ECLI:CZ:NS:2014:29.ICDO.6.2013.1
KSPH 38 INS 3926/2009
38 ICm 1348/2010
sp. zn. 29 ICdo 6/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce INSOLV, v. o. s. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28398483, jako insolvenčního správce dlužníka ANTICO spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Antošem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Washingtonova 1599/17, PSČ 110 00, proti žalovanému K. H. , zastoupenému Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Matoušova 515/12, PSČ 150 00, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm 1348/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ANTICO spol. s r. o. , se sídlem v Českém Brodě, Zborovská 1358, PSČ 282 01, identifikační číslo osoby 48951358, vedené u Krajského soudu v Praze pod. sp. zn. KSPH 38 INS 3926/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2012, č. j. 38 ICm 1348/2010, 101 VSPH 114/2012-78 (KSPH 38 INS 3926/2009), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. února 2012, č. j. 38 ICm 1348/2010-54, ve znění opravného usnesení ze dne 28. března 2012, č. j. 38 ICm 1348/2010-65, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že smlouva uzavřená mezi dlužníkem ANTICO spol. s r. o. a žalovaným ze dne 16. června 2009 ohledně koupě v tomto rozhodnutí blíže specifikovaného automobilu je vůči věřitelům dlužníka ANTICO spol. s r. o. neúčinná (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Šlo o v pořadí druhý rozsudek insolvenčního soudu, když první rozsudek ze dne 3. března 2011, č. j. 38 ICm 1348/2010-19 (rovněž vyhovující), zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. září 2011, č. j. 38 ICm 1348/2010, 102 VSPH 90/2011-44 (KSPH 38 INS 3926/2009).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 2. února 2012 (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, která má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy že „rozhodnutí“ je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nepředkládá.
Spatřuje-li dovolatel zásadní právní význam napadeného usnesení v tom, že „odvolací soud poté, co již jednou ve věci rozhodoval tak, že vyhovující výrok soudu prvého stupně zrušil a uložil mu provést důkazy účastníky před soudem prvého stupně navržené, poté co soud prvého stupně provádění dalších důkazů odmítl, rozhodl stejně jako v prvém případě a nerespektoval závazný názor odvolacího soudu, sám soud odvolací se touto procesní vadou nezabýval a pouze částečně konstatoval důkazy sám a přes nerespektování jeho závazného právního názoru rozsudek soudu prvého stupně potvrdil“, pak uplatňuje toliko dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), který však dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici, jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Žádná taková otázka se uplatněnou argumentací neotevírá.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) totiž platí, že odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval.
K argumentaci dovolatele o porušení zásady dvojinstančnosti řízení Nejvyšší soud poukazuje na závěry, které k této otázce zformuloval v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009. V něm dovodil, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010 a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně, vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že doplnil dokazování, pomíjí, že ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. odvolacímu soudu nezakazuje doplnit dokazování o dosud neprovedené důkazy ani v situaci, kdy má jít o rozsáhlé doplnění dokazování a k prokazované skutečnosti dosud nebylo vedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odvolacímu soudu se pouze v takových případech neukládá povinnost tyto důkazy provést). K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009. V poměrech projednávané věci ostatně o rozsáhlé dokazování zjevně ani nešlo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu