ECLI:CZ:NS:2014:29.ICDO.73.2014.1
MSPH 88 INS 15715/2010
88 ICm 3215/2011
sp. zn. 29 ICdo 73/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Hlista & Pril, v. o. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1683/41, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29059054, jako insolvenční správkyně dlužnice ZÁMECKÁ ZAHRADA s. r. o., zastoupené Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Pod Novým lesem 127/44, PSČ 162 00, proti žalované Ing. Soně Aubrechtové, se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, PSČ 434 01, identifikační číslo osoby 62760840, jako insolvenční správkyni dlužnice BRODY STAV s. r. o., identifikační číslo osoby 25425471, o určení neexistence pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 88 ICm 3215/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice ZÁMECKÁ ZAHRADA s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 831/21, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27444571, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 15715/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 88 ICm 3215/2011, 101 VSPH 266/2012-63 (MSPH 88 INS 15715/2010), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 88 ICm 3215/2011, 101 VSPH 266/2012-63 (MSPH 88 INS 15715/2010), v části prvního výroku, kterou byl ve výrocích I. a III. potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2012, č. j. 88 ICm 3215/2011-43, a v závislém druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2012,
č. j. 88 ICm 3215/2011-43, ve výrocích I. a III., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 23. července 2012, č. j. 88 ICm 3215/2011-43, zamítl žalobu o určení, že společnost BRODY STAV s. r. o. nemá za dlužnicí ZÁMECKÁ ZAHRADA s. r. o. vykonatelnou nezajištěnou pohledávku ve výši 13.456.681,50 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 15715/2010 pod číslem 7a (dále jen „sporná pohledávka“) [výrok I.], určil, že sporná pohledávka je po právu [výrok II.], a rozhodl o nákladech řízení [výrok III.].
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) V insolvenčním řízení ve věci dlužnice ZÁMECKÁ ZAHRADA s. r. o. (dále též jen „insolvenční dlužnice“) byl zjištěn úpadek insolvenční dlužnice, prohlášen konkurs na její majetek a žalobkyně byla ustavena do funkce insolvenční správkyně.
2) Společnost BRODY STAV s. r. o. (dále jen „věřitelka“) přihlásila do řízení svou vykonatelnou pohledávku, dokládajíc ji notářským zápisem ze dne 20. února 2009, sp. zn. 88/9 N 103/2009, sepsaným notářkou JUDr. Marií Malou (dále jen „notářský zápis“), s tím, že insolvenční dlužnice se jako ručitelka zavázala uhradit věřitelce za společnost ZÁMECKÁ ZAHRADA – bytové domy s. r. o., identifikační číslo osoby 27945430 (dále jen „obligační dlužnice“), dlužnou částku 13.565.681,50 Kč, neuhradí-li ji tato sama; po započtení částky 109.000,- Kč na dluh obligační dlužnice činí pohledávka věřitelky 13.456.681,50 Kč. Insolvenční dlužnice svůj ručitelský závazek uznala „Následnou dohodou o narovnání sporných práv a právních vztahů“ z 26. července 2010.
3) Žalobkyně na přezkumném jednání konaném 10. listopadu 2011 zcela popřela spornou pohledávku co do pravosti a včas podala incidenční žalobu (2. prosince 2011).
4) Ke dni sepsání notářského zápisu, tj. k 20. únoru 2009, měla insolvenční dlužnice tři společníky, a to J. F. (obchodní podíl 20 %), M. H. (obchodní podíl 60 %) a M. F. (obchodní podíl 20 %). Všichni jmenovaní byli současně jednateli insolvenční dlužnice.
5) Ke dni sepsání notářského zápisu, tj. k 20. únoru 2009, měla obligační dlužnice tři společníky, a to J. F. (obchodní podíl 20 %), M. H. (obchodní podíl 60 %) a M. F. (obchodní podíl 20 %). Všichni jmenovaní byli současně jednateli obligační dlužnice.
6) V notářském zápisu obligační dlužnice uznala svůj závazek vůči věřitelce ve výši 13.565.681,50 Kč, a to s odkazem na dohodu o narovnání a dohodu o odložení splatnosti dluhu a o ručení za závazek z téhož dne (20. února 2009). Insolvenční dlužnice současně uznala svůj závazek uspokojit věřitelku v plném rozsahu v případě, že obligační dlužnice nedostojí svému závazku zaplatit dlužnou částku. Všechny tři strany svolily k vykonatelnosti zápisu pro případ, že obligační ani insolvenční dlužnice nesplní své závazky vůči věřitelce. Za insolvenční dlužnici notářský zápis podepsali jednatelé M. F. a J. F., za obligační dlužnici taktéž jednatelé M. F. a J. F.
7) Podle „Dohody o odložení splatnosti dluhu a o ručení za závazek“ z 20. února 2009, tvořící přílohu notářského zápisu, bylo důvodem převzetí ručení insolvenční dlužnicí to, že v důsledku činností obligační dlužnice – „zasíťováním a zainvestováním pozemků“, které provedla věřitelka – došlo i ke zhodnocení sousedních pozemků insolvenční dlužnice v katastrálním území Š., a to o částku převyšující dluh.
8) V „Následné dohodě o narovnání sporných práv a právních vztahů…“ ze dne 26. července 2010 (dále jen „následná dohoda“) insolvenční dlužnice, za kterou jednali M. H. a M. K., uznala svůj ručitelský závazek ze dne 20. února 2009 (navíc v rozsahu rozšířeném o 500.000,- Kč).
Insolvenční soud úvodem konstatoval, že mezi účastníky řízení není sporu o existenci a výši závazku obligační dlužnice vůči věřitelce, o „účasti“ insolvenční dlužnice na úkonech směřujících k převzetí ručení za tyto závazky či o výši ručitelského závazku. Sporným zůstává pouze posouzení platnosti těchto úkonů s ohledem na §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jenž se na projednávanou věc aplikuje, neboť složení statutárních orgánů insolvenční i obligační dlužnice bylo v době převzetí ručení totožné.
V této souvislosti insolvenční soud vyjádřil své přesvědčení, že účelem §196a obch. zák. „je výhradně ochrana majetku společnosti, tj. ochrana jejích vlastníků, kteří jako jediní (a bez jakéhokoliv omezení) mohou na valné hromadě projevit svoji vůli, tj. dát souhlas či nesouhlasit s určitým úkonem. Ochranu těmto osobám poskytuje zákoník před jednáním osob, které jménem společnosti jednají.“
V projednávané věci byl okruh společníků, k jejichž ochraně požadavek souhlasu valné hromady slouží, totožný s jednateli společnosti, která převzala ručení, i s jednateli společnosti, za jejíž dluhy bylo ručení poskytnuto. Prohlášení o převzetí ručení bylo podepsáno J. F. a M. F., s ručením tudíž souhlasili dva společníci ručitelky. Souhlas třetího společníka M. H. měl insolvenční soud za prokázaný jeho podpisem na následné dohodě, kterým za insolvenční dlužnici uznal ručitelský závazek.
Podle insolvenčního soudu „lze jen obtížně vymezit, jaké podmínky jsou obvyklé v obchodním styku realitních kanceláří, investorů a dodavatelů díla.“ Poskytnutí ručení společnosti, jejíž činností došlo ke zhodnocení majetku ručitelky, však insolvenční soud za exces z podmínek obvyklých v obchodním styku nepovažoval.
Insolveční soud uzavřel, že věřitelka prokázala souhlas všech zákonem chráněných společníků insolvenční dlužnice s převzetím ručení; přitom neshledal žádný jiný důvod absolutní neplatnosti uvedeného právního úkonu.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 88 ICm 3215/2011, 101 VSPH 266/2012-63 (MSPH 88 INS 15715/2010), potvrdil výroky I. a III. rozsudku insolvenčního soudu, výrok II. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Výrok II. rozsudku insolvenčního soudu odvolací soud zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v existenci překážky zahájeného řízení (litispendence) ve smyslu §83 odst. 1 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Projednání vzájemné žaloby o určení pravosti pohledávky uplatněné věřitelkou brání podle odvolacího soudu právě žaloba v projednávané věci, kterou se insolvenční správkyně insolvenční dlužnice v souladu s §199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), domáhá určení neexistence její vykonatelné pohledávky.
Ve zbývajícím rozsahu se odvolací soud ztotožnil s právními závěry insolvenčního soudu. Nadto dovodil, že podle jeho názoru v projednávané věci k poskytnutí ručení insolvenční dlužnicí nebylo zapotřebí (v souladu s §196a odst. 2 větou druhou obch. zák.) souhlasu její valné hromady, neboť s ohledem na totožné společníky a členy statutárních orgánů insolvenční a obligační dlužnice šlo o poskytnutí ručení ovládající osobou osobě ovládané. Obě společnosti jsou osobami jednajícími ve shodě ve smyslu §66a odst. 4 obch. zák. a současně jsou společnostmi tvořícími koncern (§66 odst. 7 obch. zák.).
V souvislosti s podmínkami obvyklými v obchodním styku odvolací soud připustil, že bezúplatné zajištění závazku druhé obchodní společnosti není soudní praxí obecně považováno za v obchodním styku obvyklé. Nicméně s ohledem na postavení insolvenční dlužnice a obligační dlužnice jakožto vzájemně se ovládajících osob, osob jednajících ve shodě a tvořících spolu koncern, dovodil, že „i bezúplatné ručení mezi takto majetkově a personálně propojenými obchodními společnostmi nelze považovat bez dalšího za neobvyklé podmínky v jejich vzájemném obchodním styku.“
Podle odvolacího soudu však „i kdyby k ručení insolvenčního dlužníka nedošlo za podmínek obvyklých v obchodním styku, nemá to za následek absolutní neplatnost ručení podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor či obcházení §196a obch. zák., nýbrž toliko odpovědnost statutárních orgánů ručitele za škodu, která převzetím ručení ručiteli vznikla ve smyslu §66c obch. zák., a dále to může založit neúčinnost tohoto jednostranného právního úkonu insolvenčního dlužníka ve smyslu §240 insolvenčního zákona, kterou si ovšem insolvenční správce musí vyžalovat samostatnou odpůrčí žalobou podle §239 insolvenčního zákona. Neúčinnost závazku ručení nelze řešit jako předběžnou otázku v řízení o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky.“
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ohlašujíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [uplatňujíc tak dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka je názoru, že podle §196a odst. 1 a 5 obch. zák. musel být souhlas valné hromady insolvenční dlužnice dán nejpozději k okamžiku účinnosti právního úkonu, tedy do okamžiku doručení ručitelského prohlášení v písemné podobě věřitelce. Z provedených důkazů je však zřejmé, že se tak v projednávané věci nestalo, když třetí společník M. H. vyjádřil svůj souhlas až v následné dohodě, tj. o více než 17 měsíců později.
V právní praxi přitom podle dovolatelky není pochyb o tom, že důsledkem rozporu právního úkonu se zákonem ve smyslu §39 obč. zák. je absolutní neplatnost. Přiznal-li odvolací soud následnému jednání třetího společníka způsobilost nahradit v zákoně výslovně uvedený požadavek předchozího souhlasu valné hromady podle §196a obch. zák., zhojuje tím nedovoleně absolutní neplatnost právního úkonu.
Výjimka vyplývající z §196a odst. 2 věty druhé obch. zák. se přitom v projednávané věci uplatnit nemůže, neboť insolvenční dlužnice a obligační dlužnice nejsou vůči sobě v postavení osoby ovládající a ovládané. Obě uvedené společnosti jsou osobami ovládanými týmiž ovládajícími osobami – společníky J. F., M. F. a M. H.
Za nesprávný má dovolatelka i z uvedeného vyvozovaný závěr odvolacího soudu, podle něhož bezplatné poskytnutí ručení mezi takto majetkově a personálně propojenými společnostmi nelze bez dalšího považovat za neobvyklé. Podle názoru dovolatelky „judikatura … nepovažuje bezúplatné zajištění závazku druhé obchodní společnosti za v obchodním styku obvyklé“.
Platnost právních úkonů je v §196a obch. zák. podle názoru dovolatelky vázána na kumulativní splnění obou podmínek, tj. existenci předchozího souhlasu valné hromady a obvyklost podmínek daného právního úkonu v obchodním styku. Důsledek nedodržení byť i jen jedné z požadovaných podmínek pak znamená rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák. a zakládá absolutní neplatnost předmětného právního úkonu, což nevylučuje možnou odpovědnost statutárního orgánu za případnou škodu, resp. ručení za splnění povinnosti k její náhradě, případně jiné důsledky uváděné odvolacím soudem. Nejde však o důsledky výlučné, znemožňující učinit závěr o absolutní neplatnosti posuzovaného ručení.
Vzhledem k tomu, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2012, č. j. KSUL 46 INS 23537/2012-A-21, byl zjištěn úpadek věřitelky (žalované BRODY STAV s. r. o.) a na její majetek byl citovaným usnesením zároveň prohlášen konkurs, do řízení na její místo (okamžikem zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku, tj. k 18. říjnu 2012) vstoupila insolvenční správkyně Ing. Soňa Aubrechtová (v podrobnostech srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněného pod číslem 24/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1688/2011, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2012, pod číslem 20). Nejvyšší soud k této změně přihlédl v označení účastníků řízení v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Dovolání je přípustné a je i důvodné.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu věci samé je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud shledává v řešení dovoláním otevřených otázek výkladu §196a obch. zák., neboť odvolací soud je posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
S ohledem na den sepisu notářského zápisu je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění níže uvedených ustanovení obchodního zákoníku účinné k 20. únoru 2009, tedy naposledy ve znění zákona č. 230/2008 Sb.
Podle §196a obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (odstavec první). Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou (odstavec druhý). Ustanovení odstavců 1 až 3 se vztahují i na převzetí ručení (odstavec pátý).
Z §135 odst. 2 obch. zák. se podává, že se §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a obch. zák. použijí obdobně i v poměrech společnosti s ručením omezeným.
Výkladem §196a odst. 5 obch. zák. se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3276/2008, uveřejněném pod číslem 37/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v jehož důvodech poukázal na vnitřní rozpor textu označeného ustanovení, které podrobuje schvalování převzetí ručení valnou hromadou současně podmínkám §196a odst. 1 a §196a odst. 3 obch. zák., jež jsou však neslučitelné, a uzavřel, že není-li z posuzovaných ustanovení zřejmé, zda na převzetí ručení jednostranným právním úkonem vztáhnout úpravu zajištění závazků spřízněných osob anebo úpravu nabývání majetku od těchto osob, je nutno dát přednost institutu povahově bližšímu, tj. podřadit takové ručení stejnému právnímu režimu jako ostatní způsoby zajištění závazků (tedy režimu §196a odst. 1 obch. zák.).
V projednávané věci pak Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že úprava §196a odst. 1 a 5 obch. zák. na převzetí ručení insolvenční dlužnicí za závazek obligační dlužnice v projednávané věci plně dopadá, neboť obligační dlužnice je osobou blízkou jednatelům insolvenční dlužnice (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách, a judikaturu v něm citovanou, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012).
Z výslovného znění §196a odst. 1 obch. zák. se přitom podává, že souhlas valné hromady s právními úkony vypočtenými v uvedeném ustanovení (včetně odstavce pátého) musí předcházet jejich učinění. V opačném případě je takový právní úkon stižen sankcí absolutní neplatnosti (ve smyslu §39 obč. zák.; k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3413/2010), kterou není možné zhojit (konvalidovat) dodatečným souhlasem společníka (společníků), uděleným nadto mimo valnou hromadu (srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod číslem 89, či rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 26 Cdo 140/2010).
Podmínka předchozího souhlasu valné hromady je v §196a odst. 1 obch. zák. formulována mimo jiné proto, aby bylo zajištěno, že souhlas s příslušným právním úkonem bude udělen zákonem předvídaným a regulovaným způsobem, který bude završen rozhodnutím nejvyššího orgánu společnosti, jehož platnost je přezkoumatelná soudem (viz §131 obch. zák.; k tomu obdobně srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 136).
Výjimka stanovená v §196a odst. 2 větě druhé obch. zák. se v projednávané věci neuplatní, jelikož insolvenční dlužnice zjevně není osobu ovládající obligační dlužnici (ve vztahu mezi nimi nejsou naplněna kritéria §66a odst. 2 až 5 obch. zák.).
Protože nesplnění podmínky předchozího souhlasu valné hromady obstojí jako samostatný důvod absolutní neplatnosti ručitelského prohlášení insolvenční dlužnice v projednávané věci, Nejvyšší soud považuje za nadbytečné přezkoumávat další (dovoláním zpochybněný) závěr odvolacího soudu, podle něhož k převzetí ručení došlo za podmínek obvyklých v obchodním styku. Jeho věcný přezkum totiž nemůže na závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu za situace, kdy nebyl dán předchozí souhlas valné hromady, ničeho změnit.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky důsledků absence souhlasu valné hromady insolvenční dlužnice s převzetím ručení za obligační dlužnici není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadeném rozsahu) a spolu s ním ze stejných důvodů (v odpovídajícím rozsahu) i rozsudek insolvenčního soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a potud věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro insolvenční soud závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí insolvenční soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu