ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.67.2017.1
MSPH 76 INS XY
176 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 67/2017-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Hlista & Pril, v .o. s., sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29 05 90 54, jako insolvenčního správce dlužnice M. B., zastoupeného Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Pod novým lesem 127/44, PSČ 162 00, proti žalovanému T. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice M. B. , narozené XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2016, č. j. 176 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 76 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 21. prosince 2015, č. j. 76 ICm XY, určil, že právní úkony dlužnice (M. B.), kterými darovala spolu se svým manželem (P. B.) na základě darovacích smluv, uzavřených dne 7. června 2012 a dne 25. června 2012, žalovanému (T. B.) nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „darovací smlouvy“ a „sporné nemovitosti“), jsou vůči věřitelům dlužnice v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 76 INS XY neúčinné (výrok I.). Dále zamítl žalobu „o určení neúčinnosti zřízení věcného břemene žalovaným jako obdarovaným v darovacích smlouvách ve prospěch dárců (dlužnice a jejího manžela), spočívající v užívání sporných nemovitostí (výrok II.) a zamítl „žalobní žádost, aby žalovaný byl insolvenčním soudem uznán povinným vydat do majetkové podstaty dlužnice sporné nemovitosti“ (výrok III.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a poplatkové povinnosti žalovaného (výroky IV. a V.).
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. září 2016, č. j. 176 ICm XY, 101 VSPSH XY (MSPH 76 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu (mimo jiné) potvrdil ve výroku I. a v části výroku II. (ve vztahu k P. B.); v části výroku II. jej změnil tak, že určil neúčinnost smluv o zřízení věcného břemene ze dne 7. června 2012 a 25. června 2012, jimiž bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch dlužnice M. B., spočívající v doživotním užívání sporných nemovitostí, vůči věřitelům dlužnice (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a cituje ustanovení §235 odst. 1 a 2 a §240 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že darovací smlouvy, na základě kterých dlužnice spolu se svým manželem darovali žalovanému (svému vnukovi) sporné nemovitosti, byly uzavřeny v době, kdy dlužnice již byla v úpadku, přičemž za poskytnuté plnění neobdržela odpovídající protiplnění. Darovací smlouvy byly uzavřeny mezi osobami blízkými (prarodiči a vnukem); vyvratitelnou domněnku o úpadku dlužnice, plynoucí z ustanovení §240 odst. 2 insolvenčního zákona, se nepodařilo žalovanému vyvrátit.
Dále odvolací soud „konstatoval“, že obě darovací smlouvy (včetně ujednání o zřízení věcného břemene) jsou neúčinné vůči věřitelům v celém rozsahu a tato neúčinnost dopadá i na jednání manžela dlužnice.
Ve vztahu k návrhu žalobce na určení neúčinnosti (částí) darovacích smluv, kterými bylo zřízeno věcné břemeno užívání sporných nemovitostí ve prospěch dlužnice a jejího manžela, odvolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 76/2011, dovodil, že tato ujednání nelze oddělit od ostatního obsahu darovacích smluv, když bez zřízení věcného břemene by k převodu (darování) sporných nemovitostí nedošlo. V situaci, kdy jsou neúčinné darovací smlouvy, kterými byly na žalovaného převedeny sporné nemovitosti, vztahuje se „následek neúčinnosti“ i na ujednání o zřízení věcného břemene.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé, kterým byla určena neúčinnost smluv o zřízení věcného břemene ve prospěch dlužnice, podal žalovaný dovolání, maje za to, že při řešení otázky oddělitelnosti ujednání o darování a ujednání o zřízení věcného břemene v obou smlouvách by se měl Nejvyšší soud odchýlit od (ojedinělého) závěru formulovaného v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 76/2011, ze kterého vyšel odvolací soud. Ustanovení §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), totiž nelze analogicky aplikovat na odporovatelnost právních úkonů, což platí i o neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona.
Dovolatel akcentuje, že „ustanovení §41 obč. zák. hovoří o částech jednoho právního úkonu, zatímco v případě zcizení a zřízení věcného břemene lze hovořit spíše o dvou právních úkonech na jedné listině, neboť jsou zakládány dva odlišné právní vztahy“. Přitom neoddělitelností částí právního úkonu se rozumí, že „jedna část bez druhé nemůže samostatně existovat. Jde o objektivní nemožnost oddělení těchto částí“.
V poměrech dané věci je třeba oba posuzované úkony (rozuměj smlouvu o darování a smlouvu o zřízení věcného břemene) považovat za zcela oddělitelné. „Zůstává-li nabyvatel vlastníkem věci, může platně zřídit věcné břemeno. Jestliže zákonné ustanovení definuje limit neúčinnosti jako oprávnění požadovat uspokojení pohledávky z toho, co z majetku dlužníka ušlo, není zřejmé, jak lze tuto definici aplikovat na věcné břemeno, nota bene zřízené ve prospěch dlužníka. Právě vztah mezi absolutním charakterem věcného práva a relativním charakterem odporovatelnosti je tím, co nejvíce odlišuje vlastnické právo a právo odpovídající věcnému břemeni. Vlastnické právo vlastníka působí erga omnes včetně věřitele. I věřitel je proto povinen považovat nabyvatele za vlastníka, pouze je oprávněn se z jeho majetku uspokojit, protože postižená věc předtím ušla z majetku dlužníka. Vlastnické právo vlastníka ale zpochybněno není. Právo oprávněného z věcného břemene také působí erga omnes a vyslovením neúčinnosti nezaniká. Všichni jsou povinni respektovat, že oprávněná osoba má právo věc užívat. Stejně jako relativní neúčinností zcizení nezaniká vlastnické právo, případnou relativní neúčinností zřízení věcného břemene nezaniká ani břemeno ani právo jemu odpovídající. Oprávněný z břemene má nadále právo věc užívat“.
Jakkoli „žalovaný rozumí důvodům, které Nejvyšší soud v závěru o analogické aplikaci §41 obč. zák. vedly (obecně vzato může být zatížení nemovitosti věcným břemenem úkonem, který ztěžuje věřiteli uspokojení nároku), primárně je to ale zákonodárce, který má stanovit prostředky, jak takovou situaci postihnout. Není-li zde taková úprava, nelze problém řešit excesivní analogii, která míří extra legem a vytváří konstrukci relativní neúčinnosti absolutního věcného práva, která je tak krkolomná, že je právně zcela neuchopitelná a základním principům občanského práva se příčí“.
Konečně dovolatel doplňuje, že za stavu, kdy je napadena „existence či účinnost právního vztahu, musí žaloba směřovat proti všem, jejichž sféra práv a zájmů je dotčena. Je-li odpůrčí žalobou napadeno pouze zcizení, pak logicky postačí žalovat pouze nabyvatele, dlužník již není vlastníkem věci a vyslovením oprávnění věřitele uspokojit se z plnění, které přijal nabyvatel, není právní sféra převodce přímo dotčena. Pokud je ale oprávněným z věcného břemene dlužník, nepostačí podat žalobu jen proti nabyvateli“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, ke které se Nejvyšší soud přihlásil (a dále ji doplnil) v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“) a podle níž:
Při posouzení toho, zda část právního úkonu lze oddělit od ostatního obsahu (§41 obč. zák.), je zapotřebí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali. Jelikož takové posouzení úzce souvisí s výkladem dotčeného právního úkonu, uplatní se proto interpretační zásady, které plynou z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., případně z ustanovení §266 obch. zák. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody usnesení ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 993/2015, a rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2016, pod číslem 116 a č. 3, ročník 2012, pod číslem 39, jakož i důvody rozsudku ze dne 28. června 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněného pod číslem 35/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ustanovení §41 obč. zák. upravující částečnou neplatnost právního úkonu lze analogicky použít i na odporovatelnost (neúčinnost) právního úkonu podle ustanovení §42a obč. zák. (viz rozsudek sp. zn. 21 Cdo 76/201) i podle ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona (viz R 92/2018, jakož i důvody rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněného pod číslem 138/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Shora uvedené závěry se plně prosadí i v poměrech dané věci; ani Nejvyšší soud totiž nemá pochybnosti o tom, že ujednání obsažená v darovacích smlouvách (tj. darování i zřízení věcného břemene) nebyla (z hlediska vůle účastníků těchto smluv a jimi sledovaného účelu) oddělitelná, pročež jsou darovací smlouvy neúčinné jako celek (včetně ujednání o zřízení věcného břemene). Jinými slovy, v projednávané věci nešlo o situaci, kdy by se žalobce domáhal určení neúčinnosti (jen) smlouvy o zřízení věcného břemene.
Konečně závěr o tom, že v insolvenčním řízení dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty a že se na takový majetek pro účely zpeněžení pohlíží jako na majetek dlužníka, plyne přímo z ustanovení §205 odst. 4 a §236 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. k tomu dále též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 37/2012, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2015, pod číslem 46, a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněného pod číslem 65/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu