ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.27.2020.1
KSPL 20 INS XY
139 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 27/2020-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce SILMET Příbram a. s. , se sídlem v Příbrami III 168, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 26 21 04 28, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 00, proti žalovanému Paclík - insolvenční správce a spol., veřejná obchodní společnost, se sídlem v Praze 5, U Trojice 1042/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 24 83 61 33, jako insolvenčnímu správci dlužníka Z. Š., zastoupenému Mgr. Petrem Fohlem, advokátem, se sídlem v Praze, U Trojice 1042/2, PSČ 150 00, za účasti IFIS investičního fondu, a. s. , se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24 31 67 17, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Markem Indrou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Z. Š. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2019, č. j. 139 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPL 20 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. října 2019, č. j. 139 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPL 20 INS XY), potvrdil rozsudek ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 139 ICm XY, jímž Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (SILMET Příbram a. s.) domáhal vůči žalovanému (Paclík - insolvenční správce a spol., veřejná obchodní společnost, jako insolvenčnímu správci dlužníka Z. Š.) toho, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužníka byly vyloučeny movité věci (specifikované ve výroku rozsudku insolvenčního soudu – dále též jen „sporné věci“).
Odvolací soud – cituje ustanovení §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 116/2016“) – zdůraznil, že „k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, mimo jiné patří, že v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen)“.
Jelikož žalovaný sporné věci vskutku vyřadil z majetkové podstaty dlužníka [viz zpráva žalovaného o stavu insolvenčního řízení ze dne 14. června 2019 (B-320) a vyjádření žalovaného u jednání před odvolacím soudem, podle něhož důvodem pro tento postup byla „okolnost“, že vlastníkem sporných věcí je žalobce], nebyl shora uvedený předpoklad naplněn.
Konečně odvolací neshledal opodstatněnou ani výhradu žalobce, že shora popsaný postup žalovaného „byl v rozporu s právními předpisy a žalovaný k němu nebyl oprávněn“. Potud poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), jakož i v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3091/2011, k nimž se Nejvyšší soud následně pro insolvenční poměry přihlásil např. v usnesení ze dne 29. června 2017, sen. zn. 29 NSČR 13/2017.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá (odvolacím soudem konkretizované) judikatuře Nejvyššího soudu (R 116/2016, R 52/1998, usnesení sp. zn. 29 Cdo 3091/2011 a sen. zn. 29 NSČR 13/2017).
K tomu srov. dále též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněného pod číslem 65/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom Nejvyšší soud neshledal důvod cokoli na závěrech formulovaných výše zmíněnou judikaturou měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu