ECLI:CZ:NS:2013:29.ICDO.12.2013.1
KSPL 29 INS 12010/2010
129 ICm 49/2012
sp. zn. 29 ICdo 12/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. H. M. , zastoupené JUDr. Josefem Heydukem, advokátem, se sídlem v Chebu, Májová 1150/32, PSČ 350 02, proti žalovanému Ing. M. H. , zastoupenému JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou, se sídlem v Sokolově, nábřeží Petra Bezruče 598, PSČ 356 01, o určení neexistence pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 129 ICm 49/2012 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Zámek Mostov, s. r. o., se sídlem v Mostově 1, PSČ 350 02, identifikační číslo osoby 25215345, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS 12010/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2013, č. j. 129 ICm 49/2012, 101 VSPH 367/2012-119 (KSPL 29 INS 12010/2010), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. září 2012, č. j. 129 ICm 49/2012-81, (KSPL 29 INS 12010/2010) Krajský soud v Plzni určil, že žalovaný nemá za dlužnicí Zámek Mostov, s. r. o. (dále jen „dlužnice“) pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 27. září 2006 ve výši 7,295.773,97 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neexistence vykonatelné pohledávky žalovaného za dlužnicí ve výši 7,295.773,97 Kč zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud uzavřel, že pohledávka za dlužnicí na zaplacení části kupní ceny dle smlouvy o prodeji části podniku ze dne 16. února 2004, postoupená společností Haas & Czjek – 1. porcelánová manufaktura v Čechách, s. r. o. (dále jen „společnost”) na žalovaného postupní smlouvou ze dne 27. září 2006, byla dohodou o narovnání uzavřenou téhož dne mezi společností, dlužnicí a žalovaným (dále jen „dohoda o narovnání“) nahrazena pohledávkou ze smlouvy o půjčce uzavřenou 27. září 2006, čímž podle §570 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zanikla.
Neexistenci pohledávky žalovaného za insolvenční dlužnicí z titulu smlouvy o půjčce by bylo možno podle odvolacího soudu dovodit jen tehdy, prokázala-li by žalobkyně, že insolvenční dlužnice neměla dluh ze smlouvy o prodeji části podniku, což se však nestalo a žalobkyně se neplatnosti postupní smlouvy dovolávat nemůže.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Podstatou dovolacích námitek je argumentace, podle níž závazek společnosti vrátit žalovanému příplatek podle §121 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nevznikl (předmětné rozhodnutí valné hromady společnosti ze dne 30. června 2006 je absolutně neplatné), nemohl být proto započten vůči závazku žalovaného zaplatit cenu za postoupení pohledávky; článek IV. dohody o narovnání je tak absolutně neplatný, což způsobuje absolutní neplatnost celé dohody o narovnání, neboť „její jednotlivé pasáže na sebe navazují“.
Otázka vzniku povinnosti vrátit příplatek přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládá, neboť nejde o otázku hmotného ani procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.). Naopak, odvolací soud uzavřel, že i kdyby nárok na vrácení příplatku žalovanému nevznikl, nemá tato skutečnost žádnou souvislost s privativní novací podle §570 obč. zák. uzavřenou dlužnicí a žalovaným v jiné části dohody o narovnání a nemůže mít za následek neplatnost celé dohody o narovnání (viz str. 5 odst. 3 napadeného usnesení). Jiné okolnosti zakládající přípustnost dovolání v intencích §237 o. s. ř. pak dovolatelka nevymezila. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom povinnou náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž absence vede k tomu, že ve vztahu k argumentaci, pro kterou v dovolání taková náležitost chybí, není dovolání projednatelné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Pouze pro úplnost proto Nejvyšší soud podotýká, že závěry, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jsou v souladu s hmotným právem i dosavadní judikaturou dovolacího soudu (k otázce privativní novace srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 29 Odo 1019/2003, ze dne 29. května 2002, sp. zn. 33 Odo 610/2001, či usnesení ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 2781/2008, obdobně též rozsudek ze dne 23. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 2725/2008; všechna rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Taktéž závěr odvolacího soudu ohledně nemožnosti vznést námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky plně respektuje závěry obsažené v rozsudku uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Námitkou, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu nepředvídatelné, se dovolací soud nezabýval, neboť jejím prostřednictvím dovolatelka poukazuje na případnou vadu řízení, jež však způsobilým dovolacím důvodem není (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Výtkou, podle níž odvolací soud nesprávně hodnotil dohodu o narovnání, dovolatelka napadá hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, které však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu