ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.30.2015.1
KSPA 59 INS 12282/2012
59 ICm 3276/2012
sp. zn. 29 ICdo 30/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce ESSOX s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 231/7, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26 76 46 52, proti žalovanému Ing. Karlu Kunovi , se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, PSČ 562 01, jako insolvenčnímu správci dlužníků a) J. V. , a b) M. V. , zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 59 ICm 3276/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků J. V. a M. V., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS 12282/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 59 ICm 3276/2012, 104 VSPH 442/2014-141 (KSPH 59 INS 18227/2011 – správně „KSPA 59 INS 12282/2012“), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 5. března 2014, č. j. 59 ICm 3276/2012-116, (mimo jiné) určil, že žalobce (ESSOX s. r. o.) má vůči dlužníku (J. V.) pohledávku ve výši 168.210,- Kč.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 59 ICm 3276/2012, 104 VSPH 442/2014-141 (KSPH 59 INS 18227/2011 – správně „KSPA 59 INS 12282/2012“), rozsudek insolvenčního soudu v označeném výroku ohledně částky 140.840,- Kč potvrdil a ve zbývající částce 27.370,- Kč jej změnil a žalobu zamítl.
Odvolací soud ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé ohledně určení pravosti pohledávky ve výši 140.840,- Kč − odkazuje na obsah smlouvy u úvěru č. 90067382 ze dne 31. března 2011, včetně obchodních podmínek (dále jen „smlouva o úvěru“) a vycházeje z ustanovení §262 odst. 4, §369 odst. 1, §497 a §506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku − uzavřel, že žalobci vzniklo právo na vrácení „poskytnuté půjčky, včetně úroku z poskytnuté částky úvěru a zákonného úroku z prodlení“. Současně zdůraznil, že v souladu se smlouvou o úvěru se celý dluh stal splatným pro prodlení dlužníka se splácením splátek úvěru, a to k datu 29. července 2012.
V poměrech dané věci se staly „všechny splátky dluhu z úvěru včetně úroků“ splatnými před zjištěním úpadku dlužníka; ustanovení §170 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podle něhož se v insolvenčním řízení neuspokojují úroky a úroky z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, které přirostly až po rozhodnutí úpadku, tak na poměry projednávané věci nedopadá a pohledávka žalobce v částce 140.840,- Kč (představující sjednané úroky z úvěru za celou původní předpokládanou dobu trvání úvěrového vztahu) není vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném vyřešení otázky hmotného práva – dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené – a to, zda se ustanovení §170 písm. a) insolvenčního zákona „uplatní ve vztahu k příslušenství pohledávky ve formě úroků coby ceny peněž vždy, tj. bez ohledu na to, zda věřitel ještě před rozhodnutím o úpadku učinil svou pohledávku splatnou včetně úroků splatných do budoucna“.
S poukazem na opačný závěr formulovaný v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2012, č. j. 12 VSOL 24/2011-48 [jde o rozsudek č. j. 16 ICm 1969/2010, 12 VSOL 24/2011-48 (KSOL 16 INS 9565/2010)], dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud žalobu i v tomto rozsahu zamítl.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že výkladem ustanovení §170 písm. a) insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval a dovolatelem položenou otázku vyřešil v rozsudku ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 88/2014, k jehož závěrům se dále přihlásil v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 28/2015.
V označených rozhodnutích přitom formuloval a odůvodnil závěr, který lze shrnout tak, že v případech, kdy se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala [podle dohody účastníků smlouvy o půjčce (nebo smlouvy o úvěru)] pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (splátek úvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úvěry z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny, není na místě aplikace ustanovení §170 písm. a) insolvenčního zákona. Ke dni rozhodnutí o úpadku zde již totiž nejsou žádné „úroky“, jež po tomto rozhodnutí ještě mohly přirůst k jistině pohledávky jako její příslušenství. Závěr, podle něhož se účastníci smlouvy mohli dohodnout (že nic nebrání tomu, aby se dohodli), že smluvené úroky se stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus civiles)], takže věřitel bude mít následně právo požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení, přitom Nejvyšší soud přijal již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod číslem 5/2006 sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na shora uvedeném závěru nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního zákona, když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci v dovolacím řízení podle obsahu spisu ostatně žádné náklady nevznikly.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu