ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.164.2017.1
KSBR 33 INS XY
33 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 164/2017-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Martiny Skřivánkové , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, jako insolvenční správkyně dlužníka J. K., proti žalovanému B. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, PSČ 602 00, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 33 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. K. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 33 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2017, č. j. 33 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 33 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 9. září 2016, č. j. 33 ICm XY, určil, že žalovaný má (ve výroku blíže označené) pohledávky vůči dlužníku [část a) bod I. výroku], zamítl žalobu, kterou se žalovaný domáhal určení, že tyto pohledávky jsou zajištěny majetkem dlužníka [část a) bod II. výroku], vyslovil neúčinnost zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva k majetku dlužníka uzavřené dlužníkem a žalovaným [část b) bod I. výroku], rozhodl o náhradě nákladů řízení [část a) bod III. a část b) bod II. výroku] a uložil žalovanému povinnost zaplatit státu soudní poplatek [část b) bod III. výroku].
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně a žalovaného rozsudkem ze dne 29. června 2017, č. j. 33 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 33 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o určení neúčinnosti předmětné zástavní smlouvy, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené, konkrétně otázky, zda lze aplikovat §241 odst. 3 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), i na případy dodatečného zajištění již existujícího závazku dlužníka, kterýžto závazek vznikl v době, kdy ještě nebyl dlužník v úpadku. Dovolatel dále namítá též nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a rozporuje závěr odvolacího soudu, dle kterého byl dlužník v úpadku již v době uzavření zástavní smlouvy.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je co do určení rozhodného okamžiku pro posouzení neúčinnosti právního úkonu dlužníka – uzavření zástavní smlouvy dlužníkem – zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněným pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle které se posuzuje neúčinnost právního úkonu dlužníka (z důvodu zvýhodňujícího úkonu dle §241 insolvenčního zákona) k okamžiku, ke kterému projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky (vedoucí ke zvýhodnění některého z jeho věřitelů na úkor ostatních), tj. v poměrech projednávané věci k okamžiku, ke kterému nastaly účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí.
Ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění skutkových i právních závěrů, na nichž jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů založena, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti obou rozhodnutí, je rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dostatečným způsobem vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.
V neposlední řadě pak nečiní dovolání přípustným ani výhrady dovolatele, podle kterých soudy nižších stupňů pochybily, když došly k závěru, že dlužník byl v době uzavření zástavní smlouvy již úpadku, a to z důvodu, že „zálohy nepředstavují samostatný závazek nezávislý na pojistném (na veřejné zdravotní pojištění a sociální zabezpečení), které jako jediné představuje dluh, jež je rozhodný pro posouzení, zda je dlužník v úpadku ve smyslu insolvenčního zákona či nikoli“, neboť prostřednictvím uvedené argumentace dovolatel neotevírá jakoukoliv otázku, jež by mohla zvrátit závěr, že dlužník byl (se zřetelem ke skutkovým závěrům soudů nižších stupňů o existenci dalších věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti ke dni uzavření zástavní smlouvy; srov. str. 9 napadeného rozsudku a str. 6-7 rozsudku insolvenčního soudu) v rozhodné době již v úpadku ve formě platební neschopnosti; jde tak o námitky, jež objektivně nejsou schopny zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a tudíž o námitky pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že o tom, že již neuhrazená záloha na pojistné na veřejné zdravotní pojištění či na sociální zabezpečení představuje splatný závazek dlužníka, nemůže být sebemenších pochyb. Povinnost platit zálohy na veřejné zdravotní pojištění v určené lhůtě ukládá osobám samostatně výdělečně činným ustanovení §7 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění; prodlení s jejich placením potom zakládá povinnost platit penále dle §18 tohoto zákona.
Obdobně povinnost platit zálohy na sociální zabezpečení ukládá osobám samostatně výdělečným činným ustanovení §13 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti; prodlení s jejich placením potom zakládá povinnost platit penále dle §20 tohoto zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu