ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.31.2017.1
KSOS 40 INS XY
38 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 31/2017-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně T. N. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, PSČ 702 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Stočkovi , se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, PSČ 741 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka VVM plus s. r. o., zastoupenému Mgr. Luďkem Hruškou, advokátem, se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, PSČ 741 01, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, o žalobě žalobkyně na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 38 ICm 100/2010 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VVM plus s. r. o. , se sídlem ve Fulneku, Masarykova 428, PSČ 742 45, identifikační číslo osoby 25860429, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS XY, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2016, č. j. 38 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 40 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 38 ICm 100/2010-47, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (T. N. M.) domáhala vůči žalovanému (Mgr. Lukáši Stočkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka VVM plus s. r. o.) vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 830 Kč (bod II. výroku).
[2] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 38 ICm XY, 17 VSOL XY (KSOL 38 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 830 Kč (druhý výrok).
[3] Usnesením ze dne 17. prosince 2015, č. j. 38 ICm XY, insolvenční soud:
1/ Zamítl žalobu na obnovu řízení podanou žalobkyní proti rozsudkům insolvenčního soudu a odvolacího soudu (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 6.800 Kč (bod II. výroku).
[4] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §228 odst. 1, §233 odst. 1, §235e a §235f zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl k následujícím závěrům:
[5] Žalobkyně uplatnila jako důvody pro povolení obnovy řízení: 1/ posun judikatury Nejvyššího soudu, 2/ existenci znaleckého posudku ze dne 12. září 2013 (dále jen „znalecký posudek“) vypracovaného po právní moci rozhodnutí, jímž bylo skončeno řízení, o jehož obnovu jde, a 3/ skutečnost (vyplývající ze znaleckého posudku), že nemovitosti byly prodány [v režimu §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ] za obvyklých obchodních podmínek, za obvyklou cenu.
[6] Změna rozhodovací praxe soudů není (způsobilým) důvodem pro obnovu řízení.
[7] Znalecký posudek v době původního řízení neexistoval, takže není dán důvod obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
[8] Znalecký posudek není rovněž důvodem obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jelikož důkaz znaleckým posudkem nebyl v původním řízení navržen.
[9] Skutečnost, že nemovitosti byly prodány za obvyklou cenu, pak není skutečností, kterou by žalobkyně nemohla uplatnit v původním řízení. Výše kupní ceny nebyla důvodem zamítnutí vylučovací žaloby, tím byla absence znaleckého posudku (a odtud plynoucí závěr o neplatnosti smlouvy).
[10] K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 7. září 2016, č. j. 38 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 40 INS XY):
1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 5.057,80 Kč (druhý výrok).
[11] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §228 odst. 1 a §233 odst. 1 o. s. ř.– dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
[12] Žaloba na obnovu řízení je opožděná. Skutečnost, že absence znaleckého posudku nemusí být důvodem neplatnosti smlouvy, se žalobkyně mohla dozvědět z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, „č. j.“ (správně sp. zn.) 31 Cdo 3986/2009 [ jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2012“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] . Byť jde (jak vysvětleno níže) o nepřípustný důvod obnovy, byla by žaloba na obnovu řízení včasná, kdyby ji žalobkyně podala do 3 měsíců poté, co se dozvěděla o R 67/2012; žaloba na obnovu řízení však byla podána až 7. července 2014. Jelikož se tak (zároveň) stalo po uplynutí lhůt počítaných od právní moci napadeného rozhodnutí, bylo možné rozhodnout o zamítnutí bez nařízení jednání (§235f o. s. ř.).
[13] I kdyby ž aloba na obnovu řízení byla včasná, není dán důvod pro povolení obnovy dle §228 odst. 1 o. s. ř.
[14] Ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. se týká případů, kdy účastník řízení nemohl bez své viny tvrdit určitou skutečnost, či navrhnout provedení určitého důkazu, jež pro něj mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost navrhnout či předložit důkazy v soudním řízení nebo nemožnost označit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy vůči soudu. Nicméně platí, že pokud účastník ze své viny neuplatnil určitou skutečnost v původním řízení, je vyloučen i s důkazy, které mají tuto skutečnost prokázat; srov. např. „R 72/1954“ (jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 1953, uveřejněné pod číslem 72/1954 Sbírky rozhodnutí čsl. soudů).
[15] Ustanovení §228 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. upravuje situace, kdy účastník řízení splnil důkazní povinnost podle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., avšak důkaz nebylo možno provést z objektivních příčin; srov. „rozhodnutí“ (jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005.
[16] V „rozhodnutí“ (jde o usnesení) ze dne 21. dubna 2016, sp. zn. 21 Cdo 1828/2014, Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, že důvodem pro obnovu řízení nemůže být skutečnost, že účastník se po vydání rozhodnutí dozvěděl o právním názoru vysloveném Nejvyšším soudem, o kterém snad dříve nevěděl.
[17] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky zákonné aplikace §228 odst. 1 o. s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[18] Dovolatelka především namítá, že insolvenční soud porušil její právo na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení (článek 38 Listiny základních práv a svobod), jelikož o žalobě na obnovu řízení (tedy ve věci samé) rozhodl, aniž nařídil jednání. Odvolací soud se s touto její námitkou nevypořádal a tuto vadu řízení sám nezhojil.
[19] Oběma soudům pak dovolatelka vytýká, že jejich argumentace se nepřiléhavě soustřeďuje na existenci znaleckého posudku, který je pouze nositelem informace o existenci „právní skutečnosti“ („kupní cena v místě a čase obvyklá“), která existovala v době konání původního řízení. Po vydání rozsudku insolvenčním soudem tedy došlo k podstatné změně skutkového a právního stavu věci, takže je namístě znovu otevřít otázku, zda nemovitosti byly kupní smlouvou ze dne 6. března 2009 převáděny za obvyklých podmínek bez porušení ustanovení §196a obch. zák.
[20] Ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. existovala objektivně zjistitelná právní skutečnost „obvyklost kupní ceny předmětných nemovitostí“ v době před právní mocí rozsudku, avšak tato právně relevantní skutečnost nebyla soudem prvního stupně a následně odvolacím soudem posuzována, ačkoliv žalobkyně tuto skutečnost uplatnil již v podání z 9. dubna 2010 a z 21. března 2011.
[21] Objektivní nemožnost uplatnit takový důkaz k prokázání rozhodné právní skutečnosti byla způsobena restriktivním výkladem §196a obch. zák. oběma soudy.
[22] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[23] Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje napadené rozhodnutí pouze v části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o zamítnutí žaloby na obnovu řízení. Tou částí prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku (o nákladech řízení), a druhým výrokem napadeného usnesení (o nákladech odvolacího řízení) se proto dovolací soud nezabýval (dovolací argumentace se těchto výroků netýká).
[24] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v dovoláním předestřených právních otázkách souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[25] Námitkou, že insolvenční soud porušil její právo na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení, jelikož o žalobě na obnovu řízení rozhodl, aniž nařídil jednání, vystihuje dovolatelka (z obsahového hlediska) tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Budiž ovšem dodáno, že vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se s touto její námitkou nevypořádal a tuto vadu řízení sám nezhojil, pak přehlíží ty pasáže napadeného rozhodnutí, v nichž odvolací soud činí závěr o opožděném podání žaloby na obnovu řízení, uváděje následně, že proto bylo možné zamítnout (podle ustanovení §235f o. s. ř.) bez nařízení jednání (srov. reprodukce napadeného usnesení v odstavci [12] výše).
[26] Důvodem pro odmítnutí dovolání pak je především skutečnost, že závěr o opožděnosti žaloby pro zmatečnost (jenž je sám o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby na obnovu řízení) není dovoláním zpochybněn.
[27] Také co do závěru, že nejsou dány důvody obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř., nevybočuje napadené rozhodnutí z mezí vytyčených judikaturou Nejvyššího soudu. To, že by šlo o případ uvedený v §228 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., vylučuje (obsahem dovolání) sama dovolatelka. V rámci ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pak dovolatelka obsahem dovolání rovněž vylučuje, že by předmětem žaloby na obnovu řízení mělo být zkoumání toho, zda je zde důkaz (znalecký posudek), který bez své viny nemohla použít v původním řízení, akcentujíc, že znalecký posudek je pouze nositelem informace o existenci „právní skutečnosti“ („kupní cena v místě a čase obvyklá“), která existovala v době konání původního řízení. K závěru, že důkaz, jehož pořízení si dovolatel objednal po skončení původního řízení (znalecký posudek), není ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. důkazem, který bez své viny nemohl použít v původním řízení; srov. ostatně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2013“).
[28] „Objektivní nemožnost“ uplatnit v původním řízení skutečnost, že k prodeji došlo za kupní cenu v místě a čase obvyklou, spatřuje dovolatelka v tom, že soudy vykládaly §196a obch. zák. restriktivně. K tomu budiž připomenuto, že již insolvenční soud správně vystihl, že důvodem zamítnutí vylučovací žaloby v původním řízení byl názor soudů, že kupní smlouva je neplatná proto, že hodnota převáděného majetku nebyla stanovena (v rozporu s §196a odst. 3 obch. zák., v rozhodném znění ) znaleckým posudkem znalce jmenovaného soudem. Skutečnost, zda kupní cena i tak byla kupní cenou v daném místě a čase obvyklou, neměla pro tento právní závěr žádný význam a jako důvod obnovy řízení je právně bezcenná.
[29] Je naopak zjevné, že úspěch dovolatelky v obnoveném řízení by byl závislý na tom, že po vydání rozhodnutí v původním řízení změnil Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi při výkladu §196a obch. zák. ( v rozhodném znění ) tím, že v R 67/2012 přijal závěr o tom, že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popřípadě cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem.
[30] Jinak řečeno, skutečnost prosazovaná dovolatelkou jako důvod obnovy řízení dle §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. by mohla mít pro původní řízení význam jen v důsledku změny právního názoru Nejvyššího soudu plynoucí z R 67/2012; tato změna však důvodem obnovy řízení být nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 540/2011, nebo důvody R 85/2013). Úsudek, že tvrzená skutečnost není ani tou, kterou dovolatelka nemohla použít v původním řízení „bez své viny“ (§228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), potvrzuje dovolací argumentací přímo dovolatelka (sama uvádí, že ji v původním řízení uplatnila, leč soudy ji v důsledku restriktivního výkladu §196a obch. zák. nepokládaly za právně významnou pro rozhodnutí ve věci).
[31] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a u žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu