ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.3.2021.1
KSLB 87 INS XY
87 ICm 3642/2019
sp. zn. 29 ICdo 3/2021-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Martina Červinky , se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, jako insolvenčního správce dlužnice H. F., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Wilsonova 368, PSČ 539 01, proti žalovanému CFIG SE , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 29 13 86 80, zastoupenému Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, PSČ 530 02, o určení pravosti, výše a pořadí vykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 87 ICm 3642/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice H. F. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 87 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2020, č. j. 87 ICm 3642/2019, 104 VSPH XY (KSLB 87 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 30. července 2020, č. j. 87 ICm 3642/2019-19, odmítl žalobu Mgr. Martina Červinky (jako insolvenčního správce dlužnice H. F.) o určení pořadí pohledávek žalovaného (CFIG SE) [výrok I.], zamítl žalobu o určení, že dílčí pohledávky P5/1-9 nejsou v rozsahu specifikovaných částek po právu (výroky II. až X.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok XI.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. listopadu 2020, č. j. 87 ICm 3642/2019, 104 VSPH XY (KSLB 87 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích II. až X.; ve výrocích I. a XI. rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že se nevydává (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud ̶ cituje ustanovení §199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“), a Ústavním soudem v usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 1456/15 ̶ uzavřel, že vykonatelnost pohledávek žalovaného „byla doložena“ elektronickým platebním rozkazem (ze dne 24. ledna 2019) vydaným na základě návrhu žalovaného a listin k návrhu připojených (mimo jiné smlouvy o spotřebitelském úvěru). Zjištění, která byla podkladem pro vydání elektronického platebního rozkazu, tak v sobě zahrnují i úsudek, že uplatněný a přiznaný nárok neodporuje právním předpisů (včetně ustanovení §86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Žalobce tak zpochybňuje pravost vykonatelných pohledávek žalovaného prostřednictvím nepřípustné námitky jiného právního posouzení věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky (dosud podle jeho názoru Nejvyšším soudem nezodpovězené) „rozsahu právního posouzení v případě vydávání elektronického platebního rozkazu ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti dlužníka“ a posouzení, zda „neplatnost dle §9 odst. 1 z. č. 145/2010 Sb. je neplatností absolutní či relativní“.
Dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož vydal-li soud v nalézacím řízení elektronický platební rozkaz, zabýval se otázkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i z hlediska splnění povinnosti věřitele prověřit úvěruschopnost dlužníka. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc „vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za zjevně nedůvodné.
Dovolatel v replice k vyjádření žalovaného dále navrhuje, aby Nejvyšší soud předložil věc „Evropskému soudnímu dvoru“ (správně Soudnímu dvoru Evropské unie) k zodpovězení předběžné otázky týkající se „eurokonformity ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona s evropským spotřebitelským právem“.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v R 106/2013, v důvodech usnesení ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, a v rozsudku ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 74/2014, uveřejněných pod čísly 3/2014 a 32/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 25. listopadu 2020, sen. zn. 29 ICdo 138/2018.
Na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Konečně k návrhu dovolatele na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie Nejvyšší soud připomíná, že Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. března 2020, vydaném ve věci C-679/18, uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě (v tamních poměrech úpravě obsažené v ustanoveních §86 a §87 zákona o spotřebitelském úvěru), podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
Přitom aplikace ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona podle přesvědčení Nejvyššího soudu nezakládá potřebu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §202 insolvenčního zákona, když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu