ECLI:CZ:NS:2014:29.ICDO.18.2014.1
KSLB 57 INS 2308/2010
57 ICm 777/2010
sp. zn. 29 ICdo 18/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce ESSOX s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné náměstí 231/7, PSČ 370 21, identifikační číslo osoby 26764652, proti žalovaným 1/ GRM Insolvence v. o. s. , se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 28716671, jako insolvenčnímu správci dlužníka D. P., zastoupenému Mgr. Janem Faltejskem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 101/25, PSČ 400 01, a 2/ D. P., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 ICm 777/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka D. P., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 2308/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2011, č. j. 57 ICm 777/2010, 102 VSPH 24/2011-77 (KSLB 57 INS 2308/2010), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. října 2010, č. j. 57 ICm 777/2010-36, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) žalobu na určení, že žalobce (ESSOX s . r. o.) má v insolvenčním řízení druhého žalovaného (D. P.) pohledávku ve výši 12.550,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu ve výroku ve věci samé a změnil je ve výroku o nákladech řízení (první výrok); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dál též jen „o. s. ř.“), ohlašuje dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný navrhuje dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, odmítl Nejvyšší soud dovolání jako objektivně nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Je tomu tak proto, že otázky, v jejichž zodpovězení dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud vyřešil v níže označených rozhodnutích, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu je se závěry v nich uvedenými v souladu.
V usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněném pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že jestliže pohledávka přihlášená věřitelem jako „vykonatelná“ byla při přezkumném jednání přezkoumána coby pohledávka „nevykonatelná“ a popřena co do pravosti (či výše), pak věřitel, jehož insolvenční správce vyzval postupem podle §197 odst. 2 insolvenčního zákona k podání incidenční žaloby o určení pravosti takové pohledávky, byl povinen postupovat podle §198 insolvenčního zákona (podat ve stanovené lhůtě žalobu o určení pravosti pohledávky u insolvenčního soudu). Spor o povahu popření (jež se může projevit v omezení popěrných důvodů ve smyslu §199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona) lze vést jen v rámci včas a řádně zahájeného incidenčního sporu.
K otázce platnosti rozhodčích doložek obsažených v adhézních smlouvách a k posuzování pohledávek přiznaných rozhodčími nálezy vydanými na základě těchto rozhodčích doložek pro nároky vzešlé ze spotřebitelských smluv (jež podléhají ochraně unijního práva na základě směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2013“), uzavřel, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak v takovém případě rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Nejde pak o titul způsobilý k nařízení soudního výkonu rozhodnutí (exekuce); kdyby již byl soudní výkon rozhodnutí nebo exekuce nařízen, musí být soudní výkon rozhodnutí (exekuce) v každém jeho stádiu pro nepřípustnost zastaven podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jakmile soud zjistí (dodatečně) nedostatek pravomoci rozhodce, který nález vydal.
K závěrům formulovaným v R 92/2013 se Nejvyšší soud následně přihlásil i pro insolvenční poměry v rozsudku ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011 (který je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení zmíněná – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) a dále je rozvedl v rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 23. dubna 2014 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce i v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost hradit prvnímu žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. ledna 2012) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 25.000,- Kč (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněného pod číslem 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 504,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal prvnímu žalovanému k tíži žalobce celkem částku 2.904,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným je odůvodněn skutečností, že druhému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu