkumném jednání zjištěna.
V rozsahu nad částku 17.910,- Kč popřel první žalovaný „pohledávky nad fakticky poskytnuté úvěry“ správně, poněvadž šlo „o pohledávky z titulu dohodnuté smluvní odměny za poskytnutý úvěr, které však žalobce do insolvenčního řízení nepřihlásil. Právním důvodem pohledávky uvedeným v přihlášce žalobce je pouze jistina úvěru. Jistinou úvěru není dohodnutá smluvní odměna. Právní důvod smluvní odměny spočívá v závazku dlužníka zaplatit žalobci za poskytnuté plnění (úvěr) dohodnutou odměnu (úplatu), kterou však žalobce do insolvenčního řízení nepřihlásil. To jednoznačně vyplývá z přihlášky pohledávky, kde jako právní důvod přihlášené pohledávky je uvedena jistina úvěru“.
Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), respektive podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky, zda „může soud v případě, kdy je při vyplacení úvěru (uzavřeného do 31. prosince 2010) započtena smluvní odměna a dlužník splácí již jen jistinu úvěru, považovat pohledávku věřitele na zaplacení jistiny za pohledávku na zaplacení smluvní odměny“.
Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Dovolatel rekapituluje obsah obou smluv o úvěru, včetně toho, že dle smluvních ujednání vztahujících se k jednotlivým smlouvám byla pohledávka z titulu smluvní odměny započtena oproti pohledávce dlužníka na vyplacení úvěru a zbývající částka úvěru byla dlužníku „vyplacena“.
Dále akcentuje, že „do insolvenčního řízení opravdu přihlásil pouze jistinu obou úvěrů, když smluvní odměny byly v obou případech započteny proti nároku na vyplacení úvěru“. „Žádná smluvní odměna tedy nebyla přihlašována, nemohla tak být ani popírána, neboť již byla započtena a tedy uhrazena“. Odvolací soud „však započtení smluvní odměny zcela opominul“. Obě smlouvy o úvěru přitom byly sjednány podle „tehdy účinného“ zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.; „postup žalobce, co se týče výše úvěru a započtení smluvní odměny byl možný“.
Konečně dovolatel zpochybňuje správnost skutkového zjištění odvolacího soudu, podle něhož dlužník podle první smlouvy o úvěru zaplatil 50.880,- Kč, maje za to, že uhradil jen 40.704,- Kč.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
S přihlédnutím k datu podání přihlášky pohledávky žalobce a k datu podání žaloby je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. března 2011, tj. naposledy ve znění zákona č. 409/2010 Sb.
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro incidenční spory jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání žalobce proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, Nejvyšší soud shledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (k posouzení, zda jde o „měnící“ nebo „potvrzující“ rozhodnutí odvolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení otázky dovoláním otevřené, tj. zda žalobce dostál (jde-li o důvod vzniku popřené pohledávky) požadavku plynoucímu z ustanovení §198 odst. 2 insolvenčního zákona.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §198 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do třiceti dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle §197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo v pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odstavec 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle §199 (odstavec 3).
Podle ustanovení §200 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.
Podle ustanovení §410 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně §190 až 202 (odstavec 1). Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůty k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že důvodem vzniku popřené pohledávky (§198 odst. 2 insolvenčního zákona) se (podle §174 odst. 2 insolvenčního zákona) rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky (k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněného pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35, které – ač přijaté při výkladu ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – se v tomto směru uplatní i v poměrech založených insolvenčním zákonem).
Za stavu, kdy odvolací soud neměl žádné pochybnosti o tom, že „právním důvodem pohledávky uvedeným v přihlášce žalobce je pouze jistina úvěru“, je v poměrech projednávané věci rozhodující, zda se žalobce žalobou ze dne 26. května 2010 domáhal určení pravosti pohledávky z titulu nesplacené jistiny obou úvěrů nebo z titulu smluvních odměn za poskytnutí úvěrů.
V situaci, kdy žalobce v žalobě výslovně (a zcela jednoznačně) uvedl skutkové okolnosti vzniku popřených pohledávek tak, že popsal obsah obou smluv o úvěru, a to s akcentem na zánik pohledávky za dlužníkem z titulu smluvní odměny za poskytnutí úvěrů a pohledávky dlužníka za žalobcem z titulu „nároku na vyplacení úvěru“ v důsledku započtení, Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že předmětem řízení nebylo určení pravosti pohledávky ze smluvní odměny, nýbrž pohledávky z dlužné jistiny úvěrů. Argumentace, na níž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá a podle níž žalobce do insolvenčního řízení pohledávky z titulu odměny (úplaty) za poskytnuté úvěry nepřihlásil, tak zjevně jako důvod pro (částečné) zamítnutí žaloby neobstojí. Přitom bezprostředním důsledkem nesprávného závěru odvolacího soudu, jde-li o důvod vzniku přihlášené pohledávky, je (i) neúplné právní posouzení věci; bez posouzení toho, zda vzájemné pohledávky žalobce a dlužníka na základě smluv o úvěru vskutku (zcela nebo zčásti) vznikly, jakož i toho, zda a v jakém rozsahu zanikly započtením, totiž nelze přijmout ani závěr o (ne)důvodnosti žaloby.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je v rozsahu dovoláním dotčeném, včetně závislých výroků o nákladech řízení zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 1. března 2013, č. j. KSHK 40 INS 2229/2010-B-52, vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (výrok I.), schválil vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčnímu správci a zprostil ho funkce (výroky II. a III.) a osvobodil dlužníka od placení pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili ve lhůtě určené v rozhodnutí o úpadku, ač tak učinit měli (výrok IV.). Usnesení nabylo právní moci, jde-li o výrok I., dne 11. března 2013, ve zbývajících výrocích dne 27. března 2013. Jakmile nastaly účinky shora uvedeného usnesení, jímž bylo insolvenční řízení skončeno (§109 odst. 5 insolvenčního zákona), pominuly též důvody vést dále incidenční spor o určení pravosti sporné pohledávky. Skončení insolvenčního řízení má za následek neodstranitelný nedostatek podmínek tohoto řízení (řízení, které spor vyvolalo, zde již není), jehož důsledkem je zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř.; srov. obdobně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2010, pod číslem 36, jejichž závěry v tomto směru jsou uplatnitelné i v poměrech insolvenčního zákona ve znění rozhodném pro danou věc (úprava účinná od 1. ledna 2014 – po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb. – obsažená v ustanovení §159 odst. 3 až 6 insolvenčního zákona, není vzhledem k době skončení insolvenčního řízení použitelná).
Nejvyšší soud proto zrušil (ve stejném rozsahu) i usnesení insolvenčního soudu a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Výrok o nákladech řízení před soudy všech stupňů se opírá o ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu