ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.149.2018.1
KSOS 39 INS XY
39 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 149/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) J. F. , narozeného XY, b) A. D. , narozené XY, a c) J. F. , narozeného XY, všech bytem XY, všech zastoupených Mgr. Ivem Šotkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, PSČ 779 00, proti žalovanému Mgr. Martinu Fuchsigovi , se sídlem v Oticích, Hlavní 25, PSČ 747 81, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. F., narozeného XY, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. F. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS XY, o dovolání žalobců, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2018, č. j. 39 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 39 INS XY), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 25. září 2017, č. j. 39 ICm XY, odmítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 23. dubna 2014, kterou insolvenční správce dlužníka (Mgr. Martin Fuchsig) prodal (v kupní smlouvě blíže určený nemovitý) majetek dlužníka třetí osobě mimo dražbu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud odmítl žalobu pro opožděnost, a to z důvodu, že lhůta pro podání žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou byl prodán majetek dlužníka insolvenčním správcem mimo dražbu, uplynula dne 1. října 2014, když předmětná kupní smlouva byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 1. července 2014 [§289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], avšak žaloba byla u insolvenčního soudu podána až 26. července 2017. Insolvenční soud uzavřel, že na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani novela §289 odst. 3 insolvenčního zákona provedená zákona č. 64/2017 Sb., neboť se stala účinnou až po uplynutí tříměsíční lhůty k podání žaloby; jinak řečeno „novelizované ustanovení §289 odst. 3 insolvenčního zákona nemůže působit retroaktivně“.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud se plně ztotožnil s argumentací insolvenčního soudu a – odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 63/1997 Sb., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněný pod číslem 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 35/2006“ – dodal, že dle článku II bodu 1 části věty za středníkem zákona č. 64/2017 Sb. je potřeba dovodit nepravou zpětnou účinnost (nepravou retroaktivitu) novelizovaného znění §289 odst. 3 insolvenčního zákona.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že ustanovení §289 odst. 3 insolvenčního zákona v novelizovaném znění se vztahuje pouze na smlouvy, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu a které byly uzavřeny po 30. červnu 2017; při opačném výkladu by totiž došlo k nepřípustné pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivitě) [novelizovaného znění] zákona.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíce za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a to, zda je možné použít novelizované ustanovení §289 insolvenčního zákona na stávající insolvenční řízení za situace, kdy příslušná kupní smlouva byla uzavřena před účinností novely insolvenčního zákona (provedené zákonem č. 64/2017 Sb.). Dovolatelé namítají, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé argumentují ve prospěch důvodnosti svého dovolání tím, že kupující dle předmětné kupní smlouvy nebyl v dobré víře a neaplikování nové právní úpravy de facto poskytuje ochranu straně jednající v rozporu s principem dobré víry a poctivosti.
Nejvyšší soud shledal dovolání za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., pro řešení otázky dovolateli předestřené, jež dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu v daných souvislostech beze zbytku zodpovězena.
Podle ustanovení §289 odstavce 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017) platilo, že platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku.
Podle ustanovení §289 odstavce 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. července 2017) platí, že platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku. Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout žalobou podanou u insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první, nebyl-li nabyvatel v dobré víře.
Z ustanovení článku II bodu 1 zákona č. 64/2017 Sb., kterým byl změněn insolvenční zákon s účinností od 1. července 2017 plyne, že insolvenční zákon ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Nejvyšší soud předestírá, že jeho judikatura je ustálena na závěrech, podle kterých:
1/ Nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít – obecně vzato – na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. Obvykle však má nový právní předpis vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. K tomu srov. usnesení ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2/ Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. K tomu srov. R 35/2006, k jehož závěrům se přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 14/2015, uveřejněném pod číslem 25/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3/ Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Srov. opět R 35/2006.
Shodným způsobem pak vyložil pojmy pravá a nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) také Ústavní soud. Ten v nálezu svého pléna sp. zn. Pl. ÚS 21/96 odkázal na definici obsaženou v díle Tilsch, E.: Občanské právo. Obecná část, Praha 1925, str. 75 – 78, a podle které „[p]ravé zpětné působení nového zákona jest tu jen tehdy, když působí i pro dobu minulou (…). Nepravé zpětné působení (…) tu jest, když nový zákon nařizuje, že ho má být užito i na staré právní poměry již založené, ale teprve od doby, kdy počíná působnost nového zákona, anebo od doby ještě pozdější.“ Ve shodě s článkem Tichý, L.: K časové působnosti novely občanského zákoníku, uveřejněným v časopise Právník č. 12, ročník 1984, str. 1104, Ústavní soud tamtéž zdůraznil, že pravá retroaktivita pak „zahrnuje v podstatě dvě odlišné situace“, a to za prvé „stav, že nová úprava dávala vznik (novým právním) vztahům před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila“, a za druhé „novela může měnit právní vztahy vzniklé podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona“. Pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris , popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. V případě retroaktivity nepravé „nový zákon sice nezakládá právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti za podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost), nebo modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené (…). Nepravé zpětné působení zákona pouze znamená, že nový zákon zachycuje (právně kvalifikuje) minulé skutečnosti nebo že se dotýká (modifikuje, ruší) exitujících právních následků, tj. na skutkové podstaty je založivší váže pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti než zákonodárství dosavadní. Jde zde tudíž o zásah nového zákona jednak do předchozích skutečností, jednak do tzv. práv nabytých.“ (Procházka, A.: Retroaktivita zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, str. 800.).
Tamtéž Ústavního soudu dovodil, že obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání.
Není žádných pochyb o tom, že k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z článku 1 Ústavy (srov. k tomu výše citovaný nález pléna Ústavního soudu).
Z dikce článku II bodu 1 části věty za středníkem zákona č. 64/2017 Sb. je na základě výše podaného výkladu zřejmé, že o pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) v posuzované věci nejde, a že zmíněné přechodné ustanovení naopak beze zbytku odpovídá definici nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity). Zasahuje totiž do právních vztahů, vzniklých před účinností zákona č. 64/2017 Sb., činí tak avšak až ode dne účinnosti tohoto zákona, přičemž účinky úkonů (samotný vznik právních vztahů a nároky z nich vyplývající), které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2017) zůstávají zachovány (a ponechány regulaci dosavadní právní úpravě).
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že v incidenčním sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy, jíž byl prodán majetek dlužníka insolvenčním správcem mimo dražbu, nemohou dovolatelé uspět s argumentací o včasnosti žaloby na základě právní normy (právní skutečnosti) [§289 odst. 3 insolvenčního zákona v novelizovaném znění], kterou zavedl až zákon č. 64/2017 Sb., jenž nabyl účinnosti (počal vyvolávat právní účinky) až po uzavření předmětné kupní smlouvy. V opačném případě by aplikace novelizovaného znění §289 odst. 3 insolvenčního zákona na zde projednávanou věc znamenala nepřípustnou pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu).
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Pro úplnost zbývá dodat, že návrhem dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, se Nejvyšší soud jako právně bezcenným nezabýval, když rozsudek o určení neplatnosti právního vztahu se nevykonává (není ohledně něj možné nařídit výkon rozhodnutí či exekuci) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019, sen. zn. 29 ICdo 29/2019].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání dovolatelů bylo zamítnuto a žalovanému náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu